Sotva se Karel Schwarzenberg zotavil po prezidentských volbách, musí znovu řešit spor o rodové dědictví
Notář Zdeněk Melichar si mohl koncem ledna smutně povzdechnout. Do jeho kanceláře v Českých Budějovicích dorazil z okresního soudu spis čítající kolem 3900 stran. Jeden z nejznámějších a zároveň nejkomplikovanějších dědických sporů v republice už přitom právník jednou řešil, bylo to zhruba před sedmi lety. Po listopadovém verdiktu Ústavního soudu se teď musí vrátit na úplný začátek a znova určit právoplatné dědice Adolfa Schwarzenberga, posledního pána na zámku Hluboká. Bude se muset český ministr zahraničí, který dosud vystupoval jako jediný Adolfův právní nástupce, nakonec dělit? A zůstane jenom u rodinné hrobky u Třeboně?
V kampani před prezidentskými volbami se historie rodiny Schwarzenbergů propírala až nadmíru, na dědickou válku mezi Karlem Schwarzenbergem a jeho adoptivní sestrou Alžbětou Pezoldovou se ale trochu překvapivě tolik neupozorňovalo. Přitom je to jedna z mála věcí, která knížete opravdu tíží a v případě jeho vítězství ve volbách by mu nepříjemně komplikovala život na Hradě. Nejen kvůli tomu, že se musí soudit uvnitř rodiny, ale také přesahem jádra sporu na přecitlivělá politická témata, jako jsou Benešovy dekrety nebo restituční hranice.
Z kavárny do paláce Pozadí spletitých tahanic o následnictví po nejbohatších českých aristokratech se dá těžko vysvětlit v pár větách. Tedy aspoň z pohledu Alžběty Pezoldové. Stručně řečeno, hraběnka zpochybňuje, že Karel stále má dědická práva po někdejším knížeti z hlavní rodové větve Adolfu Schwarzenbergovi. Jak známo, současný ministr pochází z vedlejší a chudší orlické větve Schwarzenbergů, už v mládí ale získal majetky po hlubocké linii. Schwarzenbergové totiž tradičně předávali majetky po meči, a tak po Adolfově smrti v roce 1950 hlubocké dědictví nejdříve přešlo na jeho bratrance Jindřicha. Ten měl jako poslední mužský potomek primogenitury pouze dceru Alžbětu a většinovým dědicem proto ustanovil právě Karla, jehož kvůli tomu v roce 1960 adoptoval. Zchudlému princi, který měl po emigraci z Československa původně namířeno spíše ke „kariéře“ vídeňského kavárenského povaleče, spadlo po smrti strýce v roce 1965 do klína pohádkové jmění, zahrnující Schwarzenberský palác ve Vídni, zámky ve Štýrsku a Bavorsku, další nemovitosti, rozsáhlé pozemky a několik podniků.
Na větší část rodových statků ale Karel Schwarzenberg tehdy dosáhnout nemohl. Zůstaly totiž v Čechách a v té době už dávno patřily státu. Rozsáhlý majetek hlubocké větve, do něhož patřily také zámky v Krumlově, Třeboni, palác na Hradčanech a více než 50 tisíc hektarů lesů a luk, zabavili už nacisté. Hned po válce jej zkonfiskovaly československé úřady s odvoláním na prezidentské dekrety Edvarda Beneše. Kníže Adolf, který před Němci emigroval do Spojených států, se tehdy marně bránil proti zařazení mezi „zrádce a kolaboranty“. Nepomohlo mu dobrozdání pozdějšího ministra zahraničí Jana Masaryka ani fakt, že bratrance Jindřicha, který se mu staral o majetky, věznili v koncentračním táboře v Buchenwaldu.
Ukázalo se, že hlavně pro komunisty byly šlechtické statky neodolatelným soustem, a v roce 1947 vláda Adolfovy majetky definitivně zabrala zvláštním zákonem, takzvaným Lex Schwarzenberg. Z dnešního pohledu měli Schwarzenbergové smůlu v tom, že účinnost této unikátní normy byla okamžitá a nepřehoupla se přes restituční hranici 25. února 1948. Oproti „klasickým“ restituentům, u jejichž nároků bylo rozhodující až datum faktického převodu na stát, například zápisu v pozemkových knihách, tedy neměli šanci uspět.
Závazek předků Karel Schwarzenberg se začal restitucím věnovat až po odchodu z čela Kanceláře prezidenta Václava Havla v roce 1992. Došel k závěru, že nárokovat majetky po Adolfovi by bylo zbytečné. Omezil se na restituci po orlické linii, tedy zámků Orlík, Čimelice, Sedlec, desítek budov včetně paláce ve Voršilské ulici v Praze a přes deset tisíc hektarů lesů a rybníků. Karlův pragmatický postoj ale vůbec nesdílela rodina Pezoldů. Navzdory mizivým šancím na úspěch vytáhla do vlastního tažení proti české legislativě a posléze také proti samotnému knížeti. Alžběta Pezoldová se nejprve sama pokusila o restituce. Podle očekávání ale od 90. let narážejí Pezoldové na Lex Schwarzenberg, respektive na ústavní judikaturu, podle níž se restituenti nemohou domáhat svého majetku určovacími žalobami.
Hraběnka se však odmítla vzdát a po přelomu tisíciletí zaútočila na Karlovo dědické právo k někdejšímu majetku hlubocké větve. Ministr podle Pezoldové nedostál závazku z Adolfovy závěti, aby se jeho dědic všemožně zasadil o navrácení zestátněného majetku v Čechách. Adoptivnímu bratrovi má za zlé, že schválně propásl lhůtu pro vznesení restitučních nároků. „Úkol, který dostal, nikdy nesplnil. Obelhal nás,“ říká dnes na Karlovu adresu Adam Pezold, nejmladší syn Alžběty, který žije v Praze a podniká tu v realitách.
Právní zástupce Karla Schwarzenberga oponuje, že jeho klient po sametové revoluci správně vyhodnotil restituční zákony a kvůli Lex Schwarzenberg nemohl nároky na dědictví hlubocké větve uplatnit. „Karel Schwarzenberg testamentární příkaz svého adoptivního otce Jindřicha neporušil ani nezradil. Tento příkaz o vydání majetku je totiž vázán na podmínku,jakmile to bude možné‘. A tím, co je možné, se musí zakládat na právu, na právním řádu. V daném případě českém právním řádu,“ řekl týdeníku Euro advokát Petr Vyroubal. Sám Karel Schwarzenberg zdůrazňuje, že má ve sporech navrch. „Zatím jsem všechno vyhrál, takže to není velký problém,“ prohlásil v jedné z televizních debat před volbami prezidenta.
Čí bude hrobka Jenže Pezoldové jsou vytrvalí a bitvu o bývalý Adolfův majetek stále vedou na několika frontách. Karlovo dědictví se snažili zpochybnit v Česku, Rakousku i Německu. Kvůli jejich kampani se Schwarzenbergům před deseti lety nepodařilo prodat zámek v Murau, problémy měli i se sanací zámku v bavorském Scheinfeldu. Hlavní útok ale směřoval pod vedením Alžbětina manžela, právníka Rüdigera Pezolda, přes žaloby. Zatímco u různých českých soudů se stále řeší několik případů, v Rakousku, zdá se, Pezoldové definitivně neuspěli. Tamní Nejvyšší soudní dvůr loni v říjnu odmítl Alžbětinu stížnost s odkazem na českou restituční hranici v únoru 1948. Nicméně ještě na podzim jí svitla malá naděje díky rozhodnutí českého Ústavního soudu, který v listopadu potvrdil, že tuzemská justice porušila práva žalobkyně na ochranu ve sporu o dědické právo na rodovou hrobku v Domaníně u Třeboně. Ta sice také patřila do majetku hlubocké větve, podle dřívějšího rozhodnutí Ústavního soudu ale nespadá do záboru v rámci Lex Schwarzenberg. Spor se tak vrátil znovu na začátek dědického řízení.
Jak nové řízení dopadne, se podle notáře Melichara nedá předjímat. Nelze vyloučit, že stejně jako před lety dospěje k závěru, že jediným dědicem po hlubocké dynastii je Karel. Pak by se Pezoldové určitě zase obrátili na soud. „Doufáme v nezávislost české justice. Navíc nám nejde pouze o majetek, ale také o rehabilitaci rodiny,“ zdůrazňuje Adam Pezold. Stejně by to nejspíše dopadlo i v opačném případě nebo pokud by soud určil za dědice Karla i Alžbětu. Jisté je tedy pouze to, že soudní pře o schwarzenberské dědictví v Čechách jen tak neskončí. l
Spory mezi Schwarzenbergem a Pezoldovou se dotýkají citlivých témat, jako jsou Benešovy dekrety nebo restituční hranice Karel, nebo Alžběta? Hlavní dědické linie Schwarzenbergů od rozdělení na hlavní a vedlejší rodovou větev
O autorovi| Tomáš Pergler, pergler@mf.cz
