Odešel soudce, jenž dokázal psát vrcholné právnické texty tak, že jim rozuměli i neprávníci
Kdo se dnes nachomýtne k jednání Nejvyššího soudu Spojených států v procedurálním bodu zvaném rozprava, stane se často svědkem úžasného představení. Devět soudců, nejváženějších mužů tamního práva, se vyptává obou stran na to či ono, snaží se je doběhnout, chytá je za slovo a nezřídka se pustí do debaty mezi sebou. Pro odborníka i laika je to nejpoutavější část práce americké justice.
Nebylo tomu tak vždycky. Rozprava se tradičně omezovala na nejnutnější otázky a odpovědi; soudci si prostě případ prostudovali a pak rozhodli. Jsou tací, kteří tento zvyk drží dodnes: třeba Clarence Thomas během rozprav Nejvyššího soudu nepromluvil už deset let ani slovo. A to bývalo spíš pravidlem než výjimkou.
SMÍCH V SOUDNÍ SÍNI
Radikálně se tento stav věcí změnil v září 1986, kdy k soudu nastoupil první Italoameričan, tehdy padesátník, Antonin Scalia (11. března 1936 - 13. února 2016). Scalia (nejpravděpodobnější vysvětlení jeho česky znějícího křestního jména je, že je dostal po Antonínu Dvořákovi; vášeň pro operu zdědil po otci) se s advokáty bavil na justiční poměry velmi neformálně. Kdosi spočítal, že za jediný rok rozesmál soudní síň sedmasedmdesátkrát, častěji než všech ostatních osm soudců dohromady.
Ne každému to bylo po chuti. Zaprvé být obětí Scaliova ostrovtipu nebylo nic příjemného. Za všechny by o tom mohla vyprávět třeba státní návladní z texaského Dallasu Kathi Alyce Drewová, která před Nejvyšším soudem v roce 1989 obhajovala rozhodnutí uvěznit kohosi za spálení americké vlajky na protest proti konzervativní administrativě prezidenta Ronalda Reagana (jenž Scaliu do funkce jmenoval). „Vlajka je náš národní symbol a nesmí být znesvěcována,“ hřímala návladní. Scalia si ji podal: „Netušil jsem, že vlajka, kterou mám doma, je nějakým způsobem vaše.“ „Ale je to symbol!“ opáčila návladní. „A co třeba texaská národní květina? Je taky chráněná?“ vypálil Scalia.
Zadruhé s jeho názory nebylo pro leckoho snadné souhlasit. Byl nejkonzervativnějším soudcem široko daleko (šel proti pozitivní diskriminaci barevných Američanů, proti rozšiřování práva na potrat i proti omezování práva nosit zbraň). Kromě toho byl zastáncem textualismu, doslovného výkladu zákonů. „Máme tu vládu zákona, ne vládu toho, co si vy myslíte, že bylo úmyslem zákonodárce,“ říkával. Tomuto rigidně formalistickému pohledu podroboval - často na hraně demagogie - i samotnou ústavu.
DŮSLEDNĚ POCTIVÝ
S kolegy právníky, ideologické odpůrce nevyjímaje, přesto udržoval až nečekaně dobré vztahy. S Ruth Bader Ginsburgovou, liberální kolegyní od Nejvyššího soudu, chodil pravidelně do opery a jejich rodiny spolu trávily Nový rok. Do Federalistické společnosti, již založil a předsedal jí až do smrti, se hlásí právníci všech generací včetně studentů různých politických přesvědčení.
Jedním z důvodů je skutečnost, že Scalia, ač ideolog, byl intelektuálně nesmiřitelně poctivý. Zmiňovaný příklad s pálením vlajky byl jedním z mnoha, kdy se z právně konzervativních důvodů ocitl na politicky liberální straně. „Když jste soudce, stane se vám, že dojdete k závěru, který se vám nelíbí. Pokud se vám vždycky všechno líbí, asi děláte něco špatně,“ komentoval to.
Jeho tělo ještě nebylo pohřbeno (zemřel na ranči v západním Texasu), když republikánští prezidentští uchazeči začali tvrdit, že jeho nástupce by měl jmenovat až nový prezident (doufají, že to bude republikán). Scalia coby ctitel ústavy, v níž žádný takový požadavek pochopitelně neexistuje, by jim musel šeredně vynadat.
O autorovi| DANIEL DEYL, deyl@mf.cz
