Chce-li se Mirek Topolánek vrátit k moci, měl by méně sázet na sílu
Kdyby existovala soutěž přežití pro politiky po vzoru reality show Surviver, v Česku by vyhrál Mirek Topolánek. A kdyby čeští politici hráli oko bere, také by vyhrál on. Jeho odvaha riskovat je nesmírná. Je to hráč, který když má v ruce 19, chladnokrevně žádá bankéře o další kartu.
Minulý týden, při vyslovení nedůvěry vládě, mu ale karty nechodily tak, jak si přál. Topolánkovi ale nevadí, že jedna runda nevyšla. Karty se rozdávají znovu a štěstí se může přiklonit opět na jeho stranu.
Když v roce 2006 skončily parlamentní volby 100 ku 100, bylo jasné, že ať bude vládnout kdokoliv, lehké to mít nebude. ODS po osmi letech v opozici toužila být u moci natolik, že si nemohla dovolit pustit kormidlo levici. Následovaly urputné snahy získat většinu v Parlamentu. Nastoupily takzvané pozitivní a negativní motivace poslanců a někteří z nich přešli na stranu vlády. Ostudný způsob záchrany Čunka pak silně nahlodal důvěryhodnost české justice. A kauza poslance Wolfa také svědčí o tom, že někteří členové vlády v zájmu udržet se u moci jsou schopni použít – mírně řečeno – neelegantní praktiky, jež by v členské zemi Evropské unie měly být považovány za přežitky nahlodávající víru občanů ve spravedlnost. A Topolánek by měl vědět, že lidem nejvíce vadí ze všech druhů svévolného obtěžování ze strany moci nespravedlnost.
Premiér vsadil na sílu, ustupování svých oponentů, ať už ve vlastní straně či mimo ni, považoval za slabost, což byla od politika-válečníka zásadní chyba. Rostla jeho arogance, s veřejností komunikoval méně, a hlavně jinak než dříve a jinak, než při svém nástupu sympaticky sliboval. Tento stav se ještě zhoršil v době českého předsednictví, kdy se Topolánek mnohdy projevoval jako ředitel zeměkoule.
Tak dlouho vytahoval kšandy, až mu praskly. Jeho protivníci pochopili, že premiér rozumí jen síle, tak nezbylo nic jiného než mu ji ukázat. Bude-li chtít, aby ODS vyhrála evropské i předčasné volby, měl by svůj styl změnit.
Zatím to ale na změnu nevypadá. Okamžitě po parlamentní prohře si arogantně řekl o to, aby ho prezident Václav Klaus opět pověřil sestavováním vlády. O den později v televizi obvinil z pádu vlády Klause, Tlustého a Béma.
Nutno dodat, že ve zmíněném nočním vystoupení v České televizi předvedl snad to nejlepší, co jsme od něj kdy slyšeli. Bylo vidět, že je k smrti unaven, přesto z něj vyzařovala nevídaná energie. Byl upřímný a kdo ho viděl, musel mít pocit, že říká pravdu. To jsou přednosti, které by mohl v dalších bojích zúročit.
Kde ale získá spojence? Lidovci a zelení jsou zatím věrní. Jednoznačně ho podpořil i Václav Havel! Ten ale tradičně podporuje vše, co nepodporuje Klaus. Nicméně Havlovo slovo určitě bude mít v budoucnu váhu.
S Jiřím Paroubkem není už asi žádná dohoda možná. ČSSD ukázala takovou touhu po moci, že nerespektovala ani nepsanou dohodu, že v době českého předsednictví nesvrhne vládu. Prostě skandál!
Nálada v ODS je špatná, ale bude-li ji chtít Topolánek řešit po vzoru Martina Bursíka, hrozí, že do voleb půjdou dvě ODS. Ta Topolánkova a ta „demokratická“.
ODS mohou stmelit jedině dobré výsledky v obou nadcházejících volbách. A ať tu přechodnou vládu sestaví kdokoliv, není vyloučené, že jak evropské, tak i parlamentní volby Topolánek vyhraje.
Jeho tým vládne dobře. A hlavně: ekonomickou krizi zvládá ze všech vlád postkomunistické části EU nejlépe. Občanům může být líto pár ministrů, kteří zřejmě budou muset svá křesla opustit. I kdyby novým premiérem byl viceguvernér ČNB Miroslav Singer, předseda antimonopolního úřadu Martin Pecina či generální ředitel společnosti ČEZ Martin Roman, alespoň Miroslava Kalouska a Karla Schwarzenberga by mohli nechat sloužit dál.
Nemá-li prezident Klaus v rukávu geniální řešení, které by Topolánka vyšachovalo z centra moci na delší období, připravme se na to, že tento urputný chlap, co má devět životů, bude i nadále českým politikem číslo jedna.
