Antikartelová novela přináší vítané úpravy soutěžního práva. Zapomněla ale na ty, kteří kupují a platí
Počátkem prosince 2012 nabývá účinnosti novela zákona o ochraně hospodářské soutěže, která přinese výslovnou úpravu dvou institutů soutěžního práva – leniency programu a narovnání. Oba mají jedno společné – umožňují účastníkům kartelových dohod vyhnout se uložení sankce či její významné části výměnou za spolupráci s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS).
V rámci leniency programu je první soutěžitel, který „zazvoní“ u dveří ÚOHS s informacemi a podklady o utajované kartelové dohodě, odměněn odpuštěním hrozící pokuty v plné výši. A to může být pokuta uložena až do výše deseti milionů korun nebo deseti procent z čistého obratu za poslední ukončené účetní období. I zde přitom platí „lepší později než nikdy“. Dalším „zazvonivším“ soutěžitelům totiž ÚOHS promine až 50 procent pokuty. Jen je třeba mít v ruce podklady s významnou přidanou důkazní hodnotou k těm, které již úřad má k dispozici.
Narovnání zase může soutěžiteli ušetřit 20 procent pokuty, i když ÚOHS už jeho protisoutěžní jednání odhalil. Stačí, když se soutěžitel k tomuto jednání přizná do patnácti dnů od sdělení výhrad úřadem. Často to jistě bude těžké rozhodování. Novela jej trochu ulehčuje tím, že ukládá ÚOHS, aby ve sdělení výhrad informoval soutěžitele také o výši pokuty, kterou hodlá uložit. Nachytaný soutěžitel tak bude moci o svém přiznání přemýšlet i na základě konkrétních čísel.
Oba výše uvedené instrumenty již byly antimonopolním úřadem v jeho praxi používány, byť zatím neměly pevnou oporu v textu zákona. Například v minulém roce v případu kartelové dohody uzavřené na trhu pracích prášků a mycích prostředků ÚOHS zcela prominul pokutu společnosti z koncernu Henkel.
Společnosti z koncernu Procter & Gamble snížil pokutu za použití leniency programu a narovnání z původních bezmála 60 milionů korun na přibližně 24 milionů korun a třetímu, méně významnému účastníkovi dohody snížil pokutu o přibližně 1,4 milionu korun.
Vzhledem k tomu, že statutární orgány a jiné fyzické osoby jednající za kartelisty mohou být za sjednávání protisoutěžních dohod trestně odpovědné, a to s hrozbou až tříletého vězení, jde novela ještě dále. Pokud se soutěžiteli podaří dosáhnout upuštění od uložení pokuty nebo jejího snížení, případná trestní odpovědnost těchto fyzických osob zanikne.
Příliš nízké nároky Je jistě možné mít za to, že novela je ve všech těchto ohledech v podstatě krokem správným směrem. Leniency program motivuje kartelisty k prozrazení svých dohod, vnáší do jejich vztahů nejistotu a podezřívavost, a tím přispívá k jejich odhalení. Jeho výslovným vyjádřením v zákoně odpadají obavy kartelistů z právní nezávaznosti dosud používaného metodického pokynu ÚOHS – pokud budou podmínky stanovené zákonem splněny, mají kartelisté na upuštění od pokuty či na její snížení právní nárok. Zánik případné trestnosti je zase příznivým signálem pro zúčastněné fyzické osoby. Konečně narovnání usnadňuje úřadu práci; přiznáním viny a akceptováním pokuty ze strany kartelisty odpadají složité a časově i finančně náročné právní bitvy.
Jediné, co je snad možné novele vyčítat, je skutečnost, že zapomněla na ty, kterých se ochrana hospodářské soutěže také citelně dotýká – totiž na spotřebitele. Tedy obyčejné kupující a platící, kterým se kvůli kartelovým dohodám zvyšují ceny.
Jde o to, že přestože na protisoutěžní jednání spotřebitelé doplácejí, jejich jednotlivé nároky z porušení těchto pravidel jsou tak nízké, že nelze očekávat, že budou z jejich strany na kartelistech individuálně vymáhány.
Ve svém souhrnu však jde o velice významné částky, které tak zůstávají „v kapsách“ účastníků zakázaných dohod. Pokud se jim navíc podaří vhodně „proplout“ řízením před ÚOHS, mohla by být jejich celková bilance teoreticky dokonce zisková. A jakkoli je v rámci efektivnosti fungování antikartelového práva vhodné instrumenty leniency a narovnání používat, těžko lze výše uvedený výsledek akceptovat.
Inspirace na Západě Vhodným řešením se v této souvislosti jeví tzv. kolektivní žaloba, kdy nároky nejsou vymáhány každý samostatně, ale všechny ve svém souhrnu kvalifikovaným subjektem, který případnou přisouzenou částku rozdělí mezi poškozené. Taková žaloba si však žádá pečlivou legislativní úpravu. Na západ od našich hranic bychom inspiraci jistě našli. Je pravda, že významnou roli v této oblasti musí plnit Evropská unie, která koneckonců rozhoduje o protisoutěžních jednáních dotýkajících se obchodu mezi členskými státy. Ačkoli legislativní práce na této úrovni prozatím nepřinesly kýžený výsledek, neměl by český zákonodárce tento problém opomíjet a prosazovat jen to, co je snadné. l
