Když před čtyřmi lety dopadla krize na média, byla Hedvika Kroupová mezi desítkami novinářů, kteří museli v rámci úsporných opatření nedobrovolně opustit redakci. Místo v novinách si však již nehledala. Pustila se do výroby originálních loutek.
Ztráta zaměstnání je vždycky nepříjemná. Hedvice Kroupové však pomohla znovu nastartovat aktivity v oboru, ke kterému by se jinak možná nevrátila. „Brala jsem to jako určité znamení. Již dlouho jsem uvažovala o změně, ale bála jsem se opustit jistotu, kterou mi práce v novinách dávala,“ říká. A tak se po dlouhé odmlce znovu pustila do výroby marionet.
Zlatá doba
„S loutkami jsem začala v roce 1997. V té době byl největší boom loutek čarodějnic, ale občas jsem si,odskočila‘ k vodníkovi, čertovi nebo golfistovi, když si zákazník přál něco specifického. V té době jsem také často jezdila do Německa na hrady, kde se dodnes pořádají řemeslné trhy. Tam byl o moje čarodějničky velký zájem, prostě zlatá doba,“ vzpomíná Hedvika Kroupová.
Poté, co osobně objela první prodejce, se jí další zájemci hlásili sami. Nestíhala brát telefony. Tehdy bydlela v Karlových Varech a příjmy z prodeje loutek dosahovaly mnoha desítek tisíc měsíčně, což byly na západočeský region velmi slušné příjmy. „Byla to v podstatě sériová výroba. Dělala jsem jen hlavičky loutek, další části měli na starost spolupracovníci,“ popisuje Hedvika Kroupová.
Jenže právě „sériovost“ se stala kamenem úrazu celého projektu. Jak rychle vystartoval vzhůru, tak rychle skončil. „Když se vám v něčem daří, je hodně lidí, kteří to od vás okopírují. Po dvou letech najednou přestaly zvonit telefony, protože hromadnou výrobu loutek začala nabízet spousta dalších firem,“ vysvětluje podnikatelka. Do toho přišlo stěhování do Prahy a práce v novinách.
Nový start
K loutkám se vrátila po dlouhých jedenácti letech. A z tehdejší zkušenosti se poučila. Namísto chrlení stovek loutek za pár korun se pustila do zakázkové výroby. Na svých internetových stránkách dnes nabízí loutku jako originální portrét. Cena není nízká, pohybuje se od pěti do sedmi tisíc, ale výtvarnici umožňuje věnovat loutce potřebný čas a um. Může si díky tomu i vybírat, jaké loutky chce dělat.
„Mám jednoduché pravidlo. Nevěnuji se ženám a dětem, i když tím podstatně omezuji možný okruh zákazníků. Loutka vyrobená jako portrét musí být částečně i karikatura. A k tomu je potřeba určitý nadhled, který ženy často nemají. Nejlépe se zpracovávají starší muži, protože mají ostřeji řezané rysy. Děti jsou si naopak navzájem velmi podobné a zachytit jejich podobu je téměř nemožné,“ říká podnikatelka.
Vytvořila „loutkové portréty“ několika známých osobností, například hudebního skladatele Petra Hapky, ale dělat marionety podle celebrit není její hlavní cíl. „Snažím se najít zákazníky, kteří chtějí své blízké nebo známé obdarovat něčím, co nikde nekoupí. A když tvrdím nikde, tak myslím opravdu nikde. Právě tímto způsobem mířím na potenciální zájemce, zkrátka musejí mě najít a já je svou činností musím nadchnout. Pak už jen stačí zaslat portrétní fotky dotyčného, popsat, v jakém oblečku má být stvořen, a zbytek už je v mé režii,“ říká Hedvika Kroupová.
Její podnikání se slušně rozjíždělo, výtvarnou dílnu začala prostřednictvím internetu kontaktovat nákupní centra, volnočasová zařízení pro děti a další organizace, které měly zájem připravit program pro malé návštěvníky.
Jenže vtom se dobře rozběhnutý příběh zadrhl. Výtvarnici postihla vážná nemoc. „Udělalo se mi špatně, musela jsem do nemocnice. Nemohla jsem se hýbat, měla jsem ochrnutý obličej. Přišlo to přitom náhle, ze dne na den,“ vzpomíná na těžké chvíle, kdy do jejího života zasáhla klíšťová encefalitida. Půl roku bojovala nejdříve o svůj život, pak o svoje zdraví.
V situaci, kdy žila sama se studující dcerou, to pro ni byla velká zatěžkávací zkouška. Pomohla nejenom silná vůle, ale i peníze našetřené ze „zlatého období čarodějnic“, které měla uložené v podílových fondech.
Nakonec se k práci mohla znovu vrátit, i když jí čas od času zdravotní potíže připomenou, čím si prošla. „Tohle umělé světlo dlouho nevydržím, za chvíli budu muset pryč,“ ukazuje Hedvika Kroupová na osvětlení kavárny v nákupním centru, kde jsme si dali schůzku.
Víra v sebe
Za dobu svého působení v oboru vytvořila stovky loutek. Výroba jedné jí trvá přibližně dva týdny. Pokud se sejde více zakázek najednou, musí se zákazníky domluvit jiný termín dokončení.
Každá marioneta se skládá z několika odlišných materiálů. „Například hlavička je modelovaná z keramické hlíny. Je to geniální materiál, který mi umožňuje zajít do detailů, jako jsou drobné vrásky kolem očí. Ale hlavně, když udělám například oproti originálu malý nos, tak ho zkrátka nastavím.
To u vyřezávané loutky ze dřeva není dost dobře možné. Ostatní materiály jsou pochopitelně dřevo, kůže a třeba také molitan,“ prozrazuje výtvarnice. Zákazníci si ji nacházejí přes internetové stránky. A stále častěji se na ni obracejí na základě doporučení některého ze spokojených majitelů „loutkového portrétu“.
Život na volné noze není tak pohodlný jako zaměstnání, kde peníze přijdou v určený den na konto. Přesto by Hedvika Kroupová neměnila. „Občas je to složité, ale jsem sama svým pánem, a to vás nutí více se snažit. V každém případě si nemůžu stěžovat, mám se dobře, a hlavně dělám, co mě baví,“ pochvaluje si.
To, že v posledních letech musela vyřešit řadu složitých situací, jí pomohlo pojmenovat vlastnosti, díky kterým se jí v podnikání daří. „Je to víra v sebe. Zkrátka myslím si, že když už má člověk šikovné ruce a tvůrčího ducha hluboko v sobě, měl by si za tím stát, být v tom dobrý, a hlavně vytrvat,“ popisuje Hedvika Kroupová.
V současné době pracuje na dalším rozšíření svých aktivit. Shání nebytové prostory, kde by ráda pořádala výtvarné dílny pro veřejnost. „Myslím, že možnost tvořit lidem opravdu chybí. Dokonce mám ohlasy i od pánů, že si rádi přijdou dlabat do hlíny nesmysly, aby zapomněli na monitor a kancelář. O zákazníky nouze nebude a já věřím, že mě brzy najdou,“ uzavírá.
Hedvika Kroupová (43) se narodila v Ostrově na Karlovarsku, začínala jako malířka skla a keramiky. Tomu se věnovala zhruba tři roky, poté následovala práce v grafickém studiu pro zpracování obtisků na sklo a porcelán. Po mateřské navrhovala obtisky na porcelán již jako živnostník. Z tohoto oboru přešla k výrobě loutek, po přestěhování do Prahy pracovala nejprve v reklamní agentuře jako produkční, poté působila několik let v novinách.
