Bohumil Hrabal by měl radost. Pražská restaurace U Jeřábků, kterou slavný spisovatel opěvoval v knihách, znovu prosperuje. Dům byl sice za komunismu odsouzen k demolici, hoteliérská dynastie Jeřábků ho ale zachránila. Dnes podnik vede její nejmladší pokračovatel Jan. Ten jako by vypadl z knihy Obsluhoval jsem anglického krále.
Hoteliér Jan Jeřábek: Bohumil Hrabal by měl radost. Pražská restaurace U Jeřábků, kterou slavný spisovatel opěvoval v knihách, znovu prosperuje. Dům byl sice za komunismu odsouzen k demolici, hoteliérská dynastie Jeřábků ho ale zachránila. Dnes podnik vede její nejmladší pokračovatel Jan. Ten jako by vypadl z knihy Obsluhoval jsem anglického krále.
Pražská Libeň bývala kdysi rájem pro pábitelské toulky spisovatele Bohumila Hrabala. Spolu s dalšími bohémy obcházel zašpiněné uličky a popíjel pivo v místních rázovitých hostincích. Mezi nimi patřil mezi spisovatelovy nejoblíbenější útulky restaurant U Jeřábků. Hrabal mu dokonce složil poetický hold ve svých pamětech.
Podnik přitom vynikal nejen geniem loci, měl i úctyhodnou podnikatelskou historii. Založil ho ještě za Rakouska-Uherska podnikatel Karel Jeřábek. Jeho syn hostinec dále rozvíjel, v roce 1948 mu jej ovšem komunisté sebrali. Restaurace ještě chvíli fungovala, po čase ale byla zavřena. V domě pak sídlila prodejna obuvi a dokonce Kovoslužba. Neudržovaná budova chátrala. „Nakonec na ni byl v roce 1986 vydán demoliční příkaz. Ale dokonce ani na tu demolici komunisté neměli peníze. Takže se naštěstí nikdy neuskutečnila,“ říká Jan Jeřábek, již pátý a zatím nejmladší pokračovatel podnikatelské dynastie. Jeho rodina tedy mohla dům – i když v naprosto dezolátním stavu – po roce 1989 dostat zpátky v restituci. Tehdy se začal psát příběh o záchraně a znovuzrození „hrabalovské“ restaurace.
Spláceli jsme 682 tisíc měsíčně
Dům byl na počátku devadesátých let v ruinách, potřeboval kompletní rekonstrukci. A ta měla stát spoustu peněz. „Jenže nikdo nám nechtěl půjčit. Ředitel jedné tehdejší banky sice úvěr nabídl, jenže za úrok 17,5 procenta. A plus další procento jako provizi pro něj,“ kroutí hlavou Jan Jeřábek. „Nakonec jsme získali peníze leasingem nemovitosti. Celkem dvacet milionů korun. Ale bylo to nesmírně náročné. Umořovali jsme to osm let. Byla doba, kdy jsme měsíčně spláceli 682 tisíc korun!“ vzpomíná Jeřábek.
V devadesátých letech ale podle něj bylo možné během některých měsíců vydělat i takovou částku. „Byla totiž daleko menší konkurence a přitom začal obrovský příliv turistů,“ vysvětluje Jan Jeřábek s tím, že rodina v domě vybudovala kromě restaurace i dvacítku hotelových pokojů. Ty se staly hlavním zdrojem příjmů. „Možná tři nebo čtyři měsíce v roce tedy šlo na splátky vydělat. Z čeho se doplácely jindy? Z dědečkových úspor. Je to neuvěřitelné, ale on dokázal za svůj život naspořit na knížce dva miliony korun. To byly za socialismu ohromné peníze. Ale on hodně pracoval a pořád jen spořil,“ vysvětluje Jeřábek.
Rodina také využila druhou nemovitost, kterou získala v restituci. „Šlo o dům v pražské ulici Na Poříčí, kde je dnes galerie Černá labuť. Také byl v havarijním stavu. Museli jsme se rozhodnout a jedné z těch dvou nemovitostí se zbavit. Prodali jsme tedy to Poříčí a získali tak další peníze na opravu libeňské restaurace,“ říká Marie Jeřábková, Janova matka.
Cesta z lokálu až na Hrad
Podnik, který byl součástí libeňského koloritu, se tedy podařilo zachránit. Bohumil Hrabal by se přitom radoval dvojnásob. V čele hotelu totiž navíc později stanul muž, který svou nelíčenou bodrostí i životní dráhou mimoděk evokuje právě Hrabalův román Obsluhoval jsem anglického krále.
Dnes sedmatřicetiletý Jan Jeřábek byl v éře restitucí ještě mladíčkem, podnik nejprve vedl jeho děd a posléze otec. „Já ale kráčel v rodinných stopách. Vystudoval jsem hotelovou školu a dělal číšníka všude možně. Velké zkušenosti jsem získal třeba v hotelu Jalta,“ říká nejmladší z rodu Jeřábků. Postupně šel nahoru a získával lepší angažmá. „Nakonec jsem se propracoval až do služeb na Pražském hradu. To byla veliká škola,“ konstatuje. A co bylo zatím vrcholem jeho kariéry? „Když jsem obsluhoval rakouského prezidenta,“ říká Jan Jeřábek a bezděky tak parafrázuje název slavné knihy. Když k tomu ještě připočteme, že se z Jeřábka nakonec stal hoteliér, je analogie s hrdinou Hrabalova románu dokonalá.
Jenomže kdo by si myslel, že poznámka o rakouském státníkovi je reklamním kalkulem, který má posílit hrabalovskou atmosféru podniku, je na omylu. Jan Jeřábek zjevně o podobnosti s literární postavou vůbec neuvažuje. „Přiznám se vám upřímně, že Hrabala ani jinou beletrii téměř nečtu. Nemám čas. Když nespím, pracuji,“ říká lakonicky.
U Jeřábků musí šéfovat Jeřábek
Podnikatelskou řeholi podstupuje totiž Jeřábek již několik let. Nejprve začal pracovat de facto jako zaměstnanec u svého otce. „Čistě z hlediska peněz to byl obrovský pád. Z nějakých osmdesáti tisíc, které jsem si měsíčně vydělal na Hradě, jsem sestoupil na plat deset tisíc korun,“ porovnává Jan Jeřábek.
V současnosti již podnik sám řídí. „Tatínek už bohužel není mezi námi. Zatím se v práci střídáme se sestrou. Ale ukázalo se, že mnoho kuchařů polévku zkazí. Dokud byl táta? Jak řekl, tak bylo. Ale se setrou máme samozřejmě občas na věci odlišný názor. Firma holt musí mít vždycky jenom jednoho šéfa. Tak jsme se dohodli, že sestrou a také maminku vyplatím a hotel bude psán jen na mě,“ vysvětluje podnikatel.
Zajímavý důvod uvádí pro tento krok i jeho sestra Karla Landová. „Provdala jsem se a tím si změnila příjmení. My jsme ale samozřejmě chtěli, aby Hotel Jeřábek vedl Jeřábek,“ vysvětluje s úsměvem. S bratrem se každopádně dělí o povinnosti, hotel je do puntíku rodinným podnikem. Jednu směnu tvoří Karla Landová s manželem, druhou zase Jan Jeřábek a jeho přítelkyně. Vedle toho se na běhu podniku podílí i Marie Jeřábková. „Zaměstnance máme jen tři – pokojskou, kuchaře a servírku. Jinak si úplně všechno děláme sami,“ podotýká Jeřábek.
Důvodem je samozřejmě i snižování personálních nákladů. Hospodaření hotelu je totiž v poslední době pod tvrdým tlakem konkurence. „Restaurace se ukazuje ne příliš výdělečnou. V poslední době jsme dokonce přestali dělat obědy. Vydělávají tedy především hotelové pokoje, a to hlavně díky firemní klientele. Ovšem i tady je cítit konkurence. V současnosti přibývá v Praze každý měsíc několik hotelů. Pro srovnání: v nejlepších letech měl náš podnik roční obrat 12 milionů korun. Teď je to jen přibližně sedm milionů,“ uvádí Jeřábek.
Štamgasti ze starých časů
Udržet kontinuitu rodinného podniku nicméně hodlá na každý pád. Pro hrabalovskou atmosféru ale ve vypulírovaném hotelu už mnoho místa nezbývá. „Ten hrabalovský kroužek se sem už po revoluci nevrátil,“ říká Marie Jeřábková. „Občas špacírují kolem po ulici důchodci a přes plot mi vyprávějí, jak sem kdysi chodívali na kuželník. Ale teď už dovnitř většinou jít nechtějí, asi se na to necítí, protože jde o hotel,“ připojuje Karla Landová.
Hrabalovského ducha ale přesto v hotelu najdete. Jakoby mimovolně vstoupil právě do osoby samotného provozovatele Jana Jeřábka. Ten se neustále usmívá a jako správný pábitel má pro každou příležitost po ruce přiléhavou historku. A když budete odcházet z jeho lokálu, určitě od pípy neopomene připomenout stejným tónem, jakým se loučili jeho předkové s Bohumilem Hrabalem: „A stavte se zas někdy na pívo.“
