Menu Zavřít

Od pěti k nule

22. 8. 2006
Autor: Euro.cz

Proč by fotbal o deseti mužích lepší podívanou nepřinesl

Každý světový fotbalový šampionát, při němž fanoušci neříjejí nadšením nad strhující podívanou, vyvolává diskuse o dalším směřování nejpopulárnější hry na světě. Výjimkou není ani letošní německé mistrovství. Při celkově šedém průběhu byly přímo dary fanouškům nepřesvědčivé výkony a vyřazení hlavního favorita z Brazílie, trojí napomínání chorvatského obránce anglickým sudím, karetní exhibice ruského rozhodčího v zápase Nizozemsko - Portugalsko či Zidanova hlavička do prsou Materazziho.
Jeden z nejpozoruhodnějších příspěvků do této diskuse přinesl EURO Light (33-34/2006) v podobě článku maďarského dramatika a publicisty, fotbalového milovníka i pamětníka Pétera Siposhegyiho. Všechny názory a nápady pana Siposhegyiho bych na místě beze změn podepsal, snad protože jsem též fotbalový milovník a pamětník. Všechny až na jeden.

Když se hrálo 7:3

Návrhy Pétera Siposhegyiho vrcholí nápadem snížit počet hráčů na hřišti. Očekává, že když zbývající hráči budou mít více místa, hra se zatraktivní a bude padat více gólů. Domnívám se a vede mě k tomu zamyšlení se nad historickým vývojem, že s méně hráči fotbal nejenže nebude atraktivnější, ale že gólů ještě ubude.
Málokdo očekává, že by se mohly vrátit romantické doby fotbalu, kdy se na soupeřovu branku valilo pět útočníků, jimž se do cesty stavěli jen dva udělaní beci, případně takzvaný centrhalv, stačil-li se ovšem vrátit. Po druhé světové válce (především zásluhou tehdejší mimořádně talentované maďarské hráčské generace) udělal fotbal první krok k zesílení obranné linie, když se z tohoto centrhalva stal střední obránce. Defenziva se tím však významněji neposílila, protože do ofenzivy stále pádilo pět mužů, střední útočník, dvě spojky a dvě křídla. Derniéra romantického fotbalu se konala na švédském světovém šampionátu v roce 1958, kde se ještě vyskytovaly výsledky jako 7:3 (Francie – Paraguay) či 5:2 (Brazílie – Francie a finále Brazílie – Švédsko) a francouzský ostrostřelec Just Fontaine stačil v šesti utkáních nastřílet soupeřům třináct gólů. Tímto výkonem je dodnes na třetím místě v historické tabulce střelců světových šampionátů, hned za Ronaldem a Gerdem Müllerem. Ovšem Brazilec potřeboval ke vstřelení patnácti gólů tři mistrovství, německý zakončovatel na čtrnáct branek dvě.

Čtyři na čtyři

Další popud k zesílení obranné vozby vyšel kupodivu od většinou velmi útočně naladěných Brazilců. Jejich mírně řečeno obézní trenér Vicente Feola zrušil středního útočníka (při výkonnosti útoku Garrincha-Vavá-Pelé-Zagalo si to mohl dovolit) a ušetřeného hráče postavil vedle středního obránce, takže post zdvojil a v obraně stejně jako v útoku hrálo po čtyřech mužích. Jedním z průkopníků systému 4-2-4 byl ve světovém měřítku i trenér tehdejší československé reprezentace, vídeňský Čech Rudolf Vytlačil, který vytvořil legendární dvojici středních obránců Pluskal-Popluhár. Výsledkem mimo jiné bylo, že ve finále chilského mistrovství světa v roce 1962 se utkala Brazílie s Československem. Ovšem počet gólů vstřelených v Chile byl v porovnání se Švédskem 1958 o 37 nižší, přičemž se hrálo jen o tři utkání méně.

Řetěz

Brazilský nápad se čtyřmi obránci byl však pouhou epizodkou v porovnání s výbuchem obranných vášní, které se projevily po chilském mistrovství. V Itálii se zrodilo catenaccio, tedy řetízek, který byl ovšem pořádným těžko narušitelným řetězem. Jeho články tvořilo až osm vzájemně obrannými úkoly provázaných hráčů. Přestože catenacciem prosluli Italové a Inter Milán s ním jako s novinkou dvakrát vyhrál Pohár mistrů evropských zemí, byl to vynález rovněž jihoamerický. Tehdejší Inter totiž trénoval duchovní otec catenaccia Argentinec Helenio Herrera. Však také vedle italských klubů dovedla řetízek k dokonalosti argentinská mužstva jako Estudiantes de la Plata či Independiente Buenos Aires. Po celém fotbalovém světě se sice říkalo, že se na jejich fotbal nedá dívat, ale „Studenti“ i „Nezávislí“ s ním vyhrávali - jak jihoamerickou obdobu Poháru mistrů, tak Interkontinentální pohár, ve kterém měřili síly s nejlepšími evropskými kluby.

Útočná redukce

Výsledky založené výhradně na obranné taktice se dostavovaly a bylo zřejmé, že do budoucna se základem hry stane defenziva. Od dob Helenia Herrery se na hřišti, střetnou-li se alespoň částečně rovnocenní soupeři, především brání, a když se povede něco v útoku, je to pro diváky milý bonus. Čtyřčlennou obranu posilují minimálně další dva hráči ze středu hřiště, tříčlennou oba krajní středopolaři a ještě jeden z hráčů středu. Pod šest lidí se počet hráčů s defenzivními úkoly nedostane, a to ještě hovořím o těch nejofenzivnějších mužstvech. Počet útočníků se smrskával z původních pěti až na dva či častěji jednoho. A dostáváme se k praktickému využití nápadu Pétera Siposhegyiho. Kdyby se počet hráčů v mužstvu snížil byť jen o jednoho, neubude obránce ani středopolař, ale v logice vývoje právě ten jeden zbývající útočník, v lepším případě jeden ze dvou. Pan Siposhegyi píše, že utkání na šampionátu, v nichž rozhodčí vyloučil hráče oběma týmům (Itálie - USA, Nizozemsko - Portugalsko) patřila k nejlepším. To je pravda, ovšem větší šance ofenzivě poskytovala především nepřipravenost mužstev na herní variantu, kdy nehrají v plném počtu. V jejich systému pak vzniká zmatek (nejlepším příkladem byly výkony Česka proti Ghaně i Itálii) ústící v základní chyby. Je to i tím, že reprezentace - na rozdíl od klubů - nemají tolik času na nácvik hry v oslabení. Ovšem v případě, že by se stále hrálo o deseti, vypracovali by trenéři velice rychle nové přizpůsobené obranné systémy, stejně dokonalé, jako jsou ty současné.

Bude líp

Úvahy o tom, jak by ve fotbale mohlo padat více gólů, jsou jistě po německém šampionátu aktuální. Nižší průměr vstřelených branek na utkání byl jen na nechvalně proslulém italském mistrovství v roce 1990. K větší neatraktivnosti než tehdy v Itálii již zřejmě fotbal klesnout nemůže. Přesto se již tehdy objevila mužstva, která při zajištěné obraně dokázala produkovat pohledný a na góly relativně bohatý fotbal, aniž by k tomu byly nutné zásahy do pravidel. Již následující šampionát v USA přinesl při stejném počtu utkání o 26 gólů více a francouzské mistrovství v roce 1998 bývá připomínáno jako jedno z nejatraktivnějších v poromantické éře. Německý šampionát fotbal přežil a věřím, že ten příští bude lepší. I v jedenácti.

Góly na úbytě
Branky ve finálových turnajích mistrovství světa

V 18 finálových turnajích mistrovství světa bylo sehráno 708 utkání, v nichž padlo 2063 gólů. Průměr na jeden turnaj je 114,61 gólu, na jedno utkání 2,91 gólu.

rok - šampionát - počet utkání / počet branek / průměr na zápas

1930 - Uruguay - 18 / 70 / 3,88
1934 - Itálie - 17 / 70 / 4,11
1938 - Francie - 18 / 84 / 4,66
1950 - Brazílie - 22 / 88 / 4,00
1954 - Švýcarsko - 26 / 140 / 5,38
1958 - Švédsko - 35 / 126 / 3,60
1962 - Chile - 32 / 89 / 2,78
1966 - Anglie - 32 / 89 / 2,78
1970 - Mexiko - 32 / 95 / 2,96
1974 - SRN - 38 / 97 / 2,55
1978 - Argentina - 38 / 102 / 2,68
1982 - Španělsko - 52 / 146 / 2,80
1986 - Mexiko - 52 / 132 / 2,53
1990 - Itálie - 52 / 115 / 2,21
1994 - USA - 52 / 141 / 2,71
1998 - Francie - 64 / 171 / 2,67
2002 - Japonsko, Jižní Korea - 64 / 161 / 2,51
2006 - Německo - 64 / 147 / 2,29

bitcoin_skoleni

Pramen: archiv autora

  • Našli jste v článku chybu?