Odpovědný vedoucí

Nový premiér zaznamenal první úspěchy

Pumprdentlich. Taková je, řečeno legendárním slovem povedeného tatínka Oty Pavla, aktuální pozice nového premiéra a místopředsedy sociálních demokratů Jiřího Paroubka. V průzkumu veřejného mínění agentury STEM se vyšvihl z dvacáté na nečekanou pátou příčku oblíbenosti mezi českými politiky, což je pro něho osobně jednoznačně výborné. Zvláště ve srovnání s tím, jak negativně se tříměsíční vládní krize podepsala na vztahu občanů k politickým stranám bez výjimky a kam až se v žebříčku propadla nedávná jednička Stanislav Gross. Možná by novému předsedovi vlády slušel titul Skokan roku. Jenže Paroubek se chce - teď už o tom mluví i otevřeně - stát lídrem ČSSD pro volby do sněmovny v příštím roce. Měřeno touto jeho ambicí a také dnešními preferencemi stran stojí pátá příčka za starou belu: kdyby jí za třináct měsíců obsadila jeho partaj, mohla by z ní akorát tak poslat blahopřejný telegram dvěma stovkám poslanců úspěšnější konkurence. ČSSD má štěstí, že je na tom ve své kategorii hodnocení stále ještě lépe než premiér, i s pouhými deseti procenty příznivců má stále naději na bronzovou medaili.
Ovšem příčky nepříčky, nikdo nemůže popřít, že Paroubek si v nové roli počíná obratně. Bez emocí zvládl hrozivě vyhlížející rebelii ve vlastních řadách před hlasováním o důvěře, s přehledem si poradil s aférkou kolem své bývalé mluvčí Veroniky Skořepové. Oproti očekávání se vrhl po hlavě i do zahraniční politiky a důstojně absolvoval oslavy konce války. Pozitivně zapůsobilo gesto jeho manželky, která - ač by jí takovou aktivitu určitě nikdo nevyčítal - preventivně zanechala výuky francouzštiny a vrhla se na charitu. Jako balzám působí na publikum po Grossově roztřeseném tenorku Paroubkův klidný baryton, pronášející slova v tempu a jistotě nikoli nepodobným toku řeči velikého rétora Miloše Zemana. Dosud médii často znevažované Paroubkovy zkušenosti z někdejší funkce ekonomického náměstka podniku Restaurace a jídelny teď jakoby pracovaly ve prospěch nového premiéra. Málo platné, Klaus, Zeman, Špidla i Gross před příchodem do politiky nikdy přímo neřídili práci stovek, možná tisíců lidí, navíc profesionálních šíbrů. V tom je Paroubek pro současnou českou politiku vyškolen jako málokdo. Na jeho styl úslužného, ale tvrdého hoteliéra jsou navíc občané zvyklí z každodenního života: problémy řešit rychle a klidně, nedostatky odstranit ihned, žádný křik, žádné experimenty, zákazník má vždycky pravdu, platí se na místě a hlavně aby dveřmi do kuchyně nebylo vidět, z čeho se to všechno vaří. Můžeme se přít, zda je Paroubkův politický koktejl více inspirován dávnou pragmatikou slušovického šéfa Františka Čuby nebo zlatou střední cestou Tonyho Blaira, na voliče však zabírá. Což se jasně ukázalo při nedávné Paroubkově televizní debatě s Mirkem Topolánkem, při níž představitel ČSSD poprvé neprohrál s lídrem ODS rozdílem třídy. Dokonce není vyloučeno, že zmíněnou diskusi budeme jednou vnímat jako bod obratu nevšední popularity občanských demokratů.
Bylo jen otázkou času nebo prvního viditelného úspěchu, kdy nový předseda vlády začne pošilhávat po hegemonii i ve stranických záležitostech. Předsednická funkce je po nedávném březnovém sjezdu stále ještě tabu, ale na přihlášku do podzimní soutěže o pozici volebního lídra je zrovna ten pravý čas. Gross navíc Paroubkovi tento krok značně usnadnil, protože po přesídlení ze Strakovky do Lidového domu téměř přestal veřejně i mediálně vystupovat a část strany mu to vyčítá. Grossova rezignace na politickou odpovědnost za přípravu blížící se volební kampaně je vzhledem k nedávné koaliční krizi možná lidsky pochopitelná, sama o sobě však naznačuje definitivní konec jeho politické kariéry. Dodejme, že o deset let dřív, než si politik naplánoval.
Paroubek je opatrný, nechce dráždit spícího tygra. Protigrossovské tažení pietně rozmělnil prohlášením, že soupeřů může být víc, kromě Grosse prý také Bohuslav Sobotka, Petra Buzková a při troše zdraví i Pavel Dostál, který ale o post v čele strany nikdy nestál. Dnes už je však jasné, že reálně by Paroubkovy plány mohl zkřížit jenom Sobotka, kdyby ovšem nechtěl zůstat stranickou dvojkou v závětří. Funkce lídra je totiž raketou k absolutnímu vrcholu. Pasažéra v případě skvělého volebního úspěchu vynese na čtyři roky do premiérského křesla, což i při zastavení preferenčního propadu v případě sociální demokracie zřejmě nehrozí, jen trochu slušný výkon ovšem postačí na vedoucí post v Lidovém domě. Jestli Paroubek nahradí Grosse už na mimořádném nebo až na řádném sjezdu ČSSD, je zatím otázka, k výměně už ale nevratně nakročil.