Kterak se mohl stát z chudého hocha, učícího se ve Vídni truhlářem, fanatik slibující svým politickým protivníkům šibenice? A přece, když Klement Gottwald podepisoval jeden ze svých prvních rozsudků smrti nad svým přítelem generálem Heliodorem Píkou, musel se na to opít a pak se celou noc utápěl v slzách.
O necelé čtyři roky později, když podepisoval provaz Rudolfu Slánskému, byla už jeho ruka pevná. Na Hradě nebylo ale příliš veseleji ani ve chvíli, kdy se do jeho útrob nastěhoval veselý harmonikář z dělnického Kladna, „Toníček“ Zápotocký. Ne že by se občas v podhradí nepobavili, když jej vídali vylézat z díže na zbytky z kuchyně, v níž se nechal tajně převážet, aby jako jakýsi dělnický Václav IV. mohl navštěvovat své oblíbené podniky V. cenové skupiny. Nevydržel mu ani nimbus velkého spisovatele. Šeptalo se, že jeho romány psal za Gottwalda zakázaný František Hrubín. Přesto trestů smrti a doživotí bylo za Zápotockého méně, i když spíše než prezidentova vůle se na tom podepsaly změny v Sovětském svazu po Stalinově smrti. „Dobře, neměl jsem rád intelektuály ani Slováky,“ přiznával Antonín Novotný. „Ale Rusáky jsem tu neměl,“ dodával v narážce na Dubčekovo vedení, které jej vyštvalo z obou nejvyšších státních funkcí. I když se svým negativním vztahem k intelektuálům Novotný netajil, přesto česká kultura za jedenáct let jeho vlády dosáhla met srovnatelných pouze s údobím I. republiky. Řečnit neuměl, proslul výroky typu „soudruzi, maso bude,“ a rád jezdil na Orlík, kde hrál s kumpány mariáš. Neměl ho - bůhví proč - rád Brežněv. A zvítězil v jakési mezinárodní soutěži o nejpohlednějšího prezidenta. Osobně zatýkal bývalého ministra vnitra Rudolfa Baráka. Nic zajímavějšího se o něm říci nedá. Spřízněni volbou - tak se jmenoval v roce 1968 dokumentární film o volbě Ludvíka Svobody prezidentem ČSR, který se stal o rok a půl později na základě ústavního zákona o československé federaci prezidentem ČSSR. Svoboda nebyl v politickém životě žádným nováčkem. Málokdo dnes ví, že jeho kariéra začala v československých legiích. On to byl, kdo vymyslel systém přepadů, díky nimž naše legie ovládly Transibiřskou magistrálu. NKVD však nezapomínala. O tom se měl Svoboda přesvědčit o více než dvacet let později, kdy mu v době slavnostní recepce u Stalina udělala prohlídku v hotelovém pokoji. Na základě zajištěného písemného materiálu dostal Svoboda na výběr - podpis, nebo provaz. Svým postojem v únoru 1948 tento podpis jenom stvrdil. Přesto mu nepomohl - komunistické mlýny semlely zanedlouho i jeho. Nelze mu ovšem upřít, že se po svém zvolení hlavou státu snažil bývalým muklům z řad zahraničních vojáků pomáhat. Možná ani netušil, že mu mezi sebou neřeknou jinak než - děda Zradílek. Gustáv Husák chtěl zřejmě jediné - moc. Komunistický odbojář, který se zároveň přátelil s hlavním hrdlořezem Hlinkových gard Alexandrem Machem, člen Slovenské národní rady, který zároveň posílal do Moskvy memorandum o sovětském Slovensku, „buržoazní nacionalista“, jak zněl jeho rozsudek začátkem padesátých let. Nikdy nepodepsal doznání a v době normalizace znovu pronásledoval své spoluvězně z padesátých let. Temná postava, o které národ ani netušil, že má manželku, dokud nezahynula v havarovaném vrtulníku.