V hlavním městě panuje velká nedůvěra kvůli uplynulému desetiletí plnému předražených zakázek, korupčních kauz a ne úplně nejšťastnějších dopravních staveb, které se navíc prodražily. Lidé mají strach a naše společnost ještě neumí zcela kultivovaně diskutovat, i proto se podle ředitele Institutu plánování a rozvoje Prahy (IPR Praha) Ondřeje Boháče věci okolo územního plánu metropole „tak trochu zamotaly“. S Metropolitním plánem cílí na rok 2022.
Zažíváme neobvykle klidné období. Dáváme dohromady tým, z velké části ten původní. Probíhají porady, kdy se rozvrhuje práce na další měsíce. Vedeme interní debaty o možných řešeních některých sporných otázek.
Co se v současnosti děje okolo Metropolitního plánu?
V jaké fázi „výroby“ se nachází?
Plán se nachází ve fázi návrhu – dáváme dohromady materiál, který bude v následujících letech procházet projednáváním. A ten návrh se již blíží dokončení, chtěli bychom, aby se po prázdninách začal projednávat. Tým, který na něm pracuje, bude nyní zapracovávat různé připomínky a doporučení, které formulovala recenzní skupina minulé léto, než se práce přerušily.
Jmenujete Romana Kouckého, když vyhrál výběrové řízení?
Romana Kouckého jsem znovu jmenoval do funkce vedoucího Kanceláře Metropolitního plánu. Neměl jsem nyní důvod to neudělat.
Proč vlastně došlo k těm potížím v minulých týdnech? Dá se to vůbec jednoduše a srozumitelně vysvětlit?
S nadsázkou, já tomu občas sám nerozumím. Ale teď vážně: na nejobecnější rovině prostě narážíme na to, že naše společnost ještě tak docela neumí kultivovaně diskutovat. A územní plán vyžaduje, aby se na něm shodlo obrovské množství lidí.
Například politici padesáti sedmi městských částí, kteří mají pocit, že se o území jejich obce rozhoduje někde na magistrátu. Aktivisté, kteří se o územní plán zajímají, protože ten současný je dlouhodobě spojen s korupcí. Majitelé pozemků, jejichž cena se odvíjí právě od územního plánu. Místní občanská sdružení, která územní plán používají jako nástroj k zamezení výstavbě, kterou vnímají jako ohrožující. A politici magistrátu, kteří by do plánu rádi promítli své vize a politické názory. A do toho desítky institucí od dopravních inženýrů, památkářů, ochranářů přírody, přes správce technických sítí, jako je plyn, voda či internet, až třeba po správce čističek.
Myslím, že se asi dá snadno představit, kolik potenciálních sporů to znamená. A teď k tomu ještě připočtěme, co má Praha v minulém desetiletí za sebou: spoustu předražených zakázek, korupčních kauz, ne úplně nejšťastnějších dopravních staveb, které se navíc prodražily… To vše způsobuje, že je ve městě dost vysoká hladina nedůvěry. Lidé mají strach. Připravovat v takové situaci územní plán, navíc poměrně inovativním způsobem, je zkrátka náročný úkol.
Jak mění architekti Institutu plánování a rozvoje Prahy podobu města:
Sídliště Černý Most bude mít víc parkovacích míst a zahradníka
Co je potřeba, aby plán znovu „nehavaroval“? Říkal jste, že jej musí politici přijmout za svůj. Máte pocit, že se to podaří?
Já věřím, že ano. Za poslední rok si všichni zúčastnění vyzkoušeli, že vzájemný boj a neustálé vymezování prostě nemá smysl. My na IPR už také víme, že musíme věnovat řádově víc úsilí do toho, abychom vysvětlili, proč se vlastně tak snažíme o proměnu systému územního plánování. Pohybujeme se v tom dlouho a připadá nám samozřejmé, že se nějaké věci musí změnit – ale podcenili jsme, že dalším zúčastněným to tak samozřejmé připadat nemusí. To je teď potřeba dohnat a být v tom trpěliví a otevření.
Bude IPR něco dělat jinak?
Určitě. Na něco jsem narážel už v předchozích odpovědích – pochopili jsme, že musíme věnovat mnohem více úsilí tomu, abychom náš přístup k územnímu plánování srozumitelně vysvětlili. V průběhu posledních dvou let jsme se co do komunikace o Metropolitním plánu nechali zahnat do defenzivy: pořád jsme se jen hájili, vyvraceli různé mýty, reagovali na nespokojenost. Tím se ale – pochopitelně – nedařilo rozptýlit konfliktní a konfrontační atmosféru. Přitom jsme měli mluvit o tom, jaké má Praha problémy, jak se podle nás mají řešit a jak tomu může Metropolitní plán pomoci.
Takovou koulí na noze je pro nás situace, v jaké se Praha ještě před pár lety nacházela. V ideálním případě a v ideální společnosti by ta veřejná debata, kterou procházíme dnes, měla předcházet samotnému zadání plánu. Jenže si všichni pamatujeme, jaké problémy se hasily před čtyřmi pěti lety… Tehdy bylo vítězství, že se vůbec podařilo zastavit přípravy územního plánu, který by některé problémy Prahy jen prohloubil – obsahoval například mnoho rozvojových ploch na periferii Prahy, tedy potažmo novou dávku „sídelní kaše“.
Proto bylo potřeba také rychle přijít s alternativou, protože bez ní by ukončení příprav původního plánu prošlo jen velmi těžko. Možnost vést o novém plánu třeba tři roky trvající veřejnou debatu se jevila jako z jiného vesmíru. Také po ní tehdy zdaleka neexistovala taková poptávka, jako dnes – lidé se prostě aktivizují a čím dál více občanů chce mít na podobu města vliv.
Co se podle Vás musí stát, aby byl v roce 2020 schválený? Dá se to vůbec stihnout? Náměstkyně primátorky Petra Kolínská říká, že ne...
My teď míříme na rok 2022. Nejsme jediné město, které termín 2020 nestíhá a ten termín se dá posunout, není to žádný neměnný přírodní zákon, ve Sněmovně už leží návrh na jeho prodloužení.
Jak bude Praha vypadat, když bude mít Metropolitní plán a jak bude vypadat, když jej mít nebude?
Tak především dostane Praha s Metropolitním plánem jasné hranice: na polích a loukách na periferii už nebudou vznikat nové satelity rodinných domků, nesouvislá zástavba skladových hal a další ukázky „sídelní kaše“. Stavět se místo toho bude na volných plochách v širším centru. Je to svého druhu recyklace – jde totiž o místa, kde stálo něco, co už se nepoužívá, třeba nákladová nádraží nebo fabriky.
Plán tak umožní neplýtvat krajinou, ale ani finančními prostředky. Jen příklad: zatímco v širším centru musí město financovat 3,9 lamp na 100 obyvatel, na okraji Prahy je to 12,1. Na jednoho obyvatele širšího centra město musí stavět 0,4 metru kanalizace, na okraji je to 5,4 – o nákladech na veřejnou dopravu ani nemluvě.
Kromě toho plán přinese jasnou výškovou regulaci, která dnes vcelku palčivě chybí. Plán také lidem poskytuje důležité informace o tom, jak se bude v budoucnosti rozvíjet místo, kde žijí. Rozděluje totiž Prahu na stabilizované lokality, kde přísně chrání stávající charakter, a lokality rozvojové nebo transformační, což jsou území, která se dost pravděpodobně budou měnit. A pro tyto proměny pak stanovuje nepřekročitelná pravidla.
Hodně se mluvilo o tom, že návrh plánu je v rozporu se zákonem, a že ministerstvo pro místní rozvoj má řadu výtek. Už teď řada politiků říká, že bude napaden u soudu…
Je skoro jisté, že bude napaden u soudu. To se ale stane mnoha územním plánům, i těm mnohem méně sledovaným a komplikovaným. Někdo chtěl na svém pozemku na kraji města postavit pár bytovek a my mu z toho pole uděláme nezastavitelné území. Samozřejmě se pak bude snažit ten plán, který mu udělal čáru přes rozpočet, u soudu napadnout. Jde tedy o to, aby plán v takovém sporu obstál. A o to se samozřejmě snažíme – připomněl bych, že recenzní komise, která plán přes léto kontrolovala, žádný rozpor s legislativou nekonstatovala.
Proč je podle Vás tak těžké dnes vytvořit územní plán měst?
Jde o kombinaci dvou důvodů. Prvním je zájem veřejnosti: v posledních letech zažíváme obrovský nárůst zájmu o to, jak město vypadá a funguje. To je na jednu stranu skvělé, ale samozřejmě to přináší komplikace – je najednou nutné domlouvat se s mnohem širším okruhem lidí, než dříve. A druhým je česká legislativa, která na to vůbec není připravená.
Územní plán je i bez toho nutné dávat dohromady s ohromným počtem institucí. Řeší se v něm všechno od polohy nových mostů a výškové regulace přes osud pražských brownfieldů až třeba po přivaděče kalů. Znamená to obrovské množství jednání, vyvažování různých zájmů, zapracovávání nejrůznějších koncepcí a dokumentací… a protože to chvíli trvá, vše se vám mění pod rukama – schvalují se nové koncepce, na radnicích jsou noví lidé, kteří mají jiné představy. A teď si vezměte, že byste do přípravy plánu měli kromě nejrůznějších odborů v desítkách institucí zapojovat i tisíce občanů, kteří by si to přáli. Stává se z toho proces na desetiletí – takže jakmile plán dokončíte, už je neaktuální.
Zkrátka – legislativa se vůbec nepotkává s dobou. A tak se buď změní doba, nebo legislativa – buď omezíte participaci, nebo razítka.
Počítáte s tím, že byste spolupracoval s panem Hlaváčkem?
Ano, byl bych rád, kdyby se stal hlavou Gremiální rady IPR.
Pokud vezmeme v úvahu, že plán je v tuto chvíli návrh nějakého řešení, ne svatý grál, na který se nesmí šahat, co by měly být ty oblasti, kde hledat konsensus, řešení?
Tak především jde o rozvojový potenciál plánu, o jeho kapacitu – tedy vlastně o to, kolik nových obyvatel či pracujících je Praha schopná ještě pojmout. A pak o výškovou regulaci. Vytipovali jsme čtrnáct lokalit, kde by podle nás Praha mohla umožnit stavět i budovy vyšší než dvanáct pater. O tom se ale ještě musí vést diskuse a my počítáme s tím, že některé z těch lokalit z toho nakonec vypadnou. A pak jde i o odbornější témata, například jakým způsobem ošetřit to, aby pro velká přestavbová území – třeba Bubny nebo Rohanský ostrov – vznikla co nejdříve i podrobnější územně-plánování dokumentace, kterou se v Praze zatím nedaří moc projednávat. My pro to navrhujeme nějaké řešení, vznik takzvaných Územních plánů části Prahy, ale ještě je potřeba o tom mluvit.
Možná vzbudil Metropolitní plán tolik vášní, protože je v něčem nový, inovativní. Dá se jednoduše popsat v čem?
Nevím, jestli jednoduše, ale zkusím to. Jde o to, že dnes se v územních plánech reguluje především to, co se kde ve městě může odehrávat, tedy „funkční využití“ – kde mohou stát jen stavby čistě pro bydlení, kde mohou být i obchody, jakou plochu můžete využívat ke sportu a kterou pro školku… A my říkáme, že není potřeba tolik řešit takovou abstraktní věc, jako co se kde bude odehrávat – a že mnohem důležitější je, kudy konkrétně povedou ulice, kde bude hranice mezi zástavbou a volným prostorem, jak může být zástavba vysoká. Protože ta skořápka z cihel nebo betonu se mění mnohem méně často než ty děje, které se v ní odehrávají. Otevře se obchod, zavře se, vzniknou kanceláře, za dvacet let zase bydlení… Abychom ale mohli regulacemi ošetřit spíše tuto „hmotu města“, museli jsme k tomu vymyslet spoustu nástrojů, které ještě nejsou vyzkoušené. Ale jsem přesvědčený o tom, že to stojí za to.
A rád bych zmínil ještě jednu inovativní stránku plánu, a to jeho úzkou provázanost s daty. Je to plně digitální plán. Když to trochu zjednoduším, tak jsou územní plány obvykle takové pdf s textem a výkresy. Metropolitní plán je mnohem spíš aplikace, program, ne jen pdf, ačkoli si ho také samozřejmě můžete normálně zobrazit a vytisknout. Nicméně je vymyšlený tak, že například množství rozvojových ploch je nagenerováno ze vstupních dat demografické analýzy, kterou jsme si nechali udělat. Každá ze skoro osmi set lokalit má určený vlastní specifický index využití, který říká, kolik se toho tam dá ještě postavit – a díky digitální podobě plánu se dá snadno zjistit, jestli by nějaký připravovaný stavební záměr tuto kapacitu už nepřečerpal. Plán tedy umí sám sebe automaticky vyhodnocovat, což je zcela unikátní.
Jak vnímá to, co se děje kolem Metropolitního plánu architektonická obec? Údajně jde o souboj dvou klik architektů, z nichž každá má svůj dogmatický názor na urbanismus a plánování… Máte pocit, že Metropolitní plán rozdělil architektonickou a urbanistickou obec? Část významných architektů měla potřebu rozeslat novinářům emaily, ve kterých vám vyjadřují podporu.
Jak to vnímá architektonická obec, na to se raději ptejte někoho z architektů. Nemám pocit, že by debata byla rozdělená do dvou táborů. Metropolitní plán je do jisté míry takovou vlajkovou lodí širšího úsilí o proměnu územního plánování v České republice – a proto se o něj zajímá více lidí a je předmětem většího zájmu odborníků, než kdyby to byl „jen“ normální územní plán pro Prahu. V prostředí architektů a urbanistů ta debata už nějakou dobu běží, a proto je tam přítomná i širší paleta názorů, jak by ta změna měla vypadat. A my něco zkoušíme, někdo další by k tomu přistupoval jinak. To je úplně legitimní.
Myslíte, že se podaří změnit vzájemnou nedůvěru, možná až zákopovou válku, politiků a developerů? Jinak asi ani ten nejlepší územní plán nebude moc platný...
Městu by to rozhodně velmi prospělo.
Proč město potřebuje IPR a proč jej řada politiků stále bere jako nebezpečnou enklávu nezávislého myšlení?
Ale já si myslím, že tak to není, většina politiků podle mě chápe potřebnost IPRu. Věřím, že události posledních měsíců byly jakási jednorázová vlna a že se nyní situace uklidní.
Jak se k Metropolitnímu plánu staví městské části?
Městských částí je v Praze padesát sedm: mezi nimi třeba Křeslice, které mají asi tisícovku obyvatel, ale také Praha 4, která je se svými sto třiceti tisíci obyvatel fakticky pátým největším městem v republice. Každá z městských částí tak má pochopitelně své specifické zájmy, které se mezi sebou dost liší. Nedá se tedy říct, že by panoval nějaký jednotný názor.
Například Praha 10 otevřeně vystupuje proti plánovanému překladišti…
Ano, to překladiště v Malešicích. Ale to není tak úplně záležitost Metropolitního plánu: malešické železniční překladiště je v plánu proto, že ho obsahuje i nadřazená dokumentace, kterou musí Metropolitní plán dodržet – Zásady územního rozvoje. A tam je zase proto, že je součástí republikové strategie pro železniční dopravu.
Jsou i další městské části podobně aktivní?
Jak jsem říkal výše, městské části se od sebe velmi liší – a to i co do míry zájmu o Metropolitní plán. Některé městské části se ovšem o Metropolitní plán zajímají velmi fundovaně a aktivně.
Jaké projekty vzbudily při jednáních největší emoce?
Do poloviny minulého roku probíhaly s městskými částmi konzultace a dá se říci, že největší emoce vzbudilo právě nastavování hranic zástavbě na okraji Prahy. Různé menší městské části už měly nejrůznější plány na výstavbu, dokonce i územní studie, které počítaly s tím, že se bude stavět i na místech, které dnes jako zastavitelná vedená nejsou. A my jsme pak přišli s tím, že v novém plánu se žádné nové rozvojové plochy přidávat nebudou.
Samozřejmě víme i o místech, kde by to třeba tolik neškodilo a kde to má i opodstatnění, ale aby byl proces transparentní, museli jsme všem říci „je nám to líto, ale rozvojové plochy nepřidáváme, podejte si připomínku“. A předpokládáme, že nakonec se některým takovým připomínkám vyhoví – ale je potřeba, aby to bylo po pečlivém zvážení, které proběhne v rámci zákonem daného procesu, ne někde neoficiálně na žádost místostarosty na konzultaci v zasedačce IPRu.
Mají ještě radnice možnost do plánu zasahovat?
Jak jsem říkal, celý proces projednávání – a bude trvat možná až pět let – je teprve před námi. Během onoho procesu se ještě plán proměňovat rozhodně bude. Co by se už však nemělo, jsou základní východiska: třeba jako to, že se už Praha nemá dále rozrůstat do krajiny.
Co vás ještě čeká, aby byl plán hotový?
Hodně kafe a přesčasů. Ale zvládneme to.
