Američanka Jane Littleová zemřela na pódiu po více než sedmdesátiletém angažmá u Atlantského symfonického orchestru
Doslechnete se, že vám ráno umřel strýček a že táta s mámou se rozešli, je vám to hrozně líto, ale hrajete dál. Tak praví pasáž z textu písně Irvinga Berlina There's No Business Like Show Business. Třetí květnovou neděli zněla tahle sedmdesát let stará písnička z muzikálu Annie Get Your Gun v americké Atlantě jako přídavek koncertu tamního symfonického orchestru, když se vzadu na pódiu zhroutila drobná kontrabasistka Jane Littleová (2. února 1929 – 15. května 2016). Jak se za chvíli ukázalo, byla na místě mrtvá.
Nekrolog obvykle nebývá tím prvním, co o vás noviny napíší. Většinou vykonáte něco velkého, dobrého či zlého, zajímavého, či aspoň výstředního, pročež se o vás píše již předtím. Jane Littleová, jejíž život skončil za zvuků řečené Berlinovy písně, to měla obráceně. Její nárok na slávu, jak říká americká fráze, neplynul z jednoho velkého činu, nýbrž z letité kumulace činů drobných.
Ta kumulace ale stála za to: trvala jednasedmdesát let v angažmá v jediném orchestru. Kdo si myslí, že takoví Rolling Stones začali hrát v třetihorách (třetihory prominou), nechť uváží, že když Littleová do svého orchestru nastupovala, nebyly Micku Jaggerovi ještě ani dva roky. Koneckonců na světě ještě nebyla ani ona píseň o showbyznysu.
„Vypadala, jako by byla z kalafuny a ostnatého drátu. Byla k nezastavení,“ řekl listu The Washington Post její kolega kontrabasista Michael Kurth, „vážně jsem si myslel, že sám půjdu do důchodu dřív než ona.“
POHOVOR VE SBORU
Nakonec to tak nedopadlo. Čtyřiačtyřicetiletý Kurth hrál vedle Littleové během jejího posledního koncertu. Když viděl, že zkolabovala, odnesl ji okamžitě do zákulisí. Přivolaný lékař už jí ale nemohl pomoci. Skončila tak éra hudebnice, která začala za druhé světové války.
Tehdy šestnáctiletá muzikantka, která se sama naučila na klavír od své matky, absolvovala pohovor, jenž ji měl dostat do atlantského pěveckého sboru. Shodou okolností v té době tamní mládežnický orchestr (žádný jiný tou dobou v Atlantě nebyl) sháněl muzikanty a Littleová se dozvěděla, že nejvíc chybí kontrabasista.
Nebylo to pro ni nic lehkého – sama měřila 158 centimetrů a od školy až do smrti nikdy nevážila přes 48 kilogramů –, ale měla nadání a těžký nástroj si rychle zvykla brát s humorem. rem. Žertovala na to téma, i když přišla řeč na jejího manžela Warrena Littlea, kolegu z orchestru: „Hrál na flétnu, což bylo dobré, protože mi mohl nosit basu.“
REKORDNÍ VYTRVALOST
Warren odešel na odpočinek v roce 1992 a o deset let později zemřel. Littleová, jež nikdy neměla děti, hrála dál. Později se doslechla o nevšední metě, jíž by mohla dosáhnout; to když zemřela houslistka ze státu Utah, která byla v Guinnessově knize rekordů, protože ve svém orchestru předtím hrála 69 let. „To zvládnu taky,“ řekla si Littleová. A vytrvala, ačkoli se mezitím léčila na rakovinu a z několika stařeckých zlomenin.
Její vytrvalost, oddanost jedinému hudebnímu tělesu a okolnosti jejího skonu pak vyvolaly internetové diskuse čtenářů z celého světa. Na stránce Washington Postu dominovaly názory, které malé kontrabasistce blahopřály k „nejlepší možné smrti“; na druhém pólu stály názory, že „takhle si ti blázniví Američané představují krásný konec: umřít v práci“. Nekonečná debata v odpovědi na otázku Karla Čapka, jestli má člověk právo na obyčejný život, dostala ojedinělý příspěvek.
O autorovi| DANIEL DEYL, deyl@mf.cz
