Kdo má právo na odmítnutí dědictví
Právo na odmítnutí dědictví má každá osoba, které ze zákona, ze závěti či z jiného dědického titulu náleží podíl na dědictví. Učinit tak ale dotyčný může až po smrti zůstavitele a poté, co obdrží poučení o dědickém právu. Toto poučení dostane od soudního komisaře. Jedná se o písemnost, která dědice informuje o možnosti odmítnutí dědictví a také o případných důsledcích tohoto odmítnutí.
Dědictví může odmítnout i nepominutelný dědic, pouze s tím rozdílem, že on tak může učinit s takzvanou výhradou povinného podílu. Jde o institut, jenž nepominutelnému dědici umožňuje při odmítnutí dědictví získat jednu čtvrtinu jeho zákonného podílu, který je nezatížený dluhy.
Zmíněný zákonný podíl se tedy počítá z čisté hodnoty majetku zůstavitele po odečtení dluhů. V případě, že ze strany nepominutelného dědice dojde k odmítnutí dědictví s výhradou povinného podílu, další zákonní dědici, kteří majetek zůstavitele reálně zdědí, mu pak mají povinnost vyplatit uvedený podíl, na nějž mu ze zákona vzniká nárok.
Nejčastější důvod pro odmítnutí dědictví
Majetek zůstavitele tvoří jak aktiva, tak pasiva. To jinými slovy znamená, že součástí dědictví mohou být také dluhy zesnulého. Právě zadlužení zůstavitele je nejběžnějším důvodem pro odmítnutí dědictví. Osoba, která zdědí dluhy po zesnulém příbuzném nese totiž odpovědnost za jejich úhradu, a to nejen do výše hodnoty zůstavitelova majetku, ale v jejich plné výši.
Dříve než dědic právo na dědictví odmítne, může nechat vypracovat soupis pozůstalosti, v rámci kterého se zjistí, zda je zůstavitel předlužen (zda jeho dluhy převyšují jeho majetek). Tento soupis zpracovává notář ve spolupráci se soudním znalcem, který stanoví hodnotu veškerého majetku zůstavitele.
Postup odmítnutí dědictví
Jakmile dědic obdrží od soudního komisaře poučení o dědickém právu, má zákonem stanovenou lhůtu na vyjádření, zda dědictví přijímá, nebo odmítá, která činí jeden měsíc. Pokud jsou k tomu vážné důvody (například zdravotní), může být tato doba prodloužena až na tři měsíce. Nevyjádří-li se dotyčná osoba do stanoveného termínu, má se za to, že dědictví přijímá.
Samotné odmítnutí dědictví musí být provedeno prostřednictvím výslovného prohlášení, a to buď v písemné podobě přímo k rukám soudního komisaře, nebo ústně do protokolu. Formulace odmítnutí není přesně stanovena a důvody, které k tomu dědice vedou, nemusí být nutně uvedeny. Na internetu je však možné stáhnout pro odmítnutí dědictví vzor, který lze použít jako inspiraci.
Jaké jsou podmínky odmítnutí dědictví
Ten, kdo chce odmítnout dědictví, nemůže nakládat po smrti zůstavitele s jeho majetkem. Pokud by tak činil, například tím, že by vybíral peníze z bankovních účtů, k jeho pozdějšímu prohlášení o tom, že dědictví odmítá, by se nepřihlíželo. Existují však určité výjimky, kdy tak konat může, a to třeba v případě vypravení pohřbu, podání daňového přiznání za zůstavitele a podobně.
Zároveň je potřeba vědět, že jednou podané prohlášení o odmítnutí dědictví už není možné vzít zpět. Nebere se přitom ohled na to, zda dědic věděl o skutečné hodnotě zůstavitelova majetku, či nikoliv. Kromě toho není možné dědictví odmítnout ve prospěch jiné osoby. K tomuto účelu slouží jiné instituty, o kterých bude řeč níže.
V případě, že by se později objevil nějaký další majetek po zůstaviteli, o kterém se dříve nevědělo, osoba, jež dříve dědictví odmítla, už nebude mít nárok ani na něj. Prohlášení o odmítnutí dědictví pak může za dědice učinit také jiná osoba na základě speciální plné moci. Pakliže by došlo k úmrtí dědice před uplynutím lhůty, po kterou lze dědictví odmítnout, přechází právo na vyjádření se k této věci na jeho dědice.
Další možnosti, jak se vyhnout dědění
Odmítnutí dědictví po smrti zůstavitele není jediným způsobem, jak se vyhnout dědění. Existují další dvě možnosti, na které se vztahují trochu jiné podmínky. Jedná se o zřeknutí se dědictví a vzdání se dědictví. Tyto instituty jsou přitom stejně jako odmítnutí dědictví upraveny zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. Ačkoliv se oba pojmy tváří jako synonyma, každý z nich vyjadřuje něco trochu jiného.
Zřeknutí se dědictví
Ještě za života zůstavitele je možné se dědictví zřeknout, a to na základě smlouvy uzavřené mezi potenciálním dědicem a zůstavitelem. Následná nemožnost dědit se přitom v tomto případě automaticky vztahuje také na děti dotyčného dědice za předpokladu, že není v dané smlouvě výslovně uvedeno jinak.
Zřeknutí se dědictví je možné učinit také ve prospěch nějaké konkrétní osoby. Platné je však pouze v momentě, kdy dotyčná osoba skutečně dědí. V případě, že by došlo ke zřeknutí se dědictví ve prospěch nějakého příbuzného, ale on by z určitého důvodu nakonec nedědil, zřeknutí by bylo neplatné a osoba, která tak učinila, by dědit mohla.
Zůstavitelé často využívají institut zřeknutí se dědictví, když chtějí zvýhodnit některého z dědiců. Je-li například v rodině více sourozenců, ale jeden z nich se o rodiče podstatně více zajímal nebo staral, může zůstavitel uzavřít se zbývajícími potomky smlouvu, ve které se zřeknou dědictví vůči zmíněnému sourozenci.
Vzdání se dědictví
Kromě odmítnutí a zřeknutí se dědictví je možné se dědictví také vzdát. Učinit tak lze po smrti zůstavitele a daný institut probíhá vždy ve prospěch jiného z dědiců. Zároveň musí být splněna podmínka, že osoba, v jejíž prospěch se dědic svého podílu vzdává, vyjádřila souhlas s přijetím dědictví (respektive jej neodmítla).
Vzdání se dědictví je tedy podmíněno souhlasem dědice, kterému by příslušný dědický podíl připadl. Jedná se tak o vícestranný projev vůle, jenž probíhá před soudem a zaznamenává se do protokolu. Jakmile se dotyčná osoba vzdá dědictví, právo na dědický podíl jí zaniká. Nicméně vzdát se může také pouze části pozůstalosti, což znamená, že určitý podíl z dědictví by jí stále náležel.
