Kapitola CV
Justiční extremismus * Profesor koloťuk * Soudci soudí * Ozářené mozky
Justiční extremismus
České soudnictví opět ukázalo své kvality. Bývalý ministr informatiky Vladimír Mlynář byl v kauze Testcom nejdříve Městským soudem v Praze poslán na pět a půl roku do kriminálu, nyní byl Vrchním soudem v Praze obžaloby zcela zproštěn. A spolu s ním i jeho dva kolegové Dušan Chmelíček a Vít Novotný.
Některý z těch dvou soudů se každopádně dopustil skandálního omylu. Buď ten nižšího stupně, který na Mlynáře hleděl téměř jako na vraha, nebo ten vyšší, podle něhož je čistý jako lilie. Pravda bude asi někde uprostřed, ale česká justice se prezentuje jako extremistická organizace. Nesnažme se ani domýšlet, kolik nevinně odsouzených dnes sedí v českých věznicích. A kolik lumpů bylo nespravedlivě očištěno.
Profesor koloťuk
V partaji Standovi něžně říkali „koloťuk“, podle jeho kratičkého pracovního angažmá na dráze. Pak ho události začaly prudce předbíhat. Poslancem se stal, aniž zřejmě co zlého tušil. Aby se o tom něco dozvěděl, vzal si zkušenější holku, protože dělala v tom sněmovním baráku déle než on. Když se stal ministrem vnitra, tak už začal mívat občas nejasná tušení. Možná to ale jen bylo tím pěkným výhledem z „kachlíkárny“ v Praze na Letné na Hrad. Někdy v době mezi dokončením právnických studií a koupí bytu se stal premiérem. Pak ho ty tuchy dostihly.
Tak nastoupil na katedru trestního práva, kriminalistiky a forenzních disciplín jakési soukromé vysoké školy v Karlových Varech, ať už to ve skutečnosti znamená cokoliv. Studentem té školy se prý může stát jen ten, kdo za rok studia buď zaplatí 30 tisíc korun, nebo přinese tip na nákup dobrých akcií, či po dobu studia škole bezúročně půjčí 30 milionů. Gross je první koncipient, o kterém vím, že učí právo na vysoké škole, zadumaně špitl renomovaný advokát Ortman.
Co se mu asi honilo hlavou? Vzpomínka na reakci francouzské manželky básníka Zbyňka Hejdy, když se v šedesátých letech po přistěhování do Prahy ptala, na co lidé čekají v těch dlouhých frontách? Na maso, informovali ji tuzemci. No to bych si ho snad radši koupila, děla ona bezelstná duše. Proč to tu připomínáme poté, co jsme se dozvěděli, jak také lze získat právnický glejt? Protože leckterý student by mohl hrdě odtušit: No, to bych ta práva radši normálně vystudoval.
Soudci soudí
Toto na první pohled poněkud banální konstatování by mohlo cosi dalekosáhlého signalizovat. Představme si tu krásu, kdyby to soudci začali dělat hromadně! (Jihlavský státní zástupce Arif Salichov možná tuto tendenci cítí v kostech, a proto chrání svým tělem i pověstí svého protéžé Čunka, aby se nedostal před soud, kde by se mohl stát učebnicovým dokladem tohoto bohulibého trendu.)
Co se vlastně stalo? Nejvyšší soud sňal vinu z nešťastné řidičky, která při vjíždění na hlavní cestu „nedala přednost“ a „způsobila“ dopravní nehodu, při níž došlo k úmrtí a těžkým zraněním. Soudce dovodil, že řidička by přednost zřejmě dala, kdyby auto, řítící se po hlavní téměř dvojnásobnou než povolenou rychlostí, prostě měla šanci vidět a včas zareagovat. Usoudil, že žádný účastník silničního provozu není povinen předpokládat, že se druhý chová jako prase. Naopak důvodným je předpoklad, že se v prostředí, jednotně regulovaném právními předpisy, budou všichni chovat podle nich.
To platí i pro politiky i zločince. Před několika lety padly též slibné zprošťující verdikty v případech usmrcení zločinců páchajících loupežná přepadení se zbraní v ruce. Že by konečně začalo být pravidlem, že zákon chrání především toho, kdo se jím sám řídí? A že ten, kdo svévolně zákon porušuje, se podobnou měrou vzdává i jeho ochrany? Něco je již naznačeno v ustanovení o nutné obraně - čím nebezpečněji útočník přestupuje zákon, tím více možností, jež by byly za normálních okolností trestným činem, dostává legálně k dispozici napadený. Že by tedy naše soudy začaly hromadně hledat spravedlnost a pouštět se na cestu hledání a výkladu ducha zákona, aniž by se spokojily s prostou aplikací studené litery?
Ozářené mozky
Někteří ploskolebí, jednoocí a na půl huby mluvící horlivci obšťastňují veřejnost hrůzyplnými zvěstmi, jak ruské tajné služby podporují protiradarové iniciativy. Typově se jedná o lidi, kteří by v předchozím režimu nechyběli v čele žádného průvodu. Horoucí srdce, planoucí oko, rozum v zastavárně. Ovšemže, dělat dnes z lidí hlupáky na starý způsob a ideologicky je zase jenom z jedné strany lakovat (byť by to byla druhá strana) je trapas. A přitom by stačilo tak málo, aby se ti novodobí svazáci dostali do přijatelné pozice - kdyby například řekli, že tajné služby ovlivňují veřejné mínění kolem radaru. Možná to je pravda, možná to není pravda. Rozhodně je to ale taková banalita, že úplně nejlepší by bylo mlčet, neztrapňovat se - a hlavně neposluhovat!
