Návratnost akvizic se blíží ležaté osmičce, tvrdí spolumajitel Třineckých železáren
Koupit deset tun betonářské oceli? Nemáme, zavolejte za půl roku. Před deseti lety takřka nereálný rozhovor bude možná příští rok tvrdou skutečností. Boom světového ocelářství z posledních čtyř let není u konce. Naopak. Šéfové hutních firem se na nedávném jednání mezinárodní ocelářské asociace v Argentině shodli: „Teprve nyní začíná ta správná konjunktura, ne pro každého zákazníka bude dostatek zboží. Začneme pořádně vydělávat.“
Optimismus ocelářů nebrzdí ani skutečnost, že Čína loni poprvé vyvezla více oceli, než nakoupila v zahraničí. „Navzdory tomuto jevu je oceli stále nedostatek, od toho se samozřejmě odvíjejí i současné cenové trendy,“ tvrdí spolumajitel Třineckých železáren Tomáš Chrenek.
V předchozích třech letech ovšem netěžili z oživení poptávky po oceli všichni výrobci, problémy s odbytem měli především producenti stavební a konstrukční oceli. „Teď je konjunktura průřezově ve všech výrobcích, jak dlouhých, tak i plochých,“ konstatuje Chrenek.
EURO: Takže platí - ať se vyrobí cokoli, stejně se vše prodá? CHRENEK: Takhle jednoznačně bych to netvrdil. Jedním z důvodů, proč konjunktura přetrvává, je, že se již nevyrábí ledacos. Ocel se dostala do určité kvalitativní kategorie, sofistikovanost výrobků stoupá. Naopak technologicky jednoduché výrobky se nyní produkují v daleko menších objemech než v minulých letech. Ocel je stále nejušlechtilejším, nejlépe recyklovatelným, a proto i ve světě nejpoužívanějším materiálem.
EURO: Šéfové hutních firem předpovídají masivní vzestup výroby oceli, pesimisté se naopak bojí velkých výkyvů… CHRENEK: Zda bude vzestup produkce opravdu tak razantní, dnes nelze jednoznačně tvrdit. Nicméně na straně producentů je nyní patrná poměrně jasná racionalita: pokud začne poptávka stagnovat či klesat, jsou schopni omezit své výrobní kapacity a zbytečně nepřesytit trh. Veškeré předchozí problémy začaly obrovskou nadprodukcí oceli, která plnila firemní sklady. Ty se poté musely vyprodat. Na což producenti reagovali omezením výroby, bohužel pozdě, což způsobilo cenové kolapsy. Dnes je komunikace mezi producenty, i když si navzájem konkurují, natolik racionální, že škrcení výroby přijde dostatečně brzy, aby trh nebyl zahlcen nadbytečným zbožím.
EURO: Nyní ale výrobu škrtit nemusíte. CHRENEK: Momentálně ne, naopak nám chybějí kapacity. Nastalo období fúzí, kdy se ocelářské firmy výborně prodávají, ale kupují moc draze. Návratnost těchto investic se spíše než k nějakému konkrétnímu číslu blíží ležaté osmičce. Prioritou fúzí z posledních dvou let není návratnost, ale možnost ovlivňovat ceny, kupuje se podíl na trhu. Je ale nutné zdůraznit, že sloučení společností Arcelor a Mittal Steel jednoznačně přispěje k cenové stabilitě, jeden podnik bude kontrolovat přes dvanáct procent světové výroby oceli, což má zásadní konjunkturní význam. Samozřejmě, pokud by Mittal koupil Arcelor o dva roky dříve, zřejmě by za něj zaplatil méně, ale i tak byla fúze dobře načasovaná.
EURO: Vlna fúzí tedy bude pokračovat?
CHRENEK: Ocelářství v Severní Americe a západní Evropě je již dostatečně koncentrováno a další slučování firem neočekávám. Mnohem zajímavější bude sledovat vývoj v Rusku, Indii a Číně.
Třeba situace v Rusku je jiná než před deseti lety, tamní ekonomika generuje dostatek vlastních zdrojů. Kreml má navíc zájem na koncentraci svého ocelářství, samozřejmě ne majetkově, firmy jsou privátní, ale Putinova administrativa se snaží, aby spolu komunikovaly a vůči třetím stranám postupovaly koordinovaně, což může ruskému trhu přidat na vážnosti. Čína je pro nás velice daleko a ovlivňuje jen globální tendence. Stejně tak Indie. Jsou to dva specifické trhy a předpokládám, že nás tam boom v ocelářství ještě jednou čeká.
EURO: Zmínil jste, že oceli je nedostatek, Třinecké železárny nestíhají pokrýt poptávku? CHRENEK: Slováci by na tuto otázku odpověděli áno aj. Máme vybraný okruh zákazníků, se kterými jsme uzavřeli delší než jednoroční smlouvy. Ty samozřejmě plníme přednostně a nezůstává nám dostatek kapacit pro spotové zákazníky. Válcovací plány se připravují minimálně na čtyři roky dopředu a kontrahuje se čtvrtletně. Pokud by někdo teď přišel a chtěl ještě v tomto čtvrtletí dodat nějaké zboží, je to nereálný požadavek. Musel by přijít s větším časovým předstihem.
EURO: Nehrozí, že Čína prodá svoji levnou ocel v okolních zemích, které se pak budou snažit udat vlastní produkci jinde a zaplaví s ní Evropu? CHRENEK: Taková možnost existuje. Nicméně ocelářství v Evropě a Severní Americe je na takové kvalitativní úrovni, že jej podobné otřesy nezasáhnou. A pokud ano, legislativa těchto zemí umožňuje zavést určitá obranná administrativní opatření.
EURO: To znamená dovozní kvóty? CHRENEK: Ano. Evropa investovala v šedesátých a sedmdesátých letech obrovské prostředky do sanace hutnictví a jeho oživení. Rozhodně si nenechá ubližovat.
EURO: Jenže třeba ruské ocelářské firmy nakupují podniky v západní Evropě, aby si zajistily přístup na zdejší trhy. Prostřednictvím těchto majetkových účastí pak mohou Evropskou unii zásobovat svojí levnou produkcí. Stejné obavy jsou i z čínských firem. CHRENEK: Toho bych se neobával. U každé tuny oceli je zjistitelné, kde byla vyrobena, zda na území Evropské unie nebo ne.
EURO: Takže hrozí ocelářská válka mezi Evropou a Ruskem a Čínou?
CHRENEK: Tak dramatický vývoj nepředpokládám. Čína je příliš daleko od Evropy, pokud bude chtít expandovat, pak spíše do zemí třetího světa, tedy Afriky a Latinské Ameriky, a to nejen v hutnictví, ale i v dalších oborech. Ostatně její diplomatické aktivity tomu nasvědčují.
Co se týká Ruska a rovněž Ukrajiny, dalšího gigantického producenta oceli, může nastat i zcela jiný trend. Oba státy leží na obrovských zásobách uhlí a železné rudy, takže se prvovýroba z Evropské unie může v budoucnu začít stěhovat právě do Ruska a na Ukrajinu. S tím, že by v západní Evropě zůstaly jen složitější technologie, válcovenské a úpravárenské kapacity. Černá hutničina by směřovala dále na východ. Namísto války tedy možná ještě větší kooperace než v současnosti.
EURO: Vyjednáváte už s někým o přesunutí výroby na Ukrajinu? CHRENEK: Na takové projekty je stále příliš brzo, i když nějaké plány již máme. Na Ukrajině není zatím natolik stabilní politické a legislativní prostředí, aby bylo možné učinit tak zásadní rozhodnutí o technologické provázanosti Třineckých železáren s tamními firmami. Přitom na Ukrajině jsme již poměrně rozsáhle investovali. Vlastníme zde majoritní podíl v Záporožském železorudném kombinátu, dolu na železnou rudu s roční produkcí 3,5 až čtyř milionů tun. Dalším úskalím přesunu prvovýroby z Evropy na Ukrajinu a do Ruska je dopravní propustnost místních železnic. Oba státy jsou věhlasné naprostým nedostatkem nákladního železničního prostoru, nejsou volné vagóny a tratě jsou v poměrně špatném stavu. Pokud v této oblasti nedojde ke zlepšení infrastruktury, je předčasné o stěhování výroby uvažovat.
EURO: Takže ruská ani ukrajinská ocel nemůže zaplavit Evropu i kvůli tomu, že neexistuje způsob, jak ji sem dopravit? CHRENEK: I to je jeden z faktorů, který tomu může zabránit. Navíc Ukrajina i Rusko mají širokorozchodné tratě, takže je nutné náklady do Evropy na hranicích překládat. A také překladiště mají omezenou propustnost, a pokud je většina železné rudy a energetického uhlí do střední Evropy dopravována po železnici, mnoho prostoru pro další objemné dodávky není.
EURO: Kvůli špatné dopravní dostupnosti ovšem nebude možné ani navýšit výrobu v evropských hutích, protože víc železné rudy z Ruska nelze do Evropy přivézt. CHRENEK: Rudou z Ukrajiny a Ruska je zásobována především střední Evropa. Německo, Francie a Španělskou fungují na jiné surovinové bázi. Železnou rudu nakupují ve Skandinávii, Brazílii, Jižní Americe a Indii. Kapacita oceláren ve střední Evropě je daná, výrobci se chovají racionálně a další navýšení produkce ani není možné, protože není instalovaná potřebná technologie. Pro dovoz dalších dvaceti milionů tun rudy z Ukrajiny a Ruska by se nějaká dopravní kapacita jistě našla, ale již těžko na miliony tun polotovarů.
