Stačilo jediné rozhodnutí Evropského soudního dvora a odborové svazy v celé Evropě ztratily půdu pod nohama. V přímém ohrožení je totiž jejich schopnost určovat podmínky zahraničním firmám, podnikajícím na jejich území.
Pracovní trh
Mělo jít o jednoduchou kauzu s předvídatelným výsledkem. Naprosto překvapivé rozhodnutí lucemburských soudců ale nakonec zaútočilo na samotné základy evropského pracovního práva. „Pokud se opravdu stane běžné, že nějaká firma může jít do zahraničí a konkurovat tam dumpingovými mzdami, tak jsme pustili ďábla ze řetězu,“ shrnuje obavy zaměstnaneckých svazů švédský europoslanec Jan Andersson.
Volný trh, nebo nefér konkurence?
Celý problém přitom vznikl poměrně nevinně. Lotyšská stavební firma Laval získala zakázku na opravu školy ve švédském Vaxholmu, kam si také přivezla vlastní zaměstnance. Stejně jako jakékoliv jiné společnosti poskytující služby v zahraničí ji tím podle evropské směrnice o vysílání pracovníků 96/71/ES vznikla povinnost zajistit všem svým pracovníkům minimální mzdy, příplatky nebo třeba i dovolené podle zákonů hostitelské země. To kvůli zabránění mzdovému dumpingu a tím pádem i nerovné konkurenci.
Jenže švédské pracovní právo konkrétně otázku minimální mzdy vůbec neřeší, její výše je určována kolektivním vyjednáváním, navíc pro každou firmu zvlášť. Laval proto odmítl požadavky místních odborů na přistoupení ke kolektivní dohodě a vyjednání nějaké formy obvyklé švédské mzdy a dále své zaměstnance platil podle lotyšských standardů.
Odboráři tuto hozenou rukavici samozřejmě zvedli a zahraniční firmu s ní doslova zatloukli do země. Kolotočem stávek a bojkotů všech aktivit Lavalu totiž dovedli jeho místní pobočku ke krachu.
Rozhořel se soudní spor, z nějž lotyšská firma nakonec překvapivě vyšla jako vítěz. Evropský soudní dvůr totiž označil celou stávku za narušení pravidel pro volný pohyb služeb. Firma je podle něj směrnicí 96/71/ES vázána pouze pro účely minimální ochrany zaměstnance, které však musí být stanoveny dostatečně přesně a jednoznačně. Rozhodně nelze nutit firmu k přistoupení ke kolektivní dohodě, která po zaměstnavateli požaduje jakékoliv další povinnosti nad rámec této směrnice. Nic na tom nezměnila skutečnost, že švédský zákon umožňuje odborům stávkovat, pokud není uzavřena kolektivní dohoda podle švédského práva. Ohrožená pobaltská firma přitom měla kolektivní dohodu pouze na území Lotyšska.
SMĚRNICE O VYSÍLÁNÍ PRACOVNÍKŮ 96/71/ES
• Firma vysílající pracovníky do zahraničí musí respektovat tamní legislativu v oblasti maximální délky pracovní doby a doby odpočinku, minimální délky dovolené, minimální mzdy včetně sazeb za přesčasy, podmínky zapůjčování zaměstnanců, stejně jako různá pravidla ohledně bezpečnosti a ochrany při práci.
• Tam, kde není zákonná minimální mzda, řídí se odměňování pracovníků obecně závaznými kolektivními smlouvami platnými pro celé odvětví – to je situace typická například pro Itálii, Německo nebo Finsko.
• Více informací najdete v Profitu č. 12/2006.
Nejdřív nezájem, potom pomalá smrt
Následoval naprostý zmatek. Soudce čtoucí tento přelomový rozsudek se ještě ani nestačil posadit a v celé Evropě vypukla vřava, která unijní politiky zvedla ze židlí a odboráře vyhnala do ulic. Podle nich se totiž v této podobě vrací nechvalně známý princip „země původu“, který protestními bouřemi odstranili ze směrnice o službách a který umožňoval firmám podnikajícím v zahraničí fungovat podle zákonů jejich domácí země.
„Navíc se vlastně jedná o útok na celý model kolektivního vyjednávání, a to nejen pro severské státy,“ upozorňuje europoslanec Richard Falbr. Jde o to, že zatímco v Česku je sice minimální mzda jasně a striktně stanovena zákonem, už volnější pravidla platí třeba v Německu nebo Rakousku. „Takže uplatňování tohoto rozsudku může vést ke snahám zavádět všude zákonné minimální mzdy, což pochopitelně oslabí důvody zaměstnanců vůbec se v odborech sdružovat,“ vysvětluje Falbr. „Ke všemu navíc rozhodnutí soudu přiznává v podobných případech odborům právo jen na »přiměřenou kolektivní akci«. To je natolik nejasná formulace, že obavy z případného prohraného soudního sporu mohou v podobných situacích odborům úplně svázat ruce,“ doplňuje. Což by se podle něj případně mohlo dotknout i situace v Česku.
Stávky mají utrum?
Celá původně zanedbatelná kauza tak pořádně zamíchala evropským pracovním právem hned ve dvou oblastech. Firmy poskytující služby v zahraničí s jistotou uvítají zásadní osekání významu směrnice o vysílání pracovníků. Její ustanovení o minimální mzdě nebo dovolené už nadále nejsou jen absolutním minimem, jež musí zaměstnavatelé dodržovat. Lze je vykládat i jako maximální ústupky zaměstnancům, které navíc platí jen při jejich jasném stanovení zákonem. Především pro skandinávské země, které mají obecně pracovněprávní systém podobný švédskému, to znamená buď čelit daleko nižším mzdám zahraničních zaměstnanců, nebo nutnost minimální mzdu v nějaké formě zavést zákonem.
To samozřejmě občané těchto zemí nevítají s přílišným nadšením. „Dumpingové mzdy, za které jsou ochotni pracovat zaměstnanci nových členských států, jsou vnímány odbory ve staré patnáctce jako ohrožení toho, co si za desetiletí zaměstnanci vybojovali,“ vysvětluje europoslanec Falbr. Do určité míry je tento odpor pochopitelný, rozhodnutím soudu sice byl naplněn formální text směrnice, ale nikoliv její úmysl, tedy snaha zajistit vysílaným pracovníkům mzdy srovnatelné s hostitelskou zemí.
A za druhé, velmi významný signál poslal Evropský soudní dvůr samotným odborům. „Bylo nám řečeno, že naše právo na stávku je důležité, ale ne tak důležité jako volný pohyb služeb,“ říká rozhořčeně John Monks, prezident Evropské konfederace odborů ETUC. Podle něj soud poskytl zaměstnavatelům z levnějších zemí doslova „licenci na sociální dumping“ ve starých členských státech.
DRUHÁ STRANA MINCE
Zatímco ve věci Laval Evropský soudní dvůr dopřál sluchu zájmům byznysu, při rozhodování v případu lodní dopravní společnosti Viking Line se už zachoval naprosto opačně. Podstatou sporu bylo jednání finské firmy provozující ztrátový trajekt Rosella, který kvůli snížení nákladů chtěla zaregistrovat v Estonsku tak, aby tamním námořníkům mohla platit nižší mzdy. Odbory tomu zabránily stávkou, soud poté rozhodl v jejich prospěch. Fakticky jim tak legitimizoval právo zasahovat do možností soukromé firmy zacházet s vlastním majetkem.
Podnikatelé se opatrně radují
Samozřejmě, pokud se odbory a zaměstnanci zemí původní evropské patnáctky halí do černého sukna, firmy unijních nováčků naopak neskrývají optimismus. „Pro nás je to samozřejmě dobrá zpráva, rozsudek povede ke zpružnění pracovního trhu a zjednodušení možnosti poskytovat služby v zahraničí. Zatím celou situaci monitorujeme, přece jen bude ještě nějakou dobu trvat, než se vlastně ukáže, co z celého tohoto rozhodnutí vyplyne pro fungování jednotlivých českých společností,“ konstatuje ředitelka sekce evropských záležitostí Svazu průmyslu a dopravy ČR Vladimíra Drbohlavová. K těm se informace o rozsudku teprve pomalu dostávají a nejsou je zatím schopny prakticky zhodnotit.
V každém případě, než se tedy usadí prach a první konkrétní příklady ukáží, kam se evropské pracovní právo posunulo, lze českým podnikatelům doporučit následující: I nadále je nezbytné při jakémkoliv poskytování služeb v zahraničí pečlivě dbát textu směrnice 96/71/ES, ať už plněním místních zákonných požadavků, nebo požadavků vyplývajících z všeobecně závazných kolektivních smluv. Případ Laval však ukazuje, že naprosto není nutné zaměstnancům poskytovat nějaké další výhody, vyplývající například z místně užívaných individuálních dohod, používaných mimo Skandinávii třeba i v Belgii.