Vytváření pozitivní nálady a důvěry v budoucnost patří z ekonomického pohledu mezi nejžádanější vůdčí schopnosti
Při čtení úvahy nobelisty Roberta Shillera jsem si vzpomněl na Spojené státy na sklonku 90. let, kdy byla americká ekonomika ve vrcholící konjunktuře, co je alKáida, věděli jen specialisté a Rusko byla chaotická, ale nikoli nepřátelská země. Ptal jsem se jednoho starého bankéře, pokročilého sedmdesátníka, kdy se Americe dařilo tak dobře jako teď. „We never had it so good – Nikdy jsme se neměli tak dobře,“ zněla odpověď. Když jsem projevil úžas nad tím, že si můj americký kolega vzal hypotéku, tuším přes šest set tisíc dolarů, se širokým úsměvem mi začal vysvětlovat, že ceny nemovitostí ještě dlouho porostou a že jenom blbec by se za těchto okolností nezadlužil až po žábry, když může zároveň investovat do akcií. Dow Jones přece roste mnohem rychleji, než kolik dělá úroková sazba, a navíc náklady na úroky si může odečíst od daňového základu. Pro jistotu si ale vzal „nonrecourse“ hypotéku, u níž se banka může hojit jen na samotné nemovitosti a ničím jiným jí neručíte. Kdyby se ceny nemovitostí zhroutily a tržní hodnota jeho domu klesla pod nesplacenou jistinu, tak prostě bance pošle klíče a půjde do nájmu.
Tahle míra sebedůvěry, psychické pohody a životního optimismu v kombinaci s ochotou riskovat a rostoucím trhem dovedou dostat ekonomiku do nádherného vztlaku, v pozdějších fázích do bubliny. Na Clintonovu éru se dneska vzpomíná pomalu jako na zlaté časy, i když v té době Američané – jiných problémů nemajíce – řešili spíš jeho lha ní, že „se slečnou Lewinskou žádný sexuální vztah neměl“. Schopnost snižovat státní dluh a vytvářet rozpočtové přebytky je nesporným plusem jeho vlády, i když ekonomičtí historici nepochybně poznamenají, že za Billa Clintona se začala také nafukovat realitní bublina, odstranily se bariéry mezi komerčním a investičním bankovnictvím a vznikly finanční deriváty, jež se o pár let později ukázaly jako toxické.
Lídra nejlíp poznáte ve zlých časech. Vytváření pozitivní nálady a důvěry v budoucnost jsou samozřejmě jedny z nejvíce žádoucích vůdčích schopností. Je snad skoro zbytečné říkat, že úspěšnost, s jakou se poselství usadí v přijímačích, závisí na důvěryhodnosti politika.
Když se vrátíme do Čech, vynoří se z paměti svého času pozoruhodně negativní reakce na ujišťování dua Topolánek–Kalousek, že finanční krize se Česka nedotkne. Co měli dělat? Věštit, že nastane tvrdý propad, že banky jsou sice bezpečné, ale reálný sektor dostane těžkou ránu, protože se zhroutí export, na němž český průmysl a zaměstnanost kriticky závisejí? To by bylo blbé, že?
Nechali tedy rozpočtové výdaje běžet bez krácení, i když bylo zjevné, že rozpočet půjde do těžkého deficitu, takže ekonomice fakticky dali mohutný fiskální impulz. Za to by je nebožtík Keynes jistě pochválil jako za správnou proticyklickou politiku, ale odborářští ekonomové je měli za pitomce. Přinejmenším Miroslav Kalousek tady není od toho, aby se mu posmívali lidé, které považuje za obzvlášť tupou odrůdu troglodytů.
Proto když se česká ekonomika dostala do recese podruhé a v Evropě se šířila vlna opravdu pesimistických předpovědí o rozpadu eurozóny, udělal Kalousek s Nečasem pravý opak toho, co dělal předtím s Topolánkem. Vsadil na rozpočtovou restrikci a zvýšil daně, recese nerecese. Do médií hovořil o budoucnosti velmi pochmurně. Ani tahle figura nevyšla, nejenže jej tupila zase ta stejná parta, ale tentokrát se mu podařilo národ nejdříve… (jak to říct slušně?) a pak ještě uvrhnout do hluboké skepse a mizivé ochoty k utrácení.
Na Shillera zjevně hluboce zapůsobil japonský premiér Šinzó Abe, jak silou svého charismatu a neortodoxní politiky vytrhl národ z letité letargie. Měl by přijet do Čech.
Americký velvyslanec v Praze Norman Eisen dává k dobru bezvadnou historku o své mamince, která s sebou z rodného Československa přivezla i tradiční skepsi a pesimismus.
Když se jí kdysi ptal, proč je tak zoufale skeptická, odpověděla: „Jenomže já svoji skepsi můžu podepřít pár set lety zkušeností!“
Dělejte v takové zemi lídra vyzařujícího optimismus a překypujícího sebedůvěrou.
CLINTON vs. BUSH
TEMPA EKONOMICKÉHO RŮSTU (reálný HDP, v %)
HODNOCENÍ PREZIDENTŮ (průzkumy veřejného mínění, v %)
William J. Clinton (1993 až 2000) Clinton měl přes skandál s Lewinskou výborné druhé volební období, které se shoduje s periodou vysokého ekonomického růstu.
George W. Bush (2001 až 2008) George Bush Jr. měl mimořádně vysokou podporu zejména na začátku prvního období, kdy se národ sešikoval za vůdce po 11. září 2001.
Zdroj: Angus Maddison Historical GDP Data, Gallup.com
