Ještě dřív, než vůbec vznikl rozhovor s Jurajem Herzem, měl fotograf Martin Pinkas jasno, kde by chtěl slavného filmového režiséra fotit. Hodlal tvůrce Spalovače mrtvol dovézt – samozřejmě živého – do strašnického krematoria a titulní fotografii k interview udělat v prostředí, v jakém Herz točil scény svého proslulého snímku z roku 1968. Neponechal nic náhodě. Zajel do krematoria předem, zkontroloval světlo, pořídil zkušební snímky, očichal si místo a vše domluvil s pracovníkem pohřebního ústavu panem Andělem, který byl ochota sama, když se dozvěděl, že se osobně setká se svým nejoblíbenějším režisérem.
Na mně jako autorovi rozhovoru zůstaly zanedbatelné detaily. Přesvědčit Juraje Herze o fotografově vizi a najít termín. S tím prvním byl menší problém. Při zmínce o krematoriu Jurajovi zasvítily oči. Takže hodinku si nakonec vyšetřil i době, kdy hekticky pracoval na dvou filmech zároveň.
Jednoho květnového odpoledne jsme tedy naložili pana režiséra v černém kvádru a vyrazili do Strašnic. V krematoriu byli připraveni, tudíž celá suita hned zamířila na místo činu, do vykachlíkované chladírny, kde – jak konstatoval Herz – se za čtyřicet let, co tu nebyl, nic nezměnilo. Spolupracovníci pana Anděla přivezli pár rakví pro doladění celku a šlo se na věc.
Juraj Herz v sobě nezapře herce, takže střídal pozice mezi nebožtíky i pohledy na široké škále od posmutnělých po jemně úchylné, přesně na přání fotografa. Minuty ubíhaly velmi rychle, což se začalo projevovat režisérovým netrpělivým poklepáváním na hodinky a slovy „to už stačí“ a „je mi zima“. Neznal Pinkase. Fotograf nakonec vyškemral ještě pár minut navíc a dokonce ho donutil zapózovat i v obřadní síni. Pro jistotu.
O tom, že se titulní fotka Martinovi povedla, svědčí i ocenění od mezinárodní organizace Society for News Design, které týdeník EURO obdržel minulý týden. Mezi jinými letos oceněnými, jako jsou Franfurte Alegemeine Zeitung nebo New York Times se Herzova a Pinkasova pohřebnická kreace hezky vyjímá.
