Muž, který zachránil libru Lord Leach z Fairfordu se šedesát let věnoval finančnictví a politice, byl dvakrát ženatý, pochopil (a kritizoval) EU a zůstal příčetný
Daniel Deyl
deyl@mf.cz
Vypadal trochu jako dravý pták, napsala o lordu Leachovi (1. června 1934 – 12. června 2016), baronovi z Fairfordu – či Rodneym Leachovi, jak ho znali přátelé – reportérka britského listu The Independent, který s ním v září loňského roku otiskl obsáhlý rozhovor. „Samozřejmě že denně pracuji, strategické problémy nezmizejí přes noc,“ odpověděl mrazivě na otázku, jestli v jednaosmdesáti letech nepomýšlí na důchod.
Lord Leach nebyl na důchod zrovna stavěný. Do letošního dubna, kdy ho skolila těžká mozková mrtvice, pracoval na dva úvazky: pro obchodní společnost Jardine Matheson a pro vlastní think tank Open Europe. Každé z obou uvedených angažmá by vydalo na zajímavou kariéru samo o sobě.
Od opia po Arsenal
Jardine Matheson je holdingová společnost, kterou založil v roce 1832 v Hongkongu skotský lékař William Jardine, jenž se našel v obchodu s opiem.
Dnes jsou Jardine Matheson i sesterská firma Jardine Strategic, měřeno tržní kapitalizací, mezi dvěma sty největšími společnostmi světa.
Coby klasicky vzdělaný absolvent oxfordské Balliol College neměl Leach původně kariéru v takové firmě v plánu. Přednášel v Oxfordu latinu a řečtinu, a jak o něm v nekrologu napsal The Daily Telegraph, „sotva pomyslel na to, že by kdy dělal něco jiného“.
Maďarská inspirace
Změnilo se to v roce 1956, kdy sledoval sovětskou invazi do Maďarska a marný boj tehdejšího budapešťského vůdce Imreho Nagye o vyproštění z rigidity železné opony. „Najednou jsem viděl lidi, kteří skutečně byli ochotni bojovat za svoji svobodu,“ říkal později Leach, „ke svému překvapení jsem zjistil, že i já jsem ochoten něco konkrétního udělat pro osvobození lidského ducha.“ Tato ochota dala vzniknout Oxfordskomaďarskému fondu na podporu maďarských emigrantů do Británie, jejž Leach tehdy založil a vedl.
Zároveň ho to přitáhlo ke světu mezinárodní politiky. Leach skončil s akademickou kariérou, nastoupil do kanadské investiční firmy Greenshields, později do bankovního impéria rodiny Rothschildů a nakonec od počátku 70. let k Jardine Matheson.
Úspěšná finančnická kariéra by ale Rodneymu Leachovi sama o sobě nejspíš nevynesla šlechtický titul ani místo mezi britskou intelektuální elitou. Ty si vydobyl svou angažovaností v diskusi na téma vztahu Británie a Evropy; jak víme i z posledních týdnů, tato diskuse není pro intelektuální výkon právě přirozeným prostředím.
Evropa versus demokracie
K angažovanosti ve věcech evropských Leache přivedla jeho druhá žena Jessica Douglas-Homeová (vdova po někdejším šéfredaktorovi The Times). Na začátku jejich známosti, v roce 1992, ho přiměla ke studiu textu Maastrichtské smlouvy. Leach ji četl pozorným okem bankéře a našel (dnes již často propíraný) demokratický deficit. „Zjistil jsem, že čím více je Evropy, tím méně je demokracie,“ řekl později.
Když pak vláda Tonyho Blaira měla v úmyslu přijmout euro, zorganizoval Leach hnutí Business for Sterling, které ministerského předsedu od jeho úmyslu nakonec odradilo. To byl hlavní důvod, pro který mu David Cameron nechal udělit šlechtický titul.
Z lorda Leache se ale na stará kolena nestal zaťatý Antievropan, jak někdy bývá zvykem. Coby čerstvý sedmdesátník v roce 2005 založil think tank Open Europe, který analyzuje evropské finančnictví.
Činí tak způsobem natolik poctivým, že si k němu před referendem o zachování členství v Evropské unii chodily pro potvrzení svých argumentů oba tábory. „Omezím se na nestrannou analýzu a svoje soukromé názory si zatím nechám pro sebe,“ říkal lord Leach.
Ze „zatím“ se stalo navždy – jedenáct dnů před referendem lord Leach zemřel.
Ze světa plného reklamních hesel odešel vzácný hlas rozumu.