Může vaše podnikání ohrozit připravovaný zákon? Chcete jeho podobu ovlivnit? Pak se musíte obrátit na politiky. Buď sami, ale větší šanci máte s pomocí stavovské organizace nebo profesionálních lobbistických agentur. Ty už mají cestu k zákonodárcům i úředníkům pěkně vyšlápnutou. V Česku navíc pro lobbing neexistují žádná pravidla, a nejrůznější zájmové skupiny často ovlivňují konečnou podobu zákonů více než samotní poslanci.
Lobbing
Pod pojmem lobbing nebo lobbista si veřejnost často představí temná zákoutí parlamentních chodeb, na kterých zástupci firem s kufříky naditými penězi předávají politikům obálky za prokázané služby. Ale lobbing není ve své podstatě nic špatného, moderní politika se bez něj ani ve vyspělých demokratických státech neobejde. Složitou změť zákonů, která se zabývá nejrůznějšími oblastmi života společnosti, nemůže do detailů obsáhnout žádný politik ani jeho stranický aparát. Lobbisté mu přinesou důležité informace. „Bez toho politik pracovat nemůže,“ míní předseda Senátu Přemysl Sobotka. „Lobbing není žádné sprosté slovo, v praxi to znamená ovlivňování názorů poslanců a senátorů. Je to jev, který se objevuje v každé demokratické zemi. Jde spíš o to, že u nás nemá žádná pravidla. Neví se, kde začíná a kde končí, a kde už začíná trestná činnost,“ míní předseda sociálních demokratů Jiří Paroubek.
Manipulace, vydírání, korupce
Dokud se tato hra mezi politiky a zájmovými skupinami praktikuje korektně a slušně, může na ní společnost jen vydělat. Horší situace nastává, když je cílem silného uskupení ovládnout a manipulovat politiky a využívat k tomu i formy vydírání nebo korupce. „Je těžké definovat, kde končí slušný lobbing a kde začíná korupce,“ říká předseda poslaneckého klubu KSČM Pavel Kováčik. Podle odborníků je lobbing ve všech moderních demokratických systémech zcela běžnou disciplínou. Ale pokud není nijak regulován a kontrolován, může vznikat značně neprůhledné prostředí, ve kterém bují politická korupce.
Kdo je vlastně lobbista? Je to člověk s kontakty na politiky a státní úředníky, který zastupuje zájmy různých skupin a snaží se je prosadit. V širším slova smyslu tak mohou být označováni i reprezentanti zaměstnavatelských svazů, odborů, profesních organizací nebo různých občanských a neziskových sdružení. Politikům dodávají informace a analýzy z různých oborů a odvětví, jejichž zájmy hájí, ti se pak mohou kvalitněji rozhodnout.
Na významu lobbingu se většina politiků i odborníků shoduje. „Považuji lobbing za něco zcela legitimního, pokud se samozřejmě omezuje na čisté praktiky. Poslanci pomůže, aby se lépe orientoval v problému a rozhodoval se správně,“ říká poslanec ODS Petr Pleva. „Zákonů někdy bývalo tolik, že člověk ztrácel přehled, o čem se jedná. To je ale normální. Když dostanete metr vysoký štos papírů, tak to ani není možné přečíst. A lobbisté jsou lidé, kteří se v problematice konkrétního zákona a ve vyjednávání o něm vyznají,“ vzpomíná na doby ve sněmovně exposlanec lidovců Jaroslav Lobkowitz. „Při debatě s lobbistou se dozvíte věci, které ze sněmovního tisku nevyčtete. Ale informace si musíte ověřit jinde, jestli nejsou jednostranné,“ dodává poslankyně ODS Alena Páralová.
Podle sociální demokratky Anny Čurdové poskytují zástupci spolků a různých sdružení, kteří prosazují skupinové či veřejné zájmy, informace i zpětnou vazbu. „Ale přijde-li profesionální lobbista, často se chová jako podomní prodejce, který chce něco prodat,“ kritizuje některé praktiky Čurdová.
Problém je v tom, že dobrý lobbing se zakládá hlavně na solidnosti, důvěryhodnosti a transparentnosti. Jenže v České republice je tato oblast neprůhledná, a tak existují někdy oprávněné obavy, že se politik stane nástrojem v rukou nějaké skupiny lidí, která není pod žádnou veřejnou kontrolou a která má skutečnou moc.
I když lobbisté zjevně obcházejí ministerstva i parlament, oficiálně jako by neexistovali. „Do sněmovny žádní nechodí, chodí sem jen zástupci veřejnosti, novináři nebo hosté jednotlivých poslanců nebo členů vlády,“ tvrdí Roman Žamboch z tiskového oddělení Poslanecké sněmovny. Poslanci však říkají něco jiného, lobbisté je oslovují přímo na chodbách i před jednacím sálem.
Občanský demokrat Vlastimil Tlustý v minulém volebním období veřejně kritizoval, že se za vlády sociální demokracie stalo ze sněmovny „rejdiště lobbistů“. Jenže oficiálně to nejsou lobbisté. Po sněmovně se lidé zastupující něčí zájmy pohybují většinou s cedulkou hosta poslanců. Nikde nejsou evidováni, na recepci se zapisují jen pod svým jménem.
Informace o tom, kdo a koho z poslanců navštívil, Kancelář sněmovny ani Senát s ohledem na ochranu osobních údajů neposkytuje. „To není veřejná informace,“ říká předseda Senátu Přemysl Sobotka. Jen díky policejnímu vyšetřování aféry kolem privatizace Unipetrolu vyplynulo na povrch, že lobbista Jacek Spyra, který prosazoval prodej Unipetrolu skupině kolem zavražděného podnikatele Františka Mrázka, navštívil podle výpisu z centrálního sněmovního počítače poslance v minulém volebním období celkem pětatřicetkrát, jednou ve sněmovně strávil dokonce celou noc. Na recepci si ho vyzvedávali sociální demokraté Karel Šplíchal, Miloš Titz a Ladislav Skopal.
Někteří lobbisté mají dokonce volný vstup jako „poradci“ ministrů nebo asistenti poslanců. „Nevidím v tom ale nic špatného, jde jen o to, dát tomu pravidla, aby bylo evidentní, pro koho pracují,“ říká Paroubek.
Sněmovnu pravidelně navštěvují také zástupci různých organizací, myslivci, hasiči, rybáři, potravináři, zemědělci. „U nich žádný problém nevidím, o nich každý na první pohled ví, kdo jsou a čí zájmy zastupují. Jiné je to u profesionálů,“ říká Alena Páralová. „Ale lidé, kteří by potřebovali největší pomoc, jako třeba maminky s těžce nemocnými dětmi, žádné zastání nemají. Za ně se musí bít sami zákonodárci,“ dodává. Někdy poslanec ani neví, že jedná s lobbistou, zjistí to až při samotném rozhovoru. Takové zkušenosti má řada poslanců, třeba Kateřina Jacques i Alena Páralová. „Ohlásí se, že chce jednat o sociální politice, a až pak zjistíte, že lobbuje za stravenky nebo za změny na kapitálovém trhu,“ popisuje Páralová. „Ale zkušení lobbisté neoslovují celé spektrum poslanců. Obrátí se jen na některé. Přesně vědí, u koho za co bojovat,“ vysvětluje.
Ne všechny firmy se řídí etickým kodexem, jaký má třeba firma PAN Solutions. „Máme například tato pravidla: neposkytovat finanční či nefinanční plnění členům parlamentu, vlády, státním úředníkům za prosazování zájmů klienta, nezaměstnávat či si jinak najímat členy parlamentu, vlády či jejich rodinné příslušníky, nepodávat cílové skupině nepravdivé či zavádějící informace za účelem prosazení zájmu klienta, nezískávat dokumenty nelegální cestou,“ vypočítává jedna ze spolumajitelů a jednatelka firmy Jana Marcová.
Nejlepší lobbista – bývalý politik
Kdo a proč využívá služeb profesionálních lobbistů? Jsou to především ti, kteří sami nemají kontakty na politické strany ani na jednotlivé politiky nebo úředníky, a ani se neumí v tomto prostředí orientovat. Nevědí, na koho se konkrétně obrátit, obávají se neúspěchu nebo neochoty. Využijí proto služeb profesionálů.
Na trhu je čím dál více různých poradenských, právnických nebo PR a mediálních firem, které se lobbingem zabývají. Pracují v nich často bývalí politici nebo jejich blízcí spolupracovníci, kteří využívají osobních vazeb se svými bývalými nebo současnými stranickými kolegy. Na známosti profesionálů se spoléhají mnohdy nejen bohaté společnosti z energetiky, plynárenství, farmaceutického nebo tabákového průmyslu, ale i profesní komory. Například v jedné z nejznámějších lobbistických agentur PAN Solutions figurují bývalí politici a spolupracovníci poslanců, senátorů a ministrů Jana Marcová, Tomáš Hájek a Alan Hopp.
Nejsou žádnou výjimkou, z mnoha bývalých politiků i státních úředníků se stali úspěšní lobbisté. Patří mezi ně i Marián Čalfa, Pavel Bratinka, Pavel Telička, Pavel Němec, Miroslav Šlouf. Lobbisty byli před současným působením v politice i Alexander Vondra nebo Josef Zieleniec. Věnovat se lobbingu hned po skončení politické kariéry nebo práce ve státní správě není možné například v USA. Tam musí tito lidé počkat jeden rok od skončení mandátu. Ale i po této lhůtě je třeba takovou skutečnost oznámit a evidovat.
Kdo a proč se obrací na lobbisty?
„Naši klienti se na nás obracejí, když se potřebují zorientovat v rozhodování státní správy a samosprávy, nebo když potřebují zástupcům státu vysvětlit své postoje v aktuálně diskutované problematice, konkrétně dojdou-li k závěru, že současná či navrhovaná legislativa není správně formulována a způsobuje problémy v praxi. Dále se na nás také obracejí, když je třeba najít kompromis mezi různými zájmy ve vztahu k legislativě,“ vysvětluje bývalá poslankyně a dlouholetá mluvčí ODS Jana Marcová z PAN Solutions. Firma jim pomůže „při komunikaci se státní správou a samosprávou“. Své klienty však odmítá uvést s odvoláním na smlouvy a mlčí i o konkrétních politicích, s nimiž jedná.
Podobně se chovají i jiné poradenské či právnické firmy, které se živí lobbingem. Občas však takové informace vyplují na povrch a obvykle způsobí i velký rozruch. Naposledy to byla stravenková aféra, která se dotýkala premiérova poradce Marka Dalíka. Jeho firma New Deal Communications podle médií spolupracovala s další lobbingovou firmou No comment! Ta měla údajně získat za tlak na zachování výhodné daňové výjimky pro stravenky 100 tisíc eur od společnosti Sodexho Pass.
Veřejná kontrola je nutná
Ale na nepřípustný lobbing při rozdělování peněz ze státního rozpočtu na půdě Poslanecké sněmovny (takzvané porcování medvěda) upozorňoval v minulosti i prezident Nejvyššího kontrolního úřadu František Dohnal. Peníze určené pro obnovu hospodářsky a strukturálně postižených regionů totiž končily většinou v regionech, které měly silné lobbisty v poslaneckých lavicích. Zářným příkladem byl exposlanec Michal Kraus (ČSSD), který pro prvoligový fotbalový klub SK Kladno, kde byl prezidentem, získal desítky milionů korun.
Za problém považuje lobbing bez hranic i Transparency International. „Panuje tu džungle, není žádná kontrola nad tím, kdo se s kým schází, jaké kontakty probíhají. Firmy, které se tím zabývají, získávají nevysvětlitelně obrovské částky. Nikdo neví, za co byly zaplaceny, a na co byly použity,“ vysvětluje obavy Eliška Císařová z Transparency International. Za velké riziko považuje zejména fakt, že mezi profesionálními lobbisty je velké množství bývalých politiků ze všech stran, lobbisté jsou i mezi poradci premiéra, ministrů, schází se s nimi i prezident Václav Klaus a jeho nejbližší spolupracovníci.
Ve svých výročních zprávách varovala často i Bezpečnostní informační služba, podle níž některé soukromé společnosti stále více využívají služeb lobbistů, aby získaly nadstandardní informace. Některé skupiny jsou natolik mocné a vlivné, že se snaží ovlivňovat přímo vznikající zákony, aby vyhovovaly jejich zájmům a cílům, a dokonce se pokoušejí do čela státních institucí prosadit „spřízněné osoby“, které pak rozhodují v jejich prospěch.
Po parlamentu jen s cedulkou?
Není divu, že se občas objevuje volání po regulaci lobbingu, nebo alespoň po nějakém souboru pravidel. Topolánkova vláda má dokonce tuto regulaci ve svém programovém prohlášení. „Vláda připraví právní opatření regulující lobbing včetně transparentnějšího systému registrace lobbistů,“ sliboval kabinet. Pomalu od svého záměru ustupuje. „V plánu nemáme pro tento rok přípravu žádného takového zákona,“ tvrdí ministerstvo spravedlnosti.
Zdá se, že vláda přípravu nějaké normy na úpravu činnosti lobbistů už vzdala, proto se této iniciativy chtějí chopit sociální demokraté. Do tří měsíců hodlají připravit teze zákona a jeho konkrétní podobu chtějí vypracovat do konce roku. „Skupina našich odborníků už na tom pracuje,“ potvrzuje šéf ČSSD Jiří Paroubek. Podle něj by měli lobbisté chodit po parlamentu s určitými cedulkami, na nichž by bylo číslo nebo jméno, aby bylo zřetelně vidět, že jde o lobbistu. „Považuji to za možné, a dokonce nutné,“ dodává.
Poslanec ODS Michal Doktor je proti: „Označovat někoho a škatulkovat je diskriminace. To už bychom mohli označovat pracující a nepracující poslance, viditelné a neviditelné.“ Odmítá argumenty, že registrace lobbistů úspěšně funguje v Evropském parlamentu. „Jak si organizuje život Evropský parlament, nepovažuji za něco, co bych měl následovat. Myslím, že by bylo nejlepší přejít na koncept, který je v USA, aby byl lobbing vnímán jako legitimní,“ dodává.
Přitom právě v USA jsou pravidla pro činnost lobbistů poměrně přísná. Tamní zákony jasně stanoví, kdo je povinen se registrovat a jaké informace musí zveřejnit. Lobbisté musí vyplňovat veřejně dostupné přiznání o tom, jaké zákony ovlivňovali, které úřady a politiky kvůli tomu kontaktovali, koho zastupují, jaké zájmy hájí. Ještě podrobnější informace musí dodávat lobbisté, jejichž příjmy překročí 22 500 dolarů za jednoho klienta za dobu šesti měsíců u lobbistických firem a o částku 5500 dolarů u lobbisty jednotlivce. Evidenci vedou tajemníci obou komor parlamentu a zveřejňují její aktualizovanou verzi každé čtvrtletí. Evidence je dostupná také na internetu.
Poslanci nechtějí evidovat návštěvy
Podle odborníků by i Česku pomohlo zavedení registrace firem a lidí, kteří se touto činností zabývají. Někteří politici se zavedení pravidel nebrání. „Určitá pravidla by existovat měla. Lobbisté by měli při vstupu do parlamentu deklarovat, v jaké kauze přicházejí. Ale zakazovat zákonodárcům komunikovat s různými lidmi, to není možné,“ říká šéf Senátu Přemysl Sobotka. Odmítá však požadavky, aby zákonodárci uváděli, s kým se scházejí. „To je nepřípustné, aby se evidovalo, s kým jednám,“ říká.
Jen málo poslancům či senátorům by taková kontrola veřejnosti nevadila. Například zelení jsou ochotni informaci o tom, s kým se setkali, poskytovat. Komunista Kováčik je ale proti. „Nedovedu si to představit, musely by se přibrat další pracovní síly, za každým poslancem přijde denně pět i více lidí.“
Alena Páralová připouští, že ani jí by se to nelíbilo. „Je to jen další administrativa, kdybychom schůzky museli někde zapisovat a někdo by to měl kontrolovat. Když to zákon nařídí, tak se tím samozřejmě budu řídit,“ dodává. Ale souhlasí s tím, aby se lobbisté museli registrovat a chodili ve sněmovně označeni. Přesto je přesvědčena, jako její mnozí kolegové, že žádná pravidla nepřípustnému lobbingu stejně nezabrání. „Kdo se bude chtít s lobbistou sejít potají, dá si schůzku mimo sněmovnu,“ míní předseda poslaneckého klubu lidovců Pavel Severa. „Nějaká pravidla by měla být určitě nastavena, funguje to tak například i v Evropském parlamentu,“ říká Anna Čurdová.
S hlasem lobbistů se při tvorbě unijních zákonů počítá. V Bruselu působí kolem patnácti tisíc lobbistů, od nevládních organizací přes zástupce průmyslových odvětví a poradenské firmy, až po soukromé osoby. Už nyní platí pravidlo, že pro vstup do Evropského parlamentu a dalších úřadů musejí lobbisté získat akreditaci. Seznam akreditací je pak přístupný na webových stránkách. Pokud je registrovaný lobbista přistižen při předávání úplatku nebo bez povinného označení vizitkou, má okamžitý zákaz vstupu do veškerých institucí a přijde o registraci.
Nepřípustné formy lobbingu by však podle některých zákonodárců mohlo v Česku omezit zprůhlednění způsobu přijímání pozměňovacích zákonů nebo i podávání poslaneckých návrhů zákonů. Objevují se nápady, že by už nemohl zákon nebo jeho novelu podávat jako dosud jen jeden poslanec, ale muselo by se pod něj podepsat několik zákonodárců. Podle místopředsedkyně sněmovny za ODS Miroslavy Němcové by se také měla prodloužit lhůta mezi druhým a třetím čtením zákona tak, aby byl čas na posouzení dopadů pozměňovacích návrhů, které podávají ve druhém čtení samotní poslanci. Dnešní lhůta tří dnů od předložení pozměňovacího návrhu do schválení zákona neumožňuje zákonodárcům zjistit smysl nebo pravý účel změny, kterou předložil některý z kolegů, možná právě na popud některého lobbisty. V nápravě této slabiny vidí nejúspěšnější cestu proti nepřípustnému vlivu mocných skupin také prezident Hospodářské komory Jaromír Drábek.
