Život japonského manažera by našinec nepřežil
Který pracovní systém je vlastně nejlepší? Vyzkoušel jsem anglický, japonský, americký, holandský, český, rakouský. A nemohu odpovědět jednoznačně. Pokusím se ale o krátkou analýzu modelu japonského, neboť ten je považován za nejexotičtější a jako takový jsem jej také poznal.
Japonský v kombinaci s anglickým, nebo chcete-li britským, jsem vyzkoušel v době působení v Mitsubishi Bank počátkem devadesátých let v Londýně. Do té doby jsem žil v domnění, jak jsou Japonci pracovití a za svoji společnost by dali vše. Ne že by to nebyla tak docela pravda, ale mohl jsem nahlédnout i do skrytějších zákoutí, kde se Japonci vybarvovali jinak, a chcete-li, méně fádně.
Japonci jsou lidé zvyklí na kolektivní rozhodování a kolektivní odpovědnost. Od toho se vše počíná a tím vše končí. Jednotlivec je naprosto podřazen kolektivu. Japonci nemilují individuality, jelikož v jejich očích je individualita nebezpečný prvek. Mimořádně zajímavý je v této souvislosti model, který řeší konkurenci uvnitř organizace. Aplikuje se především na vysokoškolsky vzdělané pracovníky, jelikož z jejich řad vzejdou budoucí šéfové společnosti. V Japonsku platí, že šéf musí být vždy starší než jeho podřízení. Tudíž noví zaměstnanci spolu soupeří jen v rámci svého ročníku. Pokud jich firma v určitém roce přijme například deset, bude tato desítka soupeřit jen mezi sebou o to, kdo v budoucnu dosáhne vyššího postu. Nemusí se obávat ani starších, ani mladších.
Za pozoruhodné považuji, že jedním z nejdůležitějších úseků v jakékoli japonské společnosti je personální útvar. Ten vlastně rozhoduje o vašem životě od nástupu až do konce kariéry. Po dvou letech, během nichž si zaměstnance opravdu důkladně oťukají, mu personalisté nalajnují doslova celý život. Každý z oněch deseti nově přijatých vysokoškoláků to po patnácti letech dotáhne určitě na náměstka generálního ředitele nějaké pobočky. Která to bude, záleží ovšem na jeho schopnostech; jestli pobočka v Tokiu, Londýně, New Yorku nebo v relativně zapadlé oblasti Japonska. To závisí nejen na jeho výsledcích a hodnocení nadřízených, ale právě i na personálním útvaru.
Ten ostatně hraje také roli seznamovací kanceláře. Protože Japonci tráví v zaměstnání převážnou většinu času, pochopitelně nemají kdy na nějaké to seznamování se s děvčaty. Jakmile však Japonec dosáhne věku kolem třiceti let a není ženatý, je povolán na personální útvar, kde se ho zeptají, jak to s ním vypadá ve vztahu k ženám. Pokud sdělí, že nemá žádnou vážnou známost, personální útvar mu předloží několik karet velikosti A4 s informacemi o vhodné zaměstnankyni. Dotyčná je na kartě též vyobrazena a součástí záznamu jsou i veškeré osobní údaje, které mladý Japonec potřebuje vědět. Je přitom zřejmé, že jsou mu předkládány jen ženy, které korespondují i s jeho společenským a firemním (to do budoucna) statutem. Kolem šedesáti procent japonských párů zaměstnaných v prestižních společnostech bylo seznámeno touto cestou. Naštěstí se ďábelský systém aplikuje jen na japonské zaměstnance, tak jsem si mohl oddechnout, i když v době mého působení v Mitsubishi mi bylo pouhých 24 let.
Neminulo mě však jiné pravidlo. Japonci jsou tvrdými zastánci systému, že každý zaměstnanec musí ve firmě začít od píky. Během dvouletého tréninku jsem začal zakládáním různých dokumentů (první měsíc), počítáním drobných v pokladně (druhý měsíc), počítáním bankovek v pokladně (třetí měsíc) a tak se postupně dostával ke stále zajímavější práci. Kdyby se mě chtěl někdo zeptat, jak se mi to líbilo, tak jednoznačně odpovím, že nikoli. Teprve o mnoho let později jsem s povděkem kvitoval jedinečnou zkušenost a vždycky jsem si vybavil slova našeho personálního ředitele Briana Lestera, který mi tak často domlouval: „Jan, you have to be patient!“ (musíš být trpělivý).
Nemyslím si, že by Japonci byli tak pracovití, jak se obecně míní. Protože vědí, že v kanceláři budou nejméně do 22 hodin a někteří i déle, práci si podle toho rozdělí. Pokud by měli zažitý jiný pracovní rytmus, pohodlně zvládnou všechny úkoly nejdéle do 19 hodin. Jenže Japonci velice rádi tráví čas se svými kolegy, a tak jim hodiny navíc většinou nevadí.
Po práci skoro vždy zajdou - opět se svými kolegy - do kteréhosi baru a „sedí“ tam dost dlouho. Japonci se rádi baví, rádi popíjejí, mnozí z nich jsou vášnivými kuřáky, milují ženy, především bělošky. Japonci mají rádi veškeré luxusní zboží, i když opět tak trochu „na povel“. Nakupují v buticích Hermes, Louis Vuitton, Dunhill, Pringle, Cartier atd. Značky, které kolektiv neuzná, se prostě nekupují.
Přestože má japonský manažer oficiálně až pět týdnů dovolené (a nejvyšší šéfové až šest týdnů), zřídkakdy si vybere více než dva týdny. Japonci milují cestování, i když to jejich trochu připomíná zrychlený film. Nejdůležitější je vidět co nejvíc za co nejkratší dobu a hlavně vše zdokumentovat.
Japonci mají rádi své zákonné manželky, i když s nimi tráví poměrně málo času, obvykle jen o víkendech a dovolených. Japonci jsou také absolutními fanatiky golfu, jenže vzhledem k počtu obyvatel a rozloze ostrova je tento sport jen pro nejbohatší a vyvolené. Proto jakmile pracují mimo Japonsko, nevynechají jedinou příležitost. Nebývá výjimkou, že za ošklivého počasí, kdy by na green psa nevyhnal, uvidíte tam Japonce v kulichu.
V roce 1991 jsem doprovázel svého japonského generálního ředitele a šéfa odboru pro centrální a východní Evropu při jejich návštěvě Prahy. Pochopitelně si ji chtěli prohlédnout japonským stylem. Poté, co jsme zhlédli již vše podstatné, chtěli si dát pivo a velice jasně specifikovali kde: „U kocoura“ na Malé Straně. Když jsem se jich zeptal, proč právě tam, oba mi ukázali japonského průvodce Prahou a tam stálo, že nejlepší pivo se čepuje U kocoura. Ničemu jsem se už nedivil.
