Bylo by fatální chybou přispívat na obnovu rizikové chemické výroby
Přírodní živly jsou ve své krutosti spravedlivé. Pět let poté, co se pod vodní hladinou ocitla velká část Moravy a východních Čech, si nesmlouvavý výběrčí daní přišel v mokrém kabátě vybrat stoletou berni i do zbylých části republiky. Oběti si s původními diváky prohodily role. Dnes tak v této zemi už nenajdeme člověka, který nemá osobní zkušenost s povodněmi. Když už nebyl postižen sám, určitě někdo z jeho rodiny, kamarádů, kolegů v zaměstnání.
Nečiní nám tak už větších problémů vcítit se do neštěstí lidí z obcí Metly, Předmíř, Majdalena, Zálezlice, Tuhaň, Libiš, Chvatěruby, Kly. Moravské Troubky a Bochoř – to byl pro mnoho Pražanů ještě nedávno Dálný Východ. Teprve po opadnutí vody v Karlíně a Holešovicích si naplno uvědomujeme, že tentokrát nejde o Křižíkovu fontánu, ani o zábavné atrakce v aquaparku.
Kdo měl v posledních dnech možnost cestovat postiženými oblastmi, často musel slyšet věty: „Je to hrozné, ale ještě jsme nedopadli nejhůř. Podívejte se, co se stalo v…“ Vycházejí jak z úst podnikatelů, kterým voda protekla výrobními halami, stejně tak například důchodců, kteří přišli „jen“ o chatu či domek v zahrádkářské kolonii. Hojně rozšířený postoj, prostý egocentrismu, relativizující osobní ztráty, je asi hlavní příčinou, proč povodí Vltavy a Labe není týden po katastrofě nijak zvlášť zkrápěno slzami.
Nejlepším lékem na trudomyslnost vždycky bývala práce a platí to i v éře antidepresiv. Bagry, buldozery, těžkotonážní náklaďáky, kontejnery, čerpadla, provizorní přívody elektřiny, vysoušeče, kolečka a lopaty. Proti nim hromady bahna, sklepy přeměněné v kryté bazény, naplavené dřevo, rozklížený nábytek, nepoužitelné lednice a sporáky, nacucané plesnivějící matrace, stržené mosty, vyvrácené stromy, propadlé silnice, voda v elektromotorech a počítačích. Je jedno jestli se člověk projíždí velkými krajskými městy, nebo Kamýkem nad Vltavou, Planou nad Lužnicí nebo Řevnicemi v sousedství Berounky. Kolorit je všude stejný, jako přes kopírák. Prvotní poraženecké pocity marnosti jsou z mysli vytlačovány hyperaktivitou, snahou dát věci rychle do pořádku.
Vládní odhady hovoří o tom, že povodně způsobily škody za 60 až 90 miliard korun. Hrubá rekognoskace terénu svádí k ještě vyšším cifrám, protože byla zasažena rozsáhlá území přeplněná moderními technologiemi i historickými cennostmi. Těžkou ránu dostala chemie i petorochemie, potravinářský průmysl, síťová odvětví, pražské metro, zoologická zahrada, kulturní památky, školy, divadla, kina, archivy, sportovní stadióny, výstaviště. Při vší úctě k rozsáhlým škodám v zemědělství, bude revitalizace těchto objektů nepoměrně nákladnější než by třeba stála oprava zatopeného kravína.
Elán a ruce dobrovolníků postačí na humanitární pomoc a základní úklid. V dalších týdnech už bude vše jen a jen o penězích. Mimořádné události si žádají mimořádná opatření. S větší mírou shovívavostí tak musíme posuzovat návrhy, aby odstraňování škod bylo uhrazeno z peněz za prodej Telecomu, případně zvýšením spotřební daně. Takové řešení je jistě akceptovatelné, ale kabinet by měl být dotlačen k hledání skrytých rezerv v rozpočtu. Několik miliard se tam ještě určitě najde.
Peníze nesmějí být rozdávány bezmyšlenkovitě. Nemělo by jít o prostou rekonstrukci původního stavu. Bylo by fatální chybou přispívat na obnovu rizikové chemické výroby v bezprostřední blízkosti toků, či na výstavbu montovaných domků v záplavových územích. Všechny připravované státní garance za úvěry a příspěvky na úroky musí směřovat k tomu, aby se okolí řek postupně vyčistilo od nežádoucích a nevyhovujících staveb. Pokud budeme uvážliví, nemusíme vzpomínky na události z léta 2002 jednou spojovat pouze s přírodní katastrofou, ale můžeme v nich vidět i očistnou lázeň, jakýsi generální úklid.
Každá tragédie vyvolává touhu nalézt a potrestat viníka. Určitě je správné vést odbornou debatu, zda podnik Povodí Vltavy začal včas vypouštět kaskádu, vyšetřovat, proč musela být zaplavena polovina stanic metra. Stejně tak pátrejme, kdo může za tragické protržení rybníka nad obcí Metly a proč neratovická Spolana včas nevarovala před únikem chlóru. I kdybychom to ale všechno věděli, pár lidí kvůli tomu poslali za katr a vyvodili nápravná opatření, ani do budoucna si nemůžeme být jisti životem a majetkem. Jaké je tedy poučení? Co je řeky, nechme řece.
