Blíží se státní svátek, den volna a slavnostních proslovů. Snad bude hezky, zahrádky totiž potřebují zazimovat. Zahraje hudba a budou se klást věnce. Sem tam se objeví i nějaká státní vlajka, byť povětšinou jen na školách a úředních budovách.
Už nežijí legionáři, kteří by se době navzdory oblékli do svých uniforem, a být vlastencem dnes působí snad až trochu nepatřičně.
Smíření s nepřáteli Z hromad mrtvých, z válečného hladu a španělské chřipky zbyla již jen pouhá slova v učebnicích. Republiku bereme jako cosi samozřejmého, ale republikánské zákony – například pozemkovou reformu či zákaz používání šlechtických titulů – leckdo vnímá jako dějinný omyl. Češi se smiřují se svými někdejšími nepřáteli. Mnozí nechápou, co měli jejich předci proti katolické církvi; někteří navrhují, aby se znovu vztyčily pomníky, které tehdejší revoluce svrhla. Vidíme, že neomezená suverenita malých národních států byla jen chimérou. Místo na Vídeň můžeme nadávat na Brusel. Ze starých filmů je zřejmé, že davy tehdy opravdu jásaly, ale skeptičtí dějepisci vznášejí otázku, zda se prostí lidé ve skutečnosti neradovali více z míru než z nezávislosti. Kromě toho se hned objevila hesla jako „socialistický národ“ a zemi si pak rozebraly politické strany. Průmysl přišel o trh celé velké říše. První republika trvala jen zhruba dvacet let a pak přišla katastrofa. Měl tedy 28. říjen vůbec smysl? Určitě ano, přinejmenším ten, že mluvíme česky. Čeština je krásná, bohatá, tvárná a zároveň přesná řeč. Má i ekonomickou hodnotu, protože byť se to nezdá, zaručuje nám jednu z posledních konkurenčních výhod: prakticky stoprocentní gramotnost. Smysl národního státu
Kdo není vysloveně chudý duchem a maminka ho naučila česky mluvit, naučí se poměrně snadno psát a číst, protože v zásadě zde dosud platí, že jak se slovo vyslovuje, tak se i píše. V jiných zemích je to jinak. Tam, kde se psaná forma příliš odchýlila od vyslovované a stejné hlásky se v různých případech čtou naprosto odlišně, zvyšuje se procento lidí, kteří se pořádně číst nikdy nenaučí.
Sami se však snažíme, abychom o tuto obrovskou přednost brzy přišli. Anglická slova přejímáme nekriticky, takže se objevují paskvily typu „vše pro baby“ (dotyčný obchod prodává dudlíky a plenky, nikoli umělý chrup a košťata). Nejhorší však je, že obdobně postupují veřejné instituce a arogantně vnucují Čechům slova jako opencard a Czechpoint. Je velice smutné, když úředníci placení z českých daní zcela iracionálně a bezohledně ničí českou řeč. Člověk by přitom řekl, že hlavním posláním národního státu by měla být ochrana národního jazyka.
