Co je opatrovnictví
Opatrovnictví představuje jednu z forem zastoupení sloužících k hájení zájmů opatrované osoby. Tímto způsobem se pomáhá lidem, kteří si nejsou schopni obstarávat určité náležitosti (většinou právní povahy).
Nejčastěji se setkáváme s opatrovnictvím dětí, nicméně opatrovníka mohou mít i dospělí. Týká se to primárně osob, které byly shledány nesvéprávnými, ale také těch, které trpí vážným duševním či mentálním onemocněním, těžkým smyslovým postižením nebo degenerativním onemocněním.
Institut opatrovnictví je v České republice ošetřen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, a také zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Platí, že opatrovník může být ustanoven jedině rozhodnutím soudu.
Opatrovník a opatrovanec
Pojmem opatrovník je označována osoba, kterou soud ustanovil a pověřil obstaráváním náležitostí namísto opatrované osoby. Každý může mít pouze jednoho opatrovníka. Pojmem opatrovanec se pak označuje osoba, jejíž zájmy opatrovník hájí.
Kdo může být opatrovník
Opatrovníkem se může stát jedině ten, kdo:
- netrpí žádným vážným fyzickým nebo duševním onemocněním, které by ho výrazně limitovalo ve výkonu funkce opatrovníka,
- není sám omezen na svéprávnosti,
- nemá osobní zájmy v rozporu se zájmy opatrované osoby,
- není poskytovatelem sociálních služeb, které opatrovanec využívá, ani zaměstnancem daného poskytovatele.
Při jmenování opatrovníka soud přihlíží vždy k zájmům opatrovance. Opatrovníkem se tudíž nejčastěji stává osoba blízká. Pokud ovšem neexistuje žádný vhodný kandidát ze skupiny soukromých osob, soud může přikročit k ustanovení veřejného opatrovníka.
Druhy opatrovnictví
Nejběžnějším typem opatrovníka je opatrovník dítěte. Málokdo ale ví, že se opatrovnictví nemusí týkat jen dětí. Jako příklady lze uvést:
- opatrovnictví seniorů,
- opatrovnictví dospělé osoby (opatrovnictví bez omezení svéprávnosti),
- opatrovník nesvéprávné osoby,
- opatrovník právnické osoby.
Opatrovnictví dítěte
U dětí je v prvé řadě nutno zdůraznit, že opatrovník není to samé jako zákonný zástupce (zákonným zástupcem je většinou rodič dítěte). Opatrovník může být ustanoven i dítěti, které normálně žije se svými rodiči. Soud k ustanovení opatrovnictví přistupuje v určitých situacích:
- hrozí-li střet zájmů dítěte na straně jedné a jiné osoby na straně druhé,
- zákonný zástupce dostatečně nehájí zájmy dítěte,
- je to v zájmu dítěte zapotřebí z jiného důvodu,
- stanoví-li tak zákon.
Opatrovnictví dospělých
U dospělých se s opatrovnictvím setkáváme nejčastěji u osob, které částečně nebo úplně pozbyly způsobilosti právně jednat. Pokud bude opatrovanec jednat sám v záležitostech, ve kterých soud omezil jeho svéprávnost, žádný zákaz tím neporušuje. Pouze může být jeho jednání shledáno neplatným. Opatrovník nesvéprávné osoby ovšem může toto jednání dodatečně schválit, a případně ho může opatrovaný schválit sám po navrácení svéprávnosti.
Pak existuje také opatrovnictví bez omezení svéprávnosti. Soudy totiž ustanovují opatrovníky i osobám, které byly prohlášeny za nezvěstné, neznámým osobám při určitém právním jednání a také lidem, jejichž zdravotní stav je vážně limituje při hájení svých práv (opatrovnictví seniorů).
Povinnosti opatrovníka
Mezi základní povinnosti opatrovníka patří:
- předložit listinu opatrovníka orgánům a institucím, s nimiž v zájmu opatrovance jedná,
- znát sociální vazby opatrovance (udržovat kontakt s jeho rodinou, přáteli či spolupracovníky),
- jednat za opatrovance osobně a chránit jeho zájmy,
- udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelné spojení,
- projevovat o opatrovance skutečný zájem,
- respektovat potřeby, zájmy a přání opatrovance a snažit se je naplňovat,
- dbát o zdravotní stav opatrovance,
- mít přehled o všech skutečnostech, které by mohly ovlivnit život opatrovance (seznámit se se závazky, pohledávkami či příjmy opatrovance),
- dbát v rozsahu povinností stanovených soudem na zajištění základních životních potřeb opatrovance včetně bydlení, sociálních služeb a podobně, ale také je povinen pomoci v zajišťování povinností opatrovance vůči jiným osobám nebo organizacím (například úhrada nájmu, účtů za energie, služeb a dalších závazků),
- vysvětlit opatrovanci jasně a srozumitelně povahu a následky právních jednání, která za něj učiní,
- zajistit, aby opatrovancův způsob života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi,
- dbát názoru opatrovance při správě jeho záležitostí.
Platí, že opatrovník jedná za opatrovance pouze v běžných záležitostech. Jinak potřebuje souhlas soudu, případně opatrovnické rady. Bez souhlasu nesmí například:
- změnit bydliště opatrovance,
- svolit k operaci se závažnými následky,
- uzavřít smlouvu zavazující opatrovance na déle než tři roky,
- odmítnout dědictví.
Existují ještě oblasti, ve kterých opatrovník nesmí za opatrovaného právně jednat vůbec. Týká se to:
- vzniku a zániku manželství,
- výkonu rodičovských povinností a práv,
- pořízení pro případ smrti,
- prohlášení o vydědění a jejich odvolání.
Veřejné opatrovnictví
Institut veřejného opatrovníka byl zaveden pro specifické situace, kdy se nemůže stát opatrovníkem žádná blízká či jiná vhodná soukromá osoba (blízký přítel, soused a podobně). Veřejným opatrovníkem je obvykle ustanovena obec, ve které opatrovanec bydlí, případně právnická osoba, kterou daná obec zřizuje za tímto účelem.
Ustanovení opatrovníka
Ustanovení opatrovníka je v režii okresního soudu, pod který spadá bydliště opatrované osoby. Soud je povinen v prvé řadě přihlížet k přání opatrovaného a také zohlednit podněty jeho blízkých. Většinou postupuje takto:
- ustanoví opatrovníkem osobu, kterou opatrovanec sám navrhl,
- pokud to není možné, ustanoví opatrovníkem příbuzného nebo jinou osobu, která o opatrovance projevuje vážný a dlouhodobý zájem,
- pokud nelze opatrovníkem jmenovat žádnou soukromou osobu, ustanoví soud veřejného opatrovníka.
Žádost o opatrovnictví
Jak podat žádost o opatrovnictví? Pokud má opatrovaná osoba konkrétní přání, kdo by měl hájit její práva, může k soudu podat návrh na ustanovení opatrovníka. Krajský soud bude při rozhodování o opatrovnictví k návrhu opatrovníka přihlížet vždy.