Omluva se nepřijímá

Nová vláda neudělala vše pro snížení deficitu

Do černého se trefil socialistický poslanec Richard Dolejš, když v diskusi před hlasováním o pozměňovacích návrzích poslanců v zákoně o státním rozpočtu na rok 2007 prohlásil: „Ten spor o medvěda se dokonce dostal do polohy, zda vůbec máme diskutovat fiskál, erární kasu, zda máme jej diskutovat jako politikum, zda máme mít rozpočtovou politiku…“ Vzhledem k tomu, že svým vystoupením hájil kromě jiného i absurdní pokrácení peněz na důchody ve prospěch dotace na rekonstrukci fotbalového stadionu Sparty Praha, toho času v majetku privátní J&T banky, a na další podobné transakce, odpověděl si sám. K tomuto rozkrádání veřejných zdrojů poslance Dolejše ani jeho kolegy ze stran napříč politickým spektrem tahle země a její daňoví poplatníci opravdu nepotřebují. Tomu se fakt nikde na světě neříká fiskální politika. Ale budiž bývalé Grossově středočeské podržtašce odpuštěno, byť podobné fiskální zvěrstvo rozdávání z peněz na penze a splátky úroků z dluhů se snad v Česku od Bílé hory nekonalo.

Hlavně plná bříška.

Příděly na poslanecké pomníčky neboli populární porcování medvěda skutečně nejsou tím největším problémem českých veřejných financí, které v tak špatném stavu jako dnes opravdu nikdy nebyly. Tím skutečným průšvihem je nesmyslné zvýšení sociálních výdajů odhlasované bývalou Poslaneckou sněmovnou v prvních měsících letošního roku. Připomeňme si, že rozpočet mandatorních sociálních výdajů se meziročně zvyšuje o více než sedmdesát miliard korun, z toho přírůstek výdajů na dávky a jiné peněžní transfery fyzickým osobám činí 57,4 miliardy korun. Po připočtení výdajů na takzvanou aktivní politiku zaměstnanosti činí úhrn výdajů do sociální oblasti 479,2 miliardy korun, což blokuje 50,5 procenta rozpočtových příjmů, respektive 54 procent po odečtení příjmů z EU. Tolik citace z dokumentace ke státnímu rozpočtu. Ještě dodejme, že od roku 1999 do roku 2006 stouply sociální transfery o sedmdesát procent, tedy zhruba o dvě stě miliard korun. Výkon ekonomiky ČR za stejnou dobu rostl zhruba polovičním tempem. O tom, že stát rozdává dávky vysoko nad své poměry a deficit rozpočtu je projídán, není tedy třeba nijak zvlášť diskutovat. Jak tohle rozdávání ovlivňuje stabilitu ekonomiky, je také jasné. Česko neplní své mezinárodní závazky vyplývající z konvergenčního programu, přičemž k jejich splnění by stačilo, kdyby se letos neměnily sociální zákony. Úspora by činila téměř šedesát miliard a tříprocentní maastrichtský limit by byl bezpečně dodržen.

Slabá reakce.

Jenže Paroubkově vládě, která rozpočet připravila, to bylo zcela jedno a vláda Topolánkova nenašla odvahu postavit se k věci čelem a jít třeba i do neúspěšného střetu ve sněmovně. Možná by to na podobě rozpočtu mnoho nezměnilo, ale alespoň v několika dalších hlavách by se rozsvítilo poznání, že takhle už to opravdu dál nejde.
Ministr Vlastimil Tlustý přitom munici pro takový fiskální útok měl, díky komisi expertů, kterou ustavil krátce po svém nástupu do funkce. Zpráva této komise měla sice poměrně obecný charakter a jednotlivá opatření nebyla dostatečně kvantifikována, ale bylo jasné, že podobně jako nový zákon o nemocenské je potřeba odložit a přepracovat novelu porodného a rodičovského příspěvku i další čerstvé zákony, bez jejichž změn směrem k úsporám není možné ani v dalších letech posunout veřejné finance k nějakému kontrolovatelnému deficitu.
Vláda navíc akceptovala svými předchůdci schválené navýšení důchodů v rozsahu vyšším, než předepisuje zákon, a rovněž zvedla - zcela nepřiměřeně vážnosti situace - tarifní platy státních zaměstnanců v průměru o tisícovku. A to jsou mimochodem věci, kde k rozhodnutí vláda nepotřebuje sněmovnu, a jde zde o mnohamiliardové částky. Strach však byl zřejmě silnější.

Horší, než to vypadá.

Sotva lze tedy akceptovat omluvy, že vláda nemá dost sil, aby prosadila potřebné změny ve sněmovně, ani to, že expanzi deficitu lze snížit pouze v dlouhodobějším horizontu.
Je to jistě odpovědnost především ministra Tlustého, ale úplně stejným dílem i premiéra Topolánka, který se měl alespoň při onom zmíněném porcování medvěda postavit svým ze řetězu utrženým poslancům. To ten Tlustý alespoň ruku pro takto zdeformovaný rozpočet nezvedl.
Nyní bude zajímavé sledovat, jak se vláda bude chtít na politicky vratkých nohách popasovat s tím, co jí ve fiskálu připravili poslanci. Nejde jen o to, že si rozdělili na své stadiony, chodníky a koupaliště šest a půl miliardy. Dalších šest až osm miliard bude chybět kvůli Zákoníku práce. Na zvýšené mzdové náklady ve státním sektoru nejsou v rozpočtu vůbec žádné peníze. A navíc ekonomika začala zpomalovat a také výběr daní je horší, než si i kvalifikovaní experti představovali před pouhými pár měsíci.