Nelson Mandela se stal sice legendou, problémy Jihoafrické republiky však nevyřešil
Věci ani lidi neviděl černobíle. A to přesto, že pro své názory a dlouholetý boj proti apartheidu strávil 27 let ve vězení.
Nelson Mandela však vůči svým bílým utiskovatelům nezahořkl. Nikdy také neopustil myšlenku mezirasového smíru. Zasadil se o pokojný přechod k vládě černošské většiny v Jihoafrické republice a v roce 1994 byl zvolen prvním prezidentem JAR tmavé pleti.
Minulý čtvrtek Mandela prohrál boj s podlomeným zdravím a ve věku 95 let zemřel.
Několik posledních měsíců trávil na lůžku kvůli opakované plicní infekci. Mandelův zhoršující se zdravotní stav zastínil i červnovou cestu prvního afroamerického prezidenta Spojených států do Afriky. Barack Obama se v minulosti netajil tím, že právě život tohoto legendárního bojovníka za svobodu a práva jihoafrických občanů byl hlavní inspirací pro jeho vstup do politiky. A to ještě v době, kdy byl vysokoškolským studentem v Kalifornii. K osobnímu setkání Obamy a Mandely letos v létě již nedošlo, nicméně americký prezident navštívil alespoň bývalou vězeňskou kolonii na ostrově Robben, kde se Mandela nakazil tuberkulózou. „Dosáhl více, než lze od jednoho muže očekávat. Dnes odešel domů,“ komentoval Obama minulý čtvrtek Mandelovo úmrtí.
„Jedním z důvodů, proč jsem si přál vrátit se do vězení, bylo, že po propuštění jsem měl málo času na čtení, přemýšlení a tiché rozjímání,“ řekl před lety již svobodný Mandela. Za mřížemi studoval i afrikánštinu, jazyk tehdejší dominantní menšiny. Několik knih afrikánských autorů přečetl v originále. Jedním z jeho nejoblíbenějších se stal C. J. Langenhoven, autor bývalé jihoafrické hymny Die Stem. Právě Langenhoven se jako člen parlamentu zasadil o to, aby začala být afrikánština uznávána společně s angličtinou v Jižní Africe jako úřední jazyk. Když se Mandela stal prezidentem, připojil k nim i devět afrických jazyků.
Mandela hodně četl již ve škole jako student.
Když se později zapojil do boje proti apartheidu a usiloval o založení osvobozenecké armády, hltal veškerou literaturu o ozbrojených konfliktech odehrávajících se různě po světě. Ve vězení na ostrově Robben, kde se každé oddělení chlubilo vlastní knihovnou, si ke čtení vybral mezi jinými i životopis premiéra Johna Vorstera, jednoho z představitelů apartheidu. Tato skutečnost odhaluje další Mandelovu vlastnost – z každé, i negativní zkušenosti se vždy snažil něco si odnést. Mandela sice bojoval proti režimu, který Vorster coby premiér JAR v letech 1966 až 1978 reprezentoval, nicméně i v jeho autobiografii hledal postoje, pro něž si ho mohl vážit.
Z vězně prezidentem Vlastním jménem Rolihlala Mandela, kterému jeho kmen říkal Madiba, se narodil ve vesnici Qunu nedaleko Umtata v regionu Transkei. Jeho otec Henry Mandela, náčelník kmene Thembu, byl hlavním poradcem Nejvyššího náčelníka Thembulandu. Základní vzdělání získal v místní misijní škole, kde mu jeho metodistický učitel dal anglické jméno Nelson. Střední školu zvládl za dva roky místo obvyklých tří. Bakalářský stupeň začal Mandela studovat na Fort Hare University, kde se setkal s Oliverem Tambem, jenž se stal jeho celoživotním přítelem a pozdějším kolegou. Na konci prvního ročníku se zapojil do bojkotu Studentské zastupitelské rady proti univerzitní politice, kvůli čemuž byl z univerzity vyloučen. Později odjel do Johannesburgu, kde dálkově dokončil studia práv na University of Witwatersrand.
Již jako mladý student se Mandela zapojil do opozice proti režimu bílé menšiny, která potlačovala politická, sociální a ekonomická práva černých Jihoafričanů. V roce 1942 se stal členem Afrického národního kongresu (ANC), kde o dva roky později společně s Walterem Sisuluem, Oliverem Tambem a dalšími spoluzakládal dynamičtější Ligu mladých. Po volebním vítězství Národní strany v roce 1948 s její politikou rasové segregace vedl Mandela v roce 1952 ANC v kampani odporu proti nespravedlivým zákonům.
V červnu 1964 byli Mandela a sedm dalších obviněných v tzv. Rivonijském procesu odsouzeni na doživotí za plánování ozbrojeného převratu. Až do roku 1982 byl internován na ostrově Robben, poté byl přemístěn do vězení v Polsmoor. V únoru 1985 odmítl podmínečné propuštění výměnou za zřeknutí se ozbrojeného boje. Za mřížemi tak zůstal až do 11. února 1990, kdy neustávající kampaň ANC a také mezinárodní tlak vedly k jeho propuštění na příkaz tehdejšího jihoafrického prezidenta Frederika Willema de Klerka. Následně byl zrušen i zákaz činnosti ANC.
V roce 1988 mu byla udělena Sacharovova cena, a o pět let později získal společně s de Klerkem dokonce Nobelovu cenu míru.
Nelson Mandela se stal v květnu 1994 prvním prezidentem Jihoafrické republiky tmavé pleti. Za obhajobu národního a mezinárodního usmíření získal celosvětový respekt.
Po ukončení prezidentského období v roce 1999 se Mandela stal zástupcem řady sociálních spolků a organizací bojujících za lidská práva. Obdržel mnoho zahraničních ocenění, včetně Řádu sv. Jana od britské královny Alžběty a Prezidentské medaile svobody od amerického prezidenta George W. Bushe. V roce 2009 vyhlásilo Valné shromáždění OSN 18. červenec Mezinárodním dnem Nelsona Mandely.
Zaseknuté reformy Nicméně sociální výsledky Mandelovy vlády řadu Jihoafričanů zklamaly. I když Mandela ze svých zásad neslevil, budování nové a spravedlivější společnosti se ukázalo ještě větší výzvou než předchozí boj proti apartheidu. Jeho kabinet si vysloužil kritiku i za neschopnost zastavit krizi související s šířením onemocnění AIDS v zemi. Pozemková reforma z roku 1994, v rámci níž mělo být do roku 2014 po vykoupení na základě principu dobrovolnosti „svolný prodejce – svolný kupec“ převedeno 30 procent hospodářské půdy do rukou černošských farmářů, ztroskotala také. Jak vyšlo najevo, ke konci roku 2009 bylo převedeno pouze šest procent půdy, většina z tohoto fondu nebyla obdělávána.
Z Afrického národního kongresu se stala politická strana se vším všudy, včetně skandálů některých lídrů, kteří stanuli v jejím čele po Mandelovi. Obvinění z korupce a zneužívání veřejných prostředků čelí opakovaně vládní ministři i současný prezident Jacob Zuma.
I když v květnu 1995 přijala Jihoafrická republika novou ústavu, která zakazuje diskriminaci národních menšin včetně bělochů, vláda v posledních deseti letech razí strategii tzv. posílení černošské ekonomiky. Jejím hlavním cílem má být zvýšení hospodářského vlivu „historicky znevýhodněného původního obyvatelstva“. Tempo růstu HDP v posledních třech letech kolem dvou až tří procent ročně nedosahuje potenciálu jihoafrické ekonomiky, což prohlubuje problém s vysokou strukturální nezaměstnaností.
Kriminalita v zemi je dlouhodobě na vzestupu, nejvíce ohroženou skupinou se stali bílí farmáři. Před 20 lety jich v JAR žilo na 20 tisíc, nyní jich v zemi zůstala stěží polovina.
Více než 2000 jich bylo zavražděno, mnozí zvlášť brutálním způsobem. Pravděpodobnost násilné smrti je u těchto Jihoafričanů dvakrát vyšší než v případě tamních policistů. Nelson Mandela zásadním způsobem přispěl k zahájení demokratických změn v Jihoafrické republice. Do dějin se zapíše jako reformátor a dočasný sjednotitel. Jihoafričané zůstávají i po letech v mnoha směrech rozdělení.
Etnickou segregaci vystřídala segregace ekonomická. Odchodem Nelsona Mandely navíc černošská většina přišla o jeden ze svých posledních idolů. l •
I když Mandela ze svých zásad neslevil, budování nové a spravedlivější společnosti se ukázalo ještě větší výzvou než předchozí boj proti apartheidu. Jihoafričané zůstávají i po letech v mnoha směrech rozdělení. Etnickou segregaci vystřídala segregace ekonomická.
O autorovi| Dáša Hyklova, hyklova@mf.cz
