Perex místo podtitulku
Jen málokterá svatba se obejde bez slavnostního pochodu a i tento specifický žánr má své největší, přímo zlidovělé hity. Melodie toho zřejmě nejprovařenějšího svatebního šlágru vytane na mysli leckomu, vzpomenout si ale na jméno jeho autora Felixe Mendelssohna-Bartholdyho je už větším oříškem. Podle malého interního průzkumu týdeníku EURO zhruba polovina dotázaných netušila, kdo složil jejich svatební muziku, kterou předtím bez zaváhání zabroukali či zapískali. A že je Mendelssohnův slavný Svatební pochod součástí jeho hudby k Shakespearově hře Sen noci svatojánské? Tady se chytili pouze opravdoví fajnšmekři. Geniální německý skladatel, dirigent a klavírista, od jehož narození uplynulo 3. února 200 let, se jaksi postupně vytrácí z našeho povědomí.
ODSTRANĚN Z PRŮČELÍ I POPŘEDÍ ZÁJMU
Přitom po celé 19. století dávali odborníci Mendelssohna na úroveň Beethovena či Bacha, osudem zázračného dítěte jej přirovnávali k Mozartovi a zejména ve Velké Británii a v Německu byl za svého života hodně známý. Jak píše hudební publicista Norman Lebrecht, i v minulém století ho ve Spojeném království znalo určitě tolik posluchačů jako Beatles. A to přinejmenším ze dvou důvodů: kvůli již zmíněnému Svatebnímu pochodu a anglikánskému chorálu O for the Wings of a Dove. Jinde na tom ale už byl hůře.
Pro nacistické Německo umělci židovského původu prakticky neexistovali, což se týkalo i romantika Mendelssohna. Přestal se hrát, sochy umělce musely být odstraněny, včetně té na průčelí pražského Rudolfina, kam se neporušená vrátila až po válce. Jeho někdejší širokou popularitu se pak již nepodařilo obnovit, i když řada Mendelssohnových skladeb patří do repertoáru každého špičkového dirigenta a orchestru a například houslová literatura by nebyla kompletní bez jeho koncertu e moll.
Dovedeme si dnes představit klasickou hudbu bez díla Johanna Sebastiana Bacha? Možná bychom o něm nic netušili, nebýt dvacetiletého Mendelssohna, který uvedením Bachových Matoušových pašijí v roce 1829 obnovil zájem o polozapomenutého barokního velikána. Podobně o deset let později „objevil“ hudbu Franze Schuberta, když v březnu 1839, více než dekádu po autorově smrti, dirigoval v Lipsku premiéru jeho Deváté symfonie.
Letošní rok mají velká kulatá výročí mimo jiné velcí hudebníci Henry Purcell (narozen 1659), Georg Friedrich Händel (zemřel 1759), Joseph Haydn (zemřel 1809) či Bohuslav Martinů (zemřel 1959), ale Mendelssohn by ani v této silné konkurenci neměl zůstat opomenut, respektive je to příležitost, aby se mu opět začala věnovat zasloužená pozornost.
ZÁZRAČNÝ TEENAGER
Felix Mendelssohn vyrostl v neobyčejně intelektuálně vyspělém prostředí. Narodil se v Hamburku (roku 1812 se rodina přestěhovala do Berlína) jako syn židovského bankéře Abrahama Mendelssohna, jeho dědečkem byl významný filozof Moses Mendelssohn. Abraham se ale židovské víry chtěl vzdát a své děti nejdříve vůbec nevychovával v náboženském duchu; nakonec byly v roce 1816 pokřtěny jako luteráni. (Jméno Bartholdy přijal Mendelssohn po svém strýci Jakobovi, který ho zakoupil a sám ho užíval.) Rodiče dopřáli svým čtyřem dětem to nejlepší vzdělání a Fanny Mendelssohnová se stala, byť na amatérské úrovni, známou klavíristkou a sama i komponovala. Pro dráhu profesionálního hudebníka, který sklízel slávu, byl určen o čtyři roky mladší Felix.
Mendelssohn, podobně jako Mozart, byl ve své době označován za zázračné dítě. Vedle hry na klavír začal už od osmi let v Berlíně studovat skladbu u Carla Friedricha Zeltera a později u Ignaze Moschelesa. Když v roce 1821 navštívil mladičký Mendelssohn ve Výmaru Johanna Wolfganga Goetha, neskrýval kníže básníků svůj údiv nad geniálními vlohami dvanáctiletého chlapce, s nímž se pak přátelil až do své smrti. Moscheles si do deníku o něco později zapsal: „Co jsou všechny zázračné děti proti tomuto chlapci? Vždyť on je již zralým umělcem.“
Mezi dvanáctým a čtrnáctým rokem zkomponoval Mendelssohn dvanáct symfonií pro smyčcové nástroje a byla to přímo erupce melodických nápadů a chlapecké brilance (dnes se ale hrají jen zřídka). V šestnácti složil Smyčcový oktet, první skladbu, v níž se již naplno projevil jeho hudební génius. Oktet spolu s ouverturou ke Snu noci svatojánské, kterou napsal o rok později, jsou jeho nejznámější raná díla. A jak tvrdí někteří jeho kritici, k podobným výšinám už později nikdy nedosáhl. „Začal jako génius a skončil jako talent,“ údajně prohlásil jeden z nejuznávanějších dirigentů 19. století Hans von Bülow.
HUDEBNÍ CELEBRITA
Po studiu estetiky v Berlíně na konci dvacátých let 19. století se všestranně talentovaný Mendelssohn (též dobře maloval) rozhodl, že se bude plně věnovat hudbě. Mohl si to dovolit – finančně byl zabezpečen a o peníze mu nikdy nešlo. Cestoval po Evropě, stýkal se s intelektuálními špičkami té doby, básníkem Heinem, filozofem Hegelem či vědcem Humboldtem. V dospělosti se pustil i do dirigování a jeho prvním počinem bylo právě uvedení Bachových Matoušových pašijí.
V Británii, kterou ve druhé polovině svého života navštívil desetkrát, se stal skladatelem obdivovaným všemi společenskými třídami. Na dvoře královny Viktorie hrával na piano a panovnická rodina zpívala jeho písně. Na základě inspirace z cest po této zemi napsal dvě významné skladby, ouverturu Hebridy a Skotskou symfonii. Oratorium Eliáš, jež Timesy oslavovaly jako „jeden z nejpozoruhodnějších činů lidské inteligence“, vytvořil v roce 1846 pro město Birmingham.
Spolu s druhým Mendelssohnovým oratoriem Paulus se Eliáš stal v Anglii pilířem hudebně-dramatického repertoáru. Není divu, za kanálem našel kdysi svůj druhý domov Händel, jehož oratoria Mendelssohn dobře znal. Bach a Händel mu byli blízcí svým smyslem pro řád a vnitřní rovnováhu i promyšlenou kompoziční práci. To vše nalezneme i u Mendelssohna. Sám prý kdysi prohlásil: „Kdybych někdy dokázal napsat chorál podobný Händelovu, byl bych spokojen.“
Těžiště jeho práce však zůstalo v Německu, respektive v Lipsku, kde od roku 1835 vedl tamní Gewandhausorchester, založil konzervatoř a z města se mu podařilo udělat podobný hudební magnet, jakým bývalo za časů Bacha.
V posledních letech života měl umělec podlomené zdraví, které se ještě zhoršilo důsledkem přepracování a nervových stresů. Hluboce jím otřásla smrt sestry Fannny v květnu 1847. Mendelssohn zemřel v pouhých osmatřiceti letech 4. listopadu téhož roku poté, co prodělal sérii srdečních infarktů. Zanechal po sobě manželku Cécile a pět dětí.
WAGNEROVO ŠLEHNUTÍ
Co chybí Mendelssohnovi, aby byl v dnešní době uznáván stejně jako Bach nebo Mozart? Jisté je, že bez něj si romantické období těžko dokážeme představit. Mendelssohn ale není tvůrcem žádné nové hudební formy, skládal v intencích své doby, neposouval vývoj někam dál. Romantičtí kolegové Schumann či Berlioz jej nesmírně obdivovali, jiní už tolik ne. „Prototyp bohatého německého měšťáka,“ vyjádřil se o něm opovržlivě hudební kritik Harold Schonberg. „Průkopník náboženského kýče v hudbě,“ nebere si servítky pianista a muzikolog Charles Rosen. Jistě přehnaná vyjádření, ale nemají částečně pravdu?
Přes majestátnost Mendelssohnových oratorií jim možná ve vrcholných okamžicích chybí ta opravdová vášeň. V jeho hudbě slyšíme eleganci tam, kde čekáme něco víc. Na rozdíl od Beethovena jej nepřipravili riskovat svou existenci, jít drsně proti zaběhnutým konvencím. Felix Mendelssohn byl prostě od malička vychováván ke zdvořilosti k bankovním kruhům, což se muselo projevit i v hudbě – „chyba“, kterou nikdy nepřekonal. Břitký kritik George Bernard Shaw přesto napsal (o Mendelssohnově oktetu), že „vzrušil svět fascinujícím, originálním a úplně novým hudebním stylem“.
A pak je tu ještě Mendelssohnův židovský původ, neméně důležitá okolnost, která přinejmenším v Německu velmi ovlivnila náhled na tohoto skladatele. Tři roky po jeho smrti vydal Richard Wagner pamflet Das Judenthum in der Musik, kde kritizoval židovské skladatele včetně Mendelssohna. U německé veřejnosti tehdy sklidil jen minimální ohlas, později byl využit za nacistického režimu. Nyní už je, doufejme, tento aspekt passé.
BOX
Výběr z díla
Symfonie:
- Symfonie č. 3 a moll (Skotská)
- Symfonie č. 4 A dur (Italská)
Koncerty:
- Houslový koncert e moll
Ouvertury:
- Sen noci Svatojánské
- Hebridy
Oratoria:
- Paulus
- Eliáš
Komorní hudba:
- Smyčcový oktet
- Písně beze slov
