Navzdory komplikacím se Gazprom nevzdává globálních ambicí
Juganskněftěgaz, dříve klíčová součást podnikatelského impéria Michaila Chodorkovského, se nedá snadno pohltit. Přesvědčil se o tom i plynárenský obr Gazprom, firma s velkými ambicemi na světovém energetickém trhu. Připojení Juganskněftěgazu mělo Gazpromu zajistit zcela dominantní postavení nejen v těžbě ruského plynu, ale také ropy. Tento scénář měl velkou podporu Kremlu.
Od památné prosincové aukce, kdy bylo ono srdce Jukosu přiklepnuto zcela neznámé firmě, však Moskva evidentně tápala. Scénář číslo jedna, podle něhož se měl Juganskněftěgaz převést přímo pod křídla Gazpromu, Rusové zavrhli. Plynárenský obr se zřejmě obával žalob, které by Jukos mohl vznášet v zahraničí. Rozhodnutí soudu v americkém Houstonu, jež mělo zabránit aukci, sice tento účel nesplnilo, ale přesto vedlo Gazprom k větší opatrnosti.
Na řadu přišel scénář číslo dvě. Dřívější hlavní aktivum Jukosu se rozhodla od nových - dočasně nastrčených - majitelů koupit státní ropná firma Rosněfť. Letos v lednu se má dokončit fúze Gazpromu právě s Rosněftí ,a tak by se Juganskněftěgaz oklikou stejně dostal tam, kam se dostat měl na základě scénáře jedna. Tím by se ovšem žalobám zcela nezabránilo. Kromě toho se objevil další problém - zařazením základny někdejšího Chodorkovského impéria by se musely změnit již sjednané podmínky fúze Gazprom-Rosněfť, díky níž má ruský stát ovládnout nadpoloviční podíl v plynárenském obrovi. Vše by se neúnosně zdrželo.
Státní i kapitalistický.
Ruský ministr energetiky Viktor Christěnko těsně před Silvestrem překvapivě vyrukoval se třetím scénářem. Spojení Gazpromu s Rosněftí se uskuteční v rámci původního časového plánu, ale Juganskněftěgaz se opět vyjme a vytvoří se z něj samostatná státní firma. Christěnko uvedl, že pětinový podíl v ní pak Moskva nabídne Číňanům. I kdyby tak opravdu učinila, hlavní kontrolu si v každém případě ponechá Kreml.
Vznik onoho plynárensko-naftařského hyperimpéria Gazprom, který by měl šestkrát větší zásoby obou strategických surovin než proslulá nadnárodní korporace ExxonMobil, se tedy odložil. Možná nikoliv navždy. Kdyby soudní hrozby pominuly, Juganskněftěgaz by se třeba mohl opět stát pro Gazprom vítaným soustem.
Globálních ambicí se ale Gazprom nevzdá v žádném případě. Klíčová pro další vývoj je ochota Kremlu rychle dokončit fúzi s Rosněftí. To, co kritici ruské energetické politiky s nadsázkou nazývají znárodněním, bude spíše definitivním potvrzením nového trendu. Od oligarchů, kteří se vyrojili za prezidenta Borise Jelcina, přebírá otěže ropného a plynárenského průmyslu přímo Kreml pod vedením současného prezidenta Vladimira Putina. Nejde však o vytváření gigantického podniku sovětského typu. Gazprom má být veřejně obchodovanou společností, jejíž akcie se budou nabízet na světových burzách. Společnost s rozhodujícím podílem se má stát nedílnou součástí světového kapitalistického systému. Nebo řečeno ještě jinak: Gazprom má tímto systémem přímo hýbat.
Juganskněftěgaz pod státní kontrolou ostatně nebude dělat plynárenskému obrovi s ropnými větvemi žádné problémy.
Byznys vítá politiku.
O co tedy vlastně jde? O byznys, nebo o ruské politické ambice? Bezpochyby o obojí. Když byl šéf Gazpromu Alexej Miller před časem dotázán, zda je tato firma nástrojem energetické politiky Kremlu, zasmál se a odpověděl: „A co si myslíte vy? Samozřejmě že je.“ Střední Evropu, v níž jsou ruské energetické firmy stále aktivnější, to nepotěší. Má s Moskvou své historické zkušenosti, a navíc se obává jednostranné závislosti na ruské ropě, ale především plynu. Na západě, včetně třeba Německa a koneckonců i Ameriky, se na to mnozí dívají úplně jinak - dodávky ruských surovin znamenají diverzifikaci a omezení závislosti na výbušném Blízkém východě. Kritika autoritářského prezidenta Putina sílí, ale německý kancléř Gerhard Schröder nedá na spolupráci s Moskvou dopustit. Američané začínají své výhrady více prezentovat na veřejnosti, ale i administrativa George Bushe si pořád cení spojenectví s Kremlem - v boji proti terorismu a perspektivně čím dál více i v energetice.
Japonci, Číňané...
O tom, jak politika souvisí s byznysem, svědčí i aktuální informace o rozšiřování ruských ropovodů. Rusové prozatím zavrhli výstavbu ropovodu přímo do Číny, ale dali přednost trase směrem na pobřeží Tichého oceánu. Černé zlato má tímto potrubím putovat do Japonska a také do Spojených států. List Financial Times s odvoláním na své zdroje informoval, že Tokio vidí v ruském rozhodnutí velké diplomatické vítězství nad Pekingem.
Jenže Rusové chtějí své suroviny dodávat všude tam, kde se za ně platí. Stejně jako jednotlivé země usilují o diverzifikaci svých zdrojů, snaží se Rusko o diverzifikaci svých odběratelů. Čína je pochopitelně obrovským trhem pro Gazprom i další ropné firmy. Zadržený Michail Chodorkovskij, který chtěl stavět ropovod právě do nejlidnatější země světa, o tom ostatně ví své…
Rusové by byli hloupí, kdyby si Číňany popudili proti sobě. A právě zde je nutné hledat kořeny prohlášení, že Moskva by mohla nabídnout až dvacet procent Juganskněftěgazu čínské státní společnosti CNPC. Prezident ruského svazu naftařů Gennadij Šmal tvrdí, že pětinový podíl by mohl být zajímavý pro všechny - na jedné straně nezajišťuje blokaci, na druhé je „pro partnery dostatečně zajímavý a může přitahovat čínské investice“. (Citace serveru strana.ru.) To, zda má pravdu, však musejí vědět sami Číňané, kteří si své komentáře zatím nechávali spíše pro sebe.
Gazprom ve stopách OPEC.
Strategie velkých firem pod státní kontrolou není ve státech bohatých na suroviny, jako ropa a plyn, ojedinělá. Rusové nevymysleli nic nového a následovali příklad členů Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC). Příklad saúdské společnosti Aramco ukazuje, že taková strategie může mít i svou ekonomickou logiku - tato státní firma je mnohdy více ochotna investovat do nových nalezišť než nadnárodní korporace svázané obavami svých akcionářů o finanční stránku věci. Právě OPEC navíc ovlivňuje světové ceny ropy způsobem, jakým by Gazprom chtěl určovat ceny plynu.
Gazprom se ale přece jen liší. Nechce totiž být pouhým dodavatelem surovin, ale přichází s plány na rozvoj vlastní distribuční sítě v zahraničí a rozšiřování rafinérských kapacit. Také proto pohlcuje firmy v zahraničí včetně střední Evropy. Gazprom jde do přímé konkurence s největšími energetickými firmami světa. Lze namítnout, že tradiční korporace nebudou mezi sebe a do svých distribučních kanálů nikoho nového pouštět. List Wall Street Journal ovšem naznačuje, že i taková situace má své řešení, neboť společnosti jako ExxonMobil, ChevronTexaco či Royal Dutch/Shell zase mají zájem o účast na rozvoji ruských nalezišť. Princip „něco za něco“ je dobře známý všem.
S Gazpromem už do značné spojili svůj osud přední světoví finančníci. Na prvním místě je to německá Deutsche Bank. Ta byla připravena poskytnout Gazpromu společně s dalšími bankami finance na nákup Juganskněftěgazu. Odradilo jí od toho prosincové rozhodnutí houstonského soudu, uvádějící, že není možné s majetkem Jukosu beztrestně nakládat. Deutsche Bank však považuje tento verdikt za účelový a také ho soudní cestou napadla. Paradoxně se tak fakticky stala obhájcem ruských zájmů před americkým soudem. Objevil se názor, že německá banka tak chrání nejen své obchodní zájmy, ale i vlastní kůži. Ruský expert Konstantin Ugodnikov tvrdí, že už pouhá příprava na financování koupě Juganskněftěgazu může být na základě amerického zákona důvodem k zabavování majetku příslušného subjektu na území Spojených států.
Nikdy se neukazuje.
Jestliže minulost v Rusku patřila lidem jako Michail Chodorkovskij, nyní možná přichází éra státně-kapitalistických manažerů. Jedním z nich by mohl být Igor Sečin, blízký spolupracovník Vladimira Putina a zároveň předseda představenstva společnosti Rosněfť. List Financial Times s odvoláním na zdroje z Kremlu uvádí, že právě Sečin byl jedním z hlavních aktérů útoku na Jukos Michaila Chodorkovského. „Putinův muž“ má údajně úzké vazby s klanem siloviků, který zahrnuje příslušníky policejních a bezpečnostních složek. Sečin se pochopitelně dostal do centra pozornosti médií poté, co Rosněfť oznámila svůj úmysl koupit Juganskněftěgaz. V tu chvíli byl snad ještě více v záři reflektorů než hlava Gazpromu Alexej Miller.
Zmíněný britský deník charakterizuje Sečina následujícími slovy: „Nikdy se neukazuje na veřejnosti, jeho fotografie je těžké sehnat a jeho životopis má mnoho prázdných míst. Ale je označován za jednu z nejvlivnějších figur v okolí Vladimira Putina, ruského prezidenta, a je považován za ideologa útoku na Jukos.“
Prezident Vladimir Putin však v současném vývoji nic tajemného ani nekalého nevidí. Akce ruského státu v energetice označuje za logické, protože Kreml se musí vypořádat s důsledky zločinné privatizace devadesátých let. Putin považuje za důležité, že stát hájí své zájmy tržními, nenásilnými prostředky. Ať tak či onak, faktem je, že právě bitva s nemilovanými oligarchy v minulosti pomáhala prezidentovi zvyšovat jeho popularitu mezi obyvateli Ruska.
