Média jsou plná příběhů o rekordních cenách uměleckých děl dosažených na aukcích. Jenže kupovat umění jen s vidinou snadného výdělku nejde. Je mnohem více obrazů a soch, na nichž nakonec majitel nevydělá. Umění je proto lepší kupovat kvůli jeho estetické hodnotě než jen jako finanční investici.
Foto: Profimedia.cz
Blížila se druhá hodina odpolední. Licitátor Adrian Biddell ze světoznámé aukční síně Sotheby’s lakonicky oznámil příchod dalšího kusu: „Položka 39, František Kupka.“ Na digitálním panelu se rozsvítily teplé barvy obrazu Pohyby, který Kupka namaloval ve druhé dekádě 20. století. Vzápětí se strhla dražební bitva galeristů a sběratelů. Nabízená cena rychle přeskočila odhad aukční síně a předpokládaných 700 tisíc liber se záhy jevilo jako žert. „Prodáno zájemci na telefonu za 1,3 milionu liber,“ ohromil Biddell publikum. V přepočtu na koruny neznámý kupec zaplatil i s aukční prémií, která činila téměř 200 tisíc liber, necelých 41 milionů.
Ještě nikdy se Kupkův obraz neprodal za tak vysokou sumu. Ještě nikdy nikdo nenabídnul vyšší částku za jakýkoli obraz českého umělce. Rekord padl na červnové dražbě sbírky českého umění, kterou poskládali od začátku 90. let minulého století Američané Norman a Suzanne Hascoeovi. Kromě 20 Kupkových obrazů byli na prodej i další zástupci tzv. české moderny, Josef Čapek, František Foltýn či odlitky soch Otto Gutfreunda. Ještě před startem aukce byl celkový výtěžek z prodeje 203 položek odhadován na pět milionů liber. Nakonec sběratelé a galeristé vytáhli ze svých bankovních účtů dohromady přes 11 milionů liber – v přepočtu 303 milionů korun.
Není divu, že očekávání této dražby na pár měsíců skoro umrtvilo český trh se špičkovým uměním. Do prodeje se majitelé nejkvalitnějších prací české moderny nehrnuli. Tušili, že případní zájemci si peníze nechávají na pondělí 13. června, kdy Sotheby’s sbírku prodávala.
Milovaná moderna
V Londýně padaly i další rekordy. Na žádné jiné aukci zatím zájemci za díla Čapka, Foltýna či Bohumila Kubišty nezaplatili více. Takový zájem se nicméně dal čekat. Bohatí Češi, kteří sbírají umění, českou modernu milují. Ceny těchto obrazů dokázali vyšroubovat za poslední roky do závratných výšin. Jak ubývá děl, která se na trh dostanou, cenová spirála se točí rychleji. Navíc čeští sběratelé se snaží dostat české tvůrce ze světa zpátky do Čech. I na to Sotheby’s sázela.
Důvod zájmu o naše předválečné umělce je jednoduchý. Jejich kvalitu už prověřil čas. „O jednotlivých autorech vyšly rozsáhlé monografie. Díla byla na prestižních výstavách. Existuje hierarchie autorů a děl pro stanovení ceny,“ vypočítává výhody nákupu těchto obrazů Jan Skřivánek, šéfredaktor časopisu Art+. Jména a díla jsou navíc českému divákovi blízká.
Koupě některého z kvalitních předválečných obrazů se rovná investici do nemovitosti. V horizontu několika desítek let spolehlivě ochrání vložené peníze a s dost velkou pravděpodobností je ještě rozmnoží. S určitou nadsázkou lze říct, že česká moderna je jakýmsi lakmusovým papírkem, který ukazuje stav bohatství české společnosti. „Když bude společnost bohatnout, bude přibývat bohatých lidí, bude růst i hodnota děl české moderny, protože noví zájemci za ně budou ochotni platit větší částky,“ dodává Skřivánek.
Meziválečného umění ale není dost pro všechny. Proto se do popředí zájmu sběratelů dostávají stále více i čeští autoři z 19. století, kteří jsou ve srovnání s modernisty podhodnocení. Ceny jejich děl proto poměrně rychle rostou. Podobný boom mohou zažít v příštích letech i pováleční umělci, z nichž někteří ještě stále tvoří. Cena za obrazy Václava Boštíka, Adrieny šimotové či Mikuláše Medka se pohybují v řádu desítek až stovek tisíc korun. Mají za sebou spoustu výstav, jejich dílo je dobře zmapované. „Ceny jejich děl jsou stále relativně nízké. Časem se budou české moderně přibližovat,“ myslí si Skřivánek.
Umění jako investice?
Norman Hascoe koupil zmíněný Kupkův Pohyb v roce 1999 za 225 tisíc liber. Za dalších 12 let tak jeho cena, inkasovaná v červnu v Sotheby’s, vzrostla skoro šestkrát. Ve světě jsou však k vidění i mnohem bombastičtější příklady, které mohou navodit dojem, že není lepší investice než nákup uměleckých děl. Reklamní magnát a slavný britský sběratel moderního umění Charles Saatchi si před 20 lety objednal u britského výtvarníka Damiena Hirsta pětimetrovou skulpturu vypreparovaného žraloka tygřího. Predátor s rozevřenou tlamou umístěný do akvária s formaldehydovým roztokem nazvaný Fyzická nemožnost smrti v mysli někoho živého přišel tenkrát Saatchiho na 50 tisíc dolarů. Před šesti lety se ho rozhodl prodat. Za 12 milionů dolarů. Kupcem se stal americký finančník Steve Cohen, pro něhož to znamenalo utratit zhruba pětidenní výdělek.
Málo známý anglický klasicistní malíř a sochař Frederic Leighton namaloval v roce 1895 obraz spící dívky Planoucí červen. V roce 1963 ho někdo koupil ve starožitnictví v londýnském Fulhamu za 50 liber. O rok později za něj utratil dva tisíce liber portorický cementový magnát Don Luis Ferre. V roce 2004 byl Planoucí červen, vystavovaný tou dobou v Royal Academy, pojištěn na 10 milionů liber. Po Ferreově smrti se agenti obou velkých aukčních síní, Sotheby’s a Christie’s, předháněli v přesvědčování dědiců, aby obraz spolu s dalšími částmi cenné sbírky prodali právě u nich. Vidina tučné provize ale vzala za své, když celá sbírka připadla Museo de Arte de Ponce, které Ferre založil v portorickém San Juanu už v roce 1957.
Tyto příklady ale o trhu s uměním neříkají celou pravdu. I díla slavných autorů dokážou svým majitelům uštědřit slušné finanční rány. Třeba Picassův obraz Klaun s opičkou byl v roce 1989 vydražen za 2,4 milionu dolarů. O šest let později už stál jen 827 tisíc. Trh s impresionisty prošel v 90. letech propadem. I takový mág, jako je Saatchi, který určuje trendy toho, co stojí za to nakupovat, prý prodělá na dvou z pěti vlastněných kusů. Pořádný výdělek mu přinese jen každý pátý. Čtyři z pěti děl současného umění, které jejich majitelé chtějí prodat, Christie’s a Sotheby’s nikdy nepřijmou do prestižních večerních aukcí. Takových příkladů, o nichž se žádný z poradců na investice do umění nezmiňuje, je celá řada, upozorňuje ekonom a sběratel Don Thompson v knize Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů.
Ekonomové spočítali, že návratnost investic do uměleckých sbírek je zhruba stejná jako investice do akcií. Podmínkou je, že sbírky musí být dobře vedené a prodané v ten pravý čas. Zkušenosti ukazují, že zisk z prodeje sbírek nakonec zajistí stejně jen pár položek.
Sázka na současnost
Světem samým o sobě je současné umění. Jako výdělečná se nakonec ukáží možná jedno či dvě díla z pěti, často navíc až po 20 či 30 letech. Výdělek to ale může být slušný. „Vždyť i slavné sbírky české moderny vznikaly jako sbírky tehdejšího současného umění. Obrazy kupovali podnikatelé či právníci,“ říká Marina Votrubová, která vede v bance UniCredit poradenské oddělení Artbankingu. Současné umění je alternativou i pro ty, kdo nemají miliony na nákup klasiky. Obrazy umělců, kteří jsou pět let po absolvování výtvarné školy, ale zdají se být perspektivní, lze pořídit od 30 do 70 tisíc korun. Přesto jde o finančně rizikovou investici. Umělec může přestat tvořit, nebude se objevovat na výstavách a prestižních veletrzích umění, módní vlna, na které se nesl, upadne. Pak ztratí hodnotu i jeho obrazy. Ovšem jen tu finanční. Pořád půjde o osobité výpovědi o době, v níž díla vznikala. Stejně tak platí, že každý předmět v osobním vlastnictví má pro nás specifickou citovou hodnotu.
Ani nákupy současného umění není vhodné uspěchat. „První rok nic nekupujte. Snadno se nadchnete pro cokoli. Je třeba, abyste se ve vjemech usadili a našli si něco osobního,“ radí galeristka Olga Dvořáková, která se na mladé umění specializuje v galerii Dvorak Sec Contemporary. Kroky zájemců by měly směřovat do New Yorku či Londýna, center současného umění. Tam se návštěvou galerií dá získat přehled o aktuálních trendech. K tomu stojí za to zajet na některý z renomovaných uměleckých veletrhů, jako třeba Art Basel. Kdo ale chce jen jeden či dva obrazy, může se spolehnout na radu dobrého galeristy, tvrdí Dvořáková.
Cenu díla zvedá dosavadní tvůrčí historie umělce – kolik má za sebou sólových a skupinových výstav, jak kvalitní prodejní galerie ho zastupuje a na jaké veletrhy umění ho už dostala. Stačí si projít životopisy našich současných úspěšných umělců a zjistit tak, co posouvá jejich díla na úroveň dobré investice. Potíž je, že v Česku je jen několik galerií, které s mladými umělci chtějí a umí pracovat.
Sbírat, nebo investovat?
Několik ekonomů už se pokusilo sestavit indexy, které by majitelům uměleckých děl či zájemcům o koupi obrazů napověděly, jakým směrem se trh ubírá. Většinou toho ale o stavu trhu říkají jen málo. Cenu obrazu totiž určuje nejen jeho kvalita, ale také zájem sběratelů, kteří se o něj jsou ochotni v dražbě poprat. V Česku takový index vytvořil server Art+ a na rozdíl od některých světových indexů do něj promítá i díla, která se na aukcích neprodala, nebo rekordní prodeje, které celkový obrázek o trhu s uměním pokřivují. I tak ale tento index pouze naznačuje, jestli je dobrá doba se po nějakém díle poohlédnout, nebo zkusit některé prodat.
Dlouhodobé sledování cen uměleckých děl ukazuje, že největší zhodnocení se dá čekat v nižší a střední cenové kategorii. Superdrahé obrazy a sochy minimálně v řádu několika let zpravidla nevydělávají. Plyne to i z logiky fungování aukcí. Poplatky aukčnímu domu platí jak prodávající, tak i kupující. Neznámý zájemce, který v Londýně získal Kupkův Pohyb za 1,3 milionu liber, musel zaplatit ještě necelých 200 tisíc liber jako nákupní prémii. Kdyby ho chtěl dotyčný nyní prodat, musel by v aukci někdo nabídnout zhruba o 40 procent více, tedy 1,8 milionu liber, aby nynější majitel po zaplacení prodejní provize na obchodu neprodělal. A takový zájemce není vždycky po ruce.
I proto je dobré na pořizování umění pohlížet spíše okem sběratele a méně chladným pohledem finančního investora. „Estetická hodnota je důležitější. Moji klienti vždy přicházejí s tím, že si chtějí dát do domu či bytu něco hezkého. Teprve ve druhém plánu zájemce chce, aby mu nákup ochránil vložené peníze. Často se na nákup dívají i tak, že jednou umělecké dílo odkážou dětem,“ říká Votrubová z UniCredit Bank. Podobný názor mají i sběratelé s rozsáhlými sbírkami. Díla neshromažďují kvůli okamžitému zisku, i tak ale vědí, že sbírku nebo její část mohou prodat, a tak se finančně zajistit.
Na spekulace a rychlé zbohatnutí je lepší si najít jiná aktiva. Umění je prostě v mnohém podobné nemovitostem. Možná i proto, že je s nimi úzce spojené. Někde prostě viset musí. Pořídit si ho pro to, aby zdobilo, je pro začátek dobrý plán. A po 20 či 30 letech bude příjemné zjistit, že účastníci jeho dražby budou přihazovat tak rychle, že i nejvyšší předaukční odhady vezmou rychle za své.
