Mnoho Čechů se pokusilo zapsat do historie nějakým vynálezem či objevem. Podařilo se toale jen těm nejlepším, mezi které patřili Prokop Diviš, bratranci Veverkové, Josef Ressel, František Křižík, Viktor Kaplan, Jaroslav Heyrovský či Otto Wichterle.
Každý z nich usnadnil lidem život a dokázal, že i v malé zemi mohou vznikat velké nápady. Cesta k jejich úspěchu ale nebyla lehká a často narážela na odpor úředníků, nepřízeň osudu i tvrdý konkurenční boj.
České země byly v minulosti nejrozvinutější částí habsburské monarchie a díky dalšímu rozmachu po první světové válce se zařadily k průmyslově nejvyspělejším zemím světa. Technická řešení, vynálezy, průkopnické činy i vědecké objevy se staly přirozenou součástí života mnohých generací usilujících o technický pokrok. Znamenaly ale také mnoho práce a léta strávená v laboratořích a dílnách.
Nový vynález byl mnohdy jen otázkou štěstí, předcházela mu ovšem geniální myšlenka a její úspěšné převedení do praxe. Často bylo nutné vynález rychle patentovat, protože konkurence byla obrovská. Řada průkopníků se proto za života uznání vůbec nedočkala a jejich objevy docenily až další generace.
Diviš proti bleskům
Václav Prokop Diviš (1698–1765) se narodil v Helvíkovicích a pocházel z nejnižší skupiny poddanského obyvatelstva. Původně se jmenoval Václav Divíšek. Po otcově smrti odešel do Znojma do jezuitské latinské školy, kde bezplatně studoval, zaopatřen klášterem v Louce (tehdy nejbohatším a nejmocnějším premonstrátským klášterem v českých zemích). Ve škole si změnil jméno na Václava Diviše a roku 1720 po složení řeholního slibu přijal jméno Prokop.
Vstup do kláštera v Louce znamenal pro Diviše trvalé zabezpečení i možnost dalšího studia, protože filozofické a teologické učení zde bylo téměř srovnatelné s univerzitním. Diviš studoval filozofii a po svém vysvěcení ji také vyučoval. Roku 1729 byl v klášterní škole jmenován i profesorem teologie a dizertační práci obhájil na univerzitě v Salcburku.
Krátce působil jako správce fary v Příměticích, od roku 1741 pak zastával funkci převora Louckého kláštera, což byla po opatovi nejvýznamnější pozice. Nezůstal v ní ale dlouho. V první válce o Slezsko mezi pruským králem Friedrichem II. a Marií Terezií se pruská vojska dostala až ke Znojmu. Opat se stal rukojmím a veškerá odpovědnost za chod kláštera padla na Diviše. Pod pohrůžkou vypálení kláštera musel zaplatit tučné výkupné, a to dokonce dvakrát. Ať se snažil sebevíc, ve složité situaci zásobování vojsk a vymáhání zvláštních dávek od poddaných neobstál a byl opět poslán do Přímětic.
Byl velmi popudlivý, takže se jeho působení na faře neobešlo bez konfliktů. Navíc většina místních lidí patřila k jezuitské koleji ve Znojmě, jen menšina ke klášteru v Louce. Farníci ho neměli příliš v lásce, jak dokládá i příhoda z roku 1758. Tehdy Diviš zavedl nový, takzvaný řepný desátek. Když požadovanou částku nedostal, zabavil viníkům veškeré dosud nesklizené zelí. V technických věcech ale vynikal. Svou zručnost uplatnil například při stavbě vodovodu pro klášter v Louce a známým se stal také jeho originální hudební přístroj zvaný denisdor neboli Zlatý Diviš, který simuloval zvuky různých hudebních nástrojů.
Nejznámějšími se ale staly Divišovy pokusy s elektřinou. Sám si sestrojil leydenskou lahev a jeho experimenty neušly ani pozornosti vídeňského dvora. Po smrti petrohradského fyzika Richmanna, který byl roku 1753 zabit bleskem, se Diviš zaměřil na zkoumání počasí. Hned následujícího roku postavil v Příměticích první meteorologický stroj, který měl odsávat elektřinu z atmosféry a předcházet blesku. Skládal se ze dvou horizontálních železných tyčí sestavených do kříže, usazeného na vertikální ose. Každé rameno pak křížila další tyč a na všech koncích byly krabičky s železnými pilinami a hřebíky. Bleskosvod měl navíc tři plechová křídla pro určování směru vzduchu a celá konstrukce byla upevněna k zemi hluboko zakotvenými železnými řetězy. Divišův povětrnostní přístroj nakonec předčil všechna očekávání a jeho úspěch byl o to významnější, že po Richmannově smrti jen málokdo v pokusech s elektřinou pokračoval.
Resslovo šroubování
Mnohem větší příkoří než Diviš zažil vynálezce lodního šroubu Josef Ressel (1793–1857). Závistiví konkurenti mu přezdívali „Projekt Macher“ pro jeho neúnavné zavádění nových myšlenek. Posmívali se mu, že chce navrtávat moře šroubem, složili na něj posměšný popěvek a nakonec mu ukradli i vynález.
Ressel se narodil v Chrudimi, jeho otec byl Němec a matka Češka. Po absolvování gymnázia v Linci studoval na dělostřelecké škole v Českých Budějovicích a na vídeňské univerzitě. Na přímluvu krajana Jelínka, osobního sluhy císaře Františka I., se dostal i na lesnickou akademii v Mariabrunnu u Vídně a po jejím absolvování přijal místo lesního adjunkta v Kraňsku (dnešní Slovinsko). Poté působil v Lublani a v Terstu se stal lesním.
V té době provozoval Angličan Morgan mezi Terstem a Benátkami lodní dopravu kolesovým parníkem, který se však nehodil na rozbouřené moře. Ressla tento problém zaujal a v letech 1825 až 1827 začal provádět pokusy s lodním šroubem umístěným před lodí. Po mnoha neúspěších ho ale nakonec umístil na záď lodi mezi vaz a kormidlo, což pomohlo odstranit naklánění lodi při velkých vlnách.
Roku 1827 získal Ressel na lodní šroub dvouleté privilegium a s terstským obchodníkem Fontanou uzavřel smlouvu o provozování parníkové dopravy. Po nesnáz&iacut
e;ch s úřady dostal nakonec povolení s tím, že loď i parní stroj budou vyrobeny v Rakousku. Dvoustěžňové plavidlo se jmenovalo Civetta (sova), ale jeho dokončení se vleklo, protože parní stroj ze Štýrska ani po půl roce nepřišel. Ressel tedy odjel do Paříže objednat jiný stroj, vrátil se ovšem s nepořízenou. Francouzi navíc okopírovali jeho vynález, který měl na ukázku u sebe, a nechali si ho sami patentovat.
Resslovi tedy nezbývalo, než počkat na zmíněný stroj ze Štýrska. Ten sice nakonec přišel, byl ale nedokonalý a hned při první zkušební plavbě roku 1829 se porouchal. Opakování pokusu policie zakázala a Fontana smlouvu zrušil. Ressel zemřel, aniž by za svůj vynález získal jakékoli uznání. Je však nesporné, že se mu podařilo vyřešit princip pohonu lodi šroubem i polohu šroubu a kormidla. To také roku 1866 ocenila americká akademie věd ve Washingtonu a vynález mu oficiálně přiznala.
Když Veverkové ruchali
Resslův šroub změnil lodní dopravu a „veverče“, jak se mezi lidmi říkalo ruchadlu bratranců Františka (1799–1849) a Václava (1796–1849) Veverkových, zase znamenalo zásadní obrat v zemědělství. V Čechách se na přelomu 18. a 19. století půda běžně obdělávala hákem, rádlem nebo záhonovým pluhem. Ani jedno z těchto zařízení ale nedokázalo zorat půdu do hloubky a prokypřit ji. Ornice byla proto slabá a pro setí zrna se půda musela ještě upravovat. Konec 18. století byl navíc poznamenán odlivem lidí z vesnic do měst, vynález ruchadla tedy přišel v pravý čas.
František Veverka byl kolářem, jeho bratranec Václav kovářem a oba měli pozemky, které obdělávali. František převzal otcovský grunt v Rybitví u Pardubic a ve stejné vesnici zdědil Václav po otci kovárnu. Osamostatnili se oba současně roku 1822 a zpočátku se jim dařilo. Oba byli podnikaví a František navíc velmi zručný. Sám si vyrobil například řezačku na slámu, když ke kolu od vozu připevnil kosu a k posunování mu posloužilo režné plátno. Brzy dostal nápad vylepšit i hák, kterým se v kraji oralo. Trvalo ale dlouho, než bratranci našli ideální tvar radlice. František vždy model navrhl a Václav vykoval.
Je prokázáno, že roku 1827 byla snaha bratranců korunována úspěchem, protože tehdy se už ruchadlo v okolí Rybitví začalo používat. Vynález měl velkou krájecí radlici prohnutého tvaru, téměř čtverhrannou a stočenou vpravo, která půdu drolila a obracela. Hloubka orby se seřizovala na hřídeli spojené s osou kol. Ruchadlo díky tomu dobře rozrušovalo, zvedalo a mísilo téměř jakoukoliv vrstvu ornice.
Bratranci slavili úspěch, jejich osobní životy ale nebyly příliš šťastné. Oběma zemřely první manželky, oba vyhořeli a oběma se dospělosti nedožily některé z dětí. Z Rybitví se sice záhy odstěhovali, smůla je ale nadále provázela a nakonec takřka současně také zemřeli – Václav přežil Františka o pouhých jedenáct dní.
Neradostný osud pak potkal i jejich vynález. Přestože se ruchadlo velmi rychle rozšířilo po celých Čechách a brzy se dostalo také do ciziny, autorství bylo Veverkům neustále odpíráno. Bratranci si totiž nenechali objev patentovat, možná o této možnosti ani nevěděli. Na hospodářské výstavě v Praze roku 1832 se tedy místo jejich vynálezu objevil tentýž výrobek pod značkou Kainzpflug. Pojmenoval ho po sobě Jan Kainz, hospodářský úředník z Choltic. Tomu, aby si ruchadlo přisvojil, přitom věnoval značné úsilí, protože pochopil, že se jedná o mimořádný vynález. Následovaly dlouhé tahanice o uznání autorství, kdy za bratrance Veverkovy bojovala řada umělců i novinářů. Mnohaletý spor ale skončil až roku 1883. Ruchadlo bylo definitivně přiřčeno Veverkům a v Pardubicích jim byl téhož roku odhalen i pomník od Josefa Strachovského.
Křižíkův oblouk
Ne každý měl ale s uznáním patentu takové problémy. Třeba o Františku Křižíkovi (1847–1941) se jako o vynálezci vůbec nepochybovalo, ačkoliv jeho začátky také nebyly lehké. Když vychodil školy v Plánici a Klatovech, šel tři dny pěšky do Prahy, aby mohl nastoupit na malostranskou reálku. V té době žil stejně chudě jako většina českých studentů a nějaký čas dokonce přespával u krejčího pod střihačským stolem. Roku 1866 pak jeho studia přerušila prusko-rakouská válka. Na maturitu neměl peníze, přesto se díky mimořádnému nadání dostal na pražskou techniku.
Na doporučení hodináře Holuba získal místo v Kaufmannově opravárenské dílně, se kterou je spojen i jeho první úspěch. Podařilo se mu zde opravit několik železničních signalizačních přístrojů, jejichž princip ho velmi zaujal. Odešel proto brzy k železnici, kde působil jako přednosta telegrafů a zabýval se konstrukcí staničních návěstí. Od roku 1878 pak začal vyrábět také signalizační zařízení, která udržovala vlaky jedoucí za sebou v předepsaných vzdálenostech. Řešení se brzy uplatnilo v celém Rakousku-Uhersku i ve Svatogotthardském tunelu ve Švýcarsku.
Roku 1878 navštívil Křižík Světovou výstavu v Paříži, kde byla jedním z předváděných vynálezů i takzvaná Jabločkovova svíčka (zjednodušená oblouková lampa). Nebyla úplně dokonalá, Křižíka ale její princip zaujal. Aby uhlíky ve svíčce ohořívaly rovnoměrně, umístil je proti sobě a jejich postupné sklápění vyřešil dvojitým vinutím magnetické cívky. Světlo však stále nebylo klidné a Křižík nakonec zjistil, že železité jádro nesmí mít válcovitý tvar. Vymyslel tedy jádro ve tvaru dvojkužele, což byla hlavní podstata vynálezu, na který následně získal patent. Tehdy konečně mohl vyhovět přání Ludvíka Pietteho a instalovat v jeho plzeňské papírně pořádné světlo. První obloukové lampy vyrobil v Plzni v domě U Zvonu. Roku 1883 se přestěhoval do Prahy a získal zakázky na osv
ětlení Písku a Jindřichova Hradce. Později se přidala i další města, jen samotná Praha dlouho váhala. První elektrárnu zde Křižík vybudoval až roku 1889.
Největšího úspěchu ale dosáhl na Zemské jubilejní výstavě roku 1891. Jeho prvním překvapením byla světelná fontána a druhým obrovský reflektor osvětlující z věže Průmyslového paláce široké okolí. Třetí a největší událostí pak bylo otevření první tramvajové linky v Praze, která začala jezdit v červenci 1891 a vozila návštěvníky na Výstaviště. Sám Křižík stál přitom u řidičské kliky.
Další tramvajovou trať postavil k libeňským a vysočanským továrnám. Za to ho ale čekal soud, protože Belgičan Eduard Ottlet, vlastnící v Praze koncesi na koněspřežnou dráhu, se nehodlal smířit s konkurencí. Tramvaj ovšem koňku postupně vytlačila a další Křižíkovy vozy přepravovaly roku 1897 cestující už i na Královské Vinohrady a přes Karlův most. Křižík přitom nezapomínal ani na to, že začínal jako železničář. Mezi Táborem a Bechyní postavil první elektrickou železniční trať na stejnosměrný proud, která byla slavnostně otevřena v červnu 1903.
Ačkoliv byl Křižík majitelem továrny, nepracoval pro zisk a chtěl jen realizovat své technické myšlenky. Nebyl tedy dobrým obchodníkem a často prodělával. Roku 1917 proto Pražská úvěrová banka převzala jeho majetek i firemní značky. Křižík odešel do ústraní a do veřejného života se vrátil už jen jednou, když se těsně před druhou světovou válkou pokusil vyburcovat lidi a upozornit je na hrozící nebezpečí.
Kaplan na turbíně
Křižík měl k dispozici vlastní továrny, řada jiných vynálezů ale vznikla za mnohem skromnějších podmínek. Když si například Viktor Kaplan (1876–1934) vyprosil na vedení brněnské techniky sklepení, byl rád, že má kde pracovat. Nevýhoda se však paradoxně stala výhodou. Zatímco ve velkých laboratořích trvalo několik měsíců, než vznikl finální výrobek, Kaplan byl odkázaný jen sám na sebe a první malou turbínu o průměru 10 až 18 centimetrů vyrobil z plechu vlastníma rukama.
Narodil se jako syn železničního úředníka v Mürzzuschlagu v Rakousku. V letech 1895 až 1900 vystudoval vídeňskou Vysokou školu technickou a poté strávil jeden rok vojenské služby v Pule. Roku 1901 začal pracovat ve strojírnách v Leobersdorfu u Vídně, po dvou letech však odešel na Německou vysokou školu technickou v Brně, kde působil jako konstruktér ústavu nauky o strojích. Pokusy s turbínami přitom prováděl všude, kde se dalo, třeba i ve vaně, když se koupal. Zabýval se tvarem oběžného kola, počtem lopatek, prouděním vody i modelováním tvaru sací trouby. Postupně objevoval, že lopatky rychloběžné turbíny se musí tvarem podobat lodnímu šroubu a podle množství protékající vody je třeba je také natáčet. Správným počtem lopatek získala turbína účinnost až 93 procent.
Když Kaplan dosáhl roku 1913 na pokusných zařízeních neskutečných 800 otáček za minutu, nikdo mu nevěřil – bylo to totiž dvakrát víc než u tehdy běžně používané Francisovy turbíny. O to víc však jeho protivníci chtěli na tajemství přijít. Švýcar Dubs se například tvářil jako Kaplanův přítel, vzápětí ale podal vlastní přihlášku na turbínu poháněnou vzduchem.
Kaplan měl naopak s prosazením vlastního vynálezu problémy, narážel na nepochopení a často i odpor firem vyrábějících Francisovy turbíny. S příchodem první světové války se jeho situace dále komplikovala a patentové spory ho velmi vysilovaly. Kaplanova turbína se tak dočkala patentu až roku 1920. Už o dva roky dřív ale vznikl její prototyp v brněnské továrně Ignaze Storka. Tato turbína byla uvedena do provozu roku 1919 v přádelnách ve Velmu (Dolní Rakousy), kde se používala až do roku 1952.
Když už se zdálo, že je vyhráno, nastaly další potíže. Turbíny na velkých řekách nefungovaly, lopatky se lámaly a betonové stavby praskaly. Rozběhly se také další spory o uhájení celkem 33 patentů týkajících se vodních turbín. Kaplan z velkého nervového vypětí roku 1922 onemocněl, jeho přátelé v čele s Jaroslavem Slavíkem ale bojovali dál. Nakonec se podařilo rozluštit i záhadu, která způsobovala většinu nezdarů. Byla jí takzvaná kavitace neboli uvolňování pohlceného vzduchu z vody. Úplného uznání se ale Kaplanovi dostalo až roku 1925, kdy byla ve Štýrsku uvedena do chodu jeho turbína pro tamní elektrárnu.
Nobel zdraví Heyrovského
Největší poctu ze všech českých či v Čechách působících vědců ovšem získal fyzikální chemik Jaroslav Heyrovský (1890–1967). Narodil se v Praze v rodině profesora římského práva. V dětství se zajímal o přírodu, ale rád měl i hudbu a sport. Na klavír ho naučila hrát vnučka autora české hymny Berta Škroupová, na Letenské pláni hrával kopanou a byl také náruživým horolezcem. Tato poslední záliba se mu však málem stala osudnou – v Solnohradských Alpách ho jednou před pádem do propasti zachránil pouze slabý stromek.
Roku 1901 byl Heyrovský přijat na akademické gymnázium na Smetanově nábřeží. V něm ovšem nad matematikou a přírodními vědami převažovala latina a řečtina, proto se mladý Jaroslav vzdělával hlavně sám. Ve volném čase se zajímal o botaniku a zoologii a s bratrem sbírali fosilie.
Maturoval roku 1909 a na filozofické fakultě se zapsal na přednášky matematiky, fyziky a chemie. Úroveň výuky ho však neuspokojovala, roku 1911 proto odjel do Anglie a stal se studentem University College v Londýně. V té době zde přednášel i sir William Ramsey, objevitel vzácných plynů neonu, argonu, kryptonu a xenonu. Anglick&aacut
e; škola se proto na Heyrovském podepsala zcela nesmazatelně – naučila ho jednoduše a efektivně experimentovat i zapisovat si všechny poznámky do deníků.
Roku 1913 získal Heyrovský v Anglii titul bakaláře přírodních věd. Když Ramsey odešel do důchodu, navštěvoval přednášky profesora Donnana a později se stal jeho demonstrátorem. Prázdniny roku 1914 se rozhodl strávit doma, do Anglie se ale kvůli první světové válce už nevrátil. Akademický titul nakonec získal na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Disertační práce byla vynikající a z její obhajoby se stala diskuze na vědecké úrovni. Profesor Kučera při ní upozornil na neshody hodnot povrchového napětí, což Heyrovského později přivedlo k objevu polarografie – elektrochemické metody umožňující rychle a přesně zjistit chemické složení různých látek. Na podzim roku 1918 se Heyrovský stal asistentem profesora Barunera na Chemickém ústavu univerzity, v dubnu 1920 byl jmenován docentem a roku 1921 mu byl na londýnské univerzitě udělen titul doktora věd. O rok později byl pak na Karlově univerzitě jmenován profesorem fyzikální chemie.
V té době ho také napadla myšlenka měřit proud, který prochází kapkovou elektrodou. Do té doby sledoval jen dobu tvorby kapky rtuti v závislosti na vloženém napětí. Začátkem roku 1922 ale zkusil mezi kapkovou elektrodu a potenciometr zařadit galvanometr. Následovala intenzivní několikaměsíční práce, jejímž výsledkem byl nový způsob výzkumu elektrolytických dějů. Svůj objev s názvem „Elektrolýza s rtuťovou kapkovou elektrodou“ pak roku 1923 objasnil na zasedání Faradayovy společnosti v Londýně.
Při zkoumání mu pomáhalo i několik spolupracovníků. S jedním z žáků, Japoncem Masuzou Shikatou, pak roku 1924 sestrojil také originální přístroj pro automatický záznam křivek závislosti intenzity proudu na napětí. Nazvali ho polarograf a sestrojili z toho, co měli právě po ruce – z válce obaleného fotografickým papírem a z obyčejného hrnce. Vynález nebyl v Československu nikdy patentován, přesto měl obrovský význam pro rozbor látek. Předností byla především jednoduchost. Křivky závislosti proudu na napětí byly totiž přesným odrazem zkoumané látky. Odpovídaly jejímu složení a daly se podle nich zjistit například všechny příměsi. Heyrovský pokračoval v polarografických výzkumech až do konce života a 10. prosince 1959 se mu dostalo i pocty nejvyšší. Ve Stockholmu mu švédský král Gustav Adolf předal Nobelovu cenu za chemii.
Čočky od Wichterleho
Heyrovský se stal legendou, nebyl ale jediným Čechem, který se ve 20. století nesmazatelně zapsal do historie světové vědy. Mužem, kterému vděčíme především za umělé vlákno silon a měkké kontaktní čočky, byl Otto Wichterle (1913–1998). Narodil se v Prostějově a už v necelých devíti letech zde začal navštěvovat klasické gymnázium. Původní záměr studovat strojařinu si nechal rozmluvit a přihlásil se na chemickou fakultu. Ve čtvrtém ročníku se zapsal k profesoru Votočkovi do laboratoře pokročilých a později se zde seznámil i s Ivanem Vavrečkou, synem jednoho z ředitelů zlínské firmy Baťa. Roku 1936 začal Wichterle zastupovat některé učitele odjíždějící v té době na stáž do zahraničí a roku 1939 se stal řádným asistentem.
Začátkem roku 1940 se přesunul do Zlína, kde se účastnil experimentálního ověřování Carothensových patentů na nylon. Ten měl však zásadní nedostatek – nedala se z něj spřádat vlákna. Wichterle se na tento problém zaměřil a už v červnu 1941 zvládl postup spřádání polyamidové příze tryskou i její navíjení na cívky. Touto metodou bylo možné vyrábět ponožky, dámské punčochy i vzorky nití pro chirurgické účely. Vylepšený nylon se začal průmyslově vyrábět až po válce pod názvem silon, nejprve jen v malých objemech, ale brzy až v desítkách tisíc tun ročně.
Dobré podmínky pro další experimenty našel pak Wichterle v Žilině, kde spolu s dalšími českými chemiky zahájil roku 1951 výrobu kaprolaktamu, základní jednotky plastických hmot, takzvaných polyamidů. Kromě toho se také stal docentem pro obor organické chemie v Praze a v improvizovaných podmínkách Ústavu organické chemie v Horské ulici zřídili laboratoře posluchačů. Neměl však k dispozici žádné učebnice, proto většinu večerů trávil sepisováním návodů. Začala tak vznikat první skripta pro organickou i anorganickou chemii, která Wichterle průběžně vylepšoval až do roku 1958, kdy byl z politických důvodů z vysoké školy vyhozen. Následně se stal vedoucím Laboratoře vysokomolekulárních látek a zanedlouho i ředitelem nově vzniklého Ústavu makromolekulární chemie ČSAV.
Roku 1953 podal patentovou přihlášku, jejímž předmětem byly řídce síťované hydrofilní gely. Koncem roku 1961 pak z téhož materiálu vyrobil první čtyři gelové kontaktní čočky. Zhotovil je metodou odstředivého odlévání na vlastnoručně sestavené aparatuře z dětské stavebnice Merkur. Od roku 1963, kdy už byly metody výroby dovedeny téměř k dokonalosti, se zájem o kontaktní čočky neustále zvyšoval a roku 1965 byla podepsána i licenční smlouva s USA.
Události roku 1968 ale Wichterleho život výrazně změnily. Za podpis dokumentu „2000 slov“ byl roku 1969 odvolán z čela Ústavu makromolekulární chemie a upadl v nemilost. Koncem 70. let k němu sice normalizační nenávist začala opadat, zasloužené úcty se ale plně dočkal až po roce 1989. Roku 1990 byl zvolen prezidentem ČSAV a na této pozici setrval tři roky. S chemií pak zůstal v kontaktu až do konce života a o novinky v oboru se aktivně zajímal. Roku 1992 napsal i knihu nazvanou prostě „Vzpomínky“, ve které zachytil svůj život vědce a autora zhruba 150 různých patentů.
