Nejprve se Wolgang Schäuble vůbec bránil pomyšlení, že by cokoli tušil o finančních praktikách svého předchůdce a vzoru Helmuta Kohla. Tři dny poté, co se od kancléře-sjednotitele veřejně odtáhl prohlášením o konci Kohlovy éry a přeše l do tábora vnitrostranických radikálů vedených generální tajemnicí Angelou Merkelovou, bylo vše jinak. V přímém přenosu veřejnoprávní ARD Schäuble přiznal, že převzal sto tisíc marek v hotovosti od zbrojního obchodníka Karlheinze Schreibera. T edy od muže, který celou aféru rozpoutal. Bomba vybuchla.
Křesťanští demokraté ztuhli. Šok netajila ani rudozelená vládní koalice, do té doby volající po jasném vysvětlení. Ta tam byla chabá naděje, že za vše může pouze autoritativní kancléř, jenž vzal odpovědnost za průtok darovaných peněz černými konty na seb e. Obviňující ukazovák zamířil po Schäubleově veřejném vystoupení ne už na jednotlivce, ale na celý donedávna vehementně obhajovaný systém čistoty politických rozhodnutí. Z dobré zprávy, že vyšetřování o krok postoupilo, se rázem stala zpráva š patná.
Brát úplatky neradno, říká stará pravda. Skvrna, která CDU potřísnila, se začala roztahovat do mimořádných rozměrů. Dnes už nejde jenom o Kohla, o to, zda mu zmizí svatozář. Nejde ani pouze o Schäubleho. V sázce je budoucnost německé pravice či alespoň zachování její současné stranické podoby.
Když loni v podzimní sérii zemských voleb dostávala Schröderova sociální demokracie jeden políček za druhým, mnuli si křesťanští demokraté ruce. Evidentně předčasně. Momentální pokles jejich preferencí je tristní. Tím spíše, že další hlasování ve Šl esvicku-Holštýnsku klepe na dveře. Protože když ne CDU a její evidentně rozpačitá bavorská sestra CSU, kdo jiný by mohl táhnout prapor pravicových hodnot v nejlidnatější a ekonomicky nejvýkonnější zemi Evropské unie? Asi sotva Svobodní dem okraté Wolfganga Gerhardta, kteří se stabilně plahočí kolem pětiprocentní bariéry.
Bortící se pravé křídlo německého politického spektra potřebuje nutně nový impuls. Stát by se jím mohlo plíživé nebezpečí postkomunistů, jejichž PDS bezostyšně těží z útlumu východoněmecké ekonomiky, ztráty sociálních jistot a touhy mnohých Oss is po starých pořádcích. Ovšem za předpokladu, že voličům ještě funguje paměť. Pravice by si tak mohla - navzdory nynějším pesimistickým úvahám - zachovat dosavadní podobu silné CDU. Ale jen v případě, že tato strana vyjde z prodělávaného martý ria očištěna.
Salámová taktika CDU - přiznat pouze to, co už nelze dále skrývat - selhala. Zbývá jediné: vyjít s celou pravdou ven. I upřímnost může být považována za polehčující okolnost. Pokud na ni není příliš pozdě.
