Pražáci říkali Krkonoším ještě v osmdesátých letech Praha 11. Člověk z Vršovic se dostal každý rok do Špindlu či Pece mnohem pravděpodobněji než do Dejvic na druhém konci metropole. Přesto netušil, jak ten prazvláštní konglomerát zdevastovaných lesů, front u vleků, předražených grogů a nezapomenutelných i „nezapomenutelných“ osobních prožitků funguje. A už vůbec to nevíme dnes.
Magazín E8 se rozhodl tuto mezeru poněkud zacelit. Redaktor týdeníku EURO Čestmír Klos v Krkonoších žije více či méně dvě desetiletí, a tak může poměřovat. Hned v prvních řádcích překvapí – de facto srovnává Krkonoše a Amerikou.
Být krkonošskou „naplaveninou“ není lehké. Už nejste vítaným turistou, který do hor přinese peníze a jde si po svých, a ještě nejste „jedním z nás“. Nejvíc vám to dají najevo ti teprve nedávno asimilovaní.
On totiž takřka každý do Krkonoš odněkud přišel. A když ne on, pak jeho rodiče, a ne-li rodiče, tak skoro jistě prarodiče při osídlování pohraničí po odsunu původních německých obyvatel v letech 1945 a 1946. Solitérů s hluboko vrostlými rodovými kořeny žije po Krkonoších poskrovnu. Vyjma tradičně českých obcí vklíněných do hor a do převládajícího německého živlu kolem odedávna vlastenecké Jilemnice a samozřejmě Vysokého nad Jizerou.
Mimochodem: Jen odtud lze čerpat živé krkonošské tradice, jinde jsou zpřetrhány a převrstveny zvyky odjinud. Tamější obyvatelé jsou si svého poslání naštěstí vědomi. Nikde jinde nespatříte masový závod lyžníků a jejich družek v původních stoletých krojích a na staletých lyžích jako ve „Vysokově“. Nikde jinde nestaví na náměstí obřího sněhového Krakonoše jako v Jilemnici. Rübezahl alias Rýbrcoul chodíval výš po horách, ale i tam ho už s příchodem naplavenin vystřídal Krakonoš a na severních svazích Liczyrzepa či Rzepiór (čti ličiřepa a řepjúr).
Kam s parkem: do sběru, nebo na pomník?
Do Krkonoš jsem se naplavil v jejich nejtěžší chvíli, když se obdivované husté horské smrkové porosty začátkem osmdesátých let přestávaly zelenat a odumíraly na velkých plochách. Má tehdejší socialistická vlast však dělala jakoby nic. Pro negativní obraz republiky stačily jedny zdevastované Krušné hory až až. V Praze, odkud jsem přišel, vnímalo katastrofu jen pár zasvěcených. A tak jsem se přestěhoval do Krkonoš s přesvědčením, že je potřeba pomoci burcovat. V reáliích doby možná zůstal z toho snažení řady lidí jen závan, ale zaplaťpámbu za něj.
Když Světová unie ochrany přírody (IUCN) v roce 1984 na madridském zasedání označila Krkonošský národní park za jeden z deseti nejohroženějších národních parků světa, zavládla v Krkonoších radost i zděšení. „Konečně si někdo povšiml té devastace! Už to nepůjde zatloukat!“ jásali ochranáři. Ale na druhé straně… „Oni nám soudruzi ten park zavřou. A vedle zdevastovaných lesů nechají zničit i nejcennější vysokohorské přírodní partie. Co se stane s vzácnými rašeliništi, klečí a loukami nad hranicí lesa, jestliže ztratí ochranný režim?“
Pro živáčky z rašelinišť, z kleče a vrcholových skal to nakonec dopadlo dobře; fenomén výjimečnosti Krkonoš vyhrál. Jenže lesy až do zlomového roku 1992 houfně hynuly dál. Kvůli imisím bylo vytěženo osm tisíc hektarů porostů.
Koncentrace imisí oxidu siřičitého kulminovaly v roce 1991 – vystoupaly až na zhoubnou hodnotu 35 mikrogramů na metr krychlový. A pak jako když utne. Obávaný „černý trojúhelník“ elektráren na rozhraní severních Čech, Saska a Polska byl částečně vypnut, částečně odsířen a na Krkonoše nyní padá od 10 do 15 mikriogramů v metru krychlovém. To pořád ještě není málo, ale za škodlivou hranici pro smrk se považuje hodnota 20 mikrogramů, a ta už překračována není. Teď je pro krkonošský smrk větším nebezpečím globální oteplování, ale to už je jiný příběh, i když psaný týmiž elektrárnami.
Obzvlášť odolný druh
V téže době, kdy se ze severních Čech na Krkonoše horem valily sirné imise, dolem proudily autobusy se Severočechy, aby unikli smogové inverzi a mohli se na horách nadýchat čerstvého vzduchu. Téhož, co likvidoval statné smrky, ale lidem, zdá se, nevadil. Jsou zřejmě odolnějším druhem.
Zimní Špindlerův Mlýn té doby se víkend co víkend ocital v autobusovém sevření. „Smogové zájezdy“, které pořádal režim za symbolickou pětikorunu pro uklidnění napětí v citlivé oblasti, jaksi patřily ke všeobecném trendu. Jednodenních lyžařských zájezdů bývalo na stovky. Pořádal je kde kdo, nejvíc sportovní organizace a odbory, protože ty měly patřičné fondy, takže výlety mohly být levné, v některých podnicích i zdarma.
Běžkaře nikdo nerozmazloval nějakou úpravou stop. Ti nejvíce natěšení to zkrátka ostatním prošlápli.
Skupinám, které tolik nespěchaly, otevřelo několik levných pivnic třetí kategorie a vyhlášený mléčný bar. Nová betonová samoobslužná jídelna za Dolským potokem byla pro tento druh klientely už vysokou třídou.
Když se všichni s provětranými plícemi ze sjezdovek a běžeckých stop sešli k odjezdu, čekal je start desítek i stovek autobusů s právě nažhaveným naftovým topením. Ale alespoň se všichni vraceli s plicními sklípky „vhodně“ aklimatizovanými pro pobyt ve svých smogových městech.
Spravedlivěji, ale dráž
Špindlerův Mlýn býval doslova prošpikován odborářskými zotavovnami, a tak bylo patrné jisté společenské napětí: mezi usedlejšími rekreanty s odborářským poukazem a celodenní stravou v uzavřených jídelnách a mezi jednodenními nájezdníky. Kdo nikdy netáhl hladov a žízniv běžeckou stopou večerními Krkonošemi podél rekreačních zařízení s prohýbajícími se stoly, nikdy nepochopí, jak blízko může být k pocitu sociální ukřivděnosti. Stačilo by zaklepat a koupit si limonádu nebo pivo. Jenže personál na vás koukal jako na Marťana, a poté vyhodil. Jen jedinkrát jsem zaklepal, a sice na obří moderní „rekreačku“ Králodvorských cementáren s prosbou o čaj pro polozmrzlou partnerku, a do smrti nezapomenu na to ledové odmítnutí.
Z „rekreaček“ jsou nyní soukromé hotely a penziony a ve většině jste vítanými hosty. Také ve Špindlerově Mlýně zmizely rozdíly mezi ubytovanými rekreanty a jednodenními návštěvníky – všichni mohou všude, jen musejí být přiměřeně bohatí. Jeden den na zdejších sjezdovkách vyjde čtyřčlennou rodinu pouze na jízdném na 2200 korun. V centru se obědvá jen v dobrých a přiměřeně drahých restauracích. A pěkně vsedě. Mléčný bar, bufet i ona samoobslužná jídelna už dávno zmizely. Samozřejmě i zakouřené hospůdky.
Špindlerův Mlýn se změnil v honosné centrum alpského stylu. Komu je líp na běžkách než na promenádě s lyžařskou výstrojí a má normálně hluboko do kapsy, neměl by ani dnes zapomenout ruksáček se svačinou a pitím. I za lanovku může ušetřit, protože upravené běžecké trasy vedou už z centra. Ale všude je to do kopce.
V lese zachovejte opatrný optimismus
Na všech kdysi odtěžených imisních plochách už roste nový les. Některý je svědkem lesnického tápání na počátku kalamity a stříbrná se to v něm nebo jinak zelená vysazeným americkým smrkem pichlavým. Tento cizorodý druh byl odolnější vůči imisím, ale dnes už se stává novodobým lesnickým problémem a co nejdřív musí z Krkonoš pryč.
Jako nebeská mana byla na Krkonoše v devadesátých letech seslána nizozemská nadace Face. Holanďané žijící ve vysušených polderech pod úrovní hladiny moře jsou obzvlášť citliví na oteplování Země a následné tání polárních ledovců. Protože nejlepším likvidátorem skleníkových plynů jsou zelené porosty, nizozemský energetický průmysl platí (poté, co si to vybere u zákazníků) po celém světě obnovu lesa. Doma totiž už nemají, co by obnovovali. A jelikož holandské lesníky léta vychovával krkonošský emigrant Josef Fanta, nadace Face pod jeho patronací nenadále zamířila i do zdevastovaných Krkonoš a způsobila tu malý obnovní zázrak za každoročně investovaných třicet milionů korun.
Jenže nově vysazený les má ve zvyku vyvíjet se sto roků a půda je z minulých časů pořádně zakyselená. Lidé se ani pod ušlechtilými cíli nevyvarovali škod na důležitých přírodních detailech, jako jsou lesní bystřiny a rašeliniště. Takže radovat se opatrně.
Příroda vstřícná, pokladna nikoli
„Léta jalové smrky začaly plodit, na loukách se rozšiřují orchideje, do řek se vracejí ryby,“ pochvaluje si náměstek ředitele Správy Krkonošského národního parku (KRNAP) Petr Štěpánek a pokračuje: „Vyhnuly se nám i větší větrné kalamity a polomy, kůrovce jsme včas zachytili v produkčních lesích a v bezzásahové zóně je klid.“ Šumavská eskalace kůrovcového problému Krkonoším nehrozí.
Jenže nadace Face předloni svou krkonošskou misi skončila a takřka ve stejný čas příspěvky přiškrtil i stát. Pokles cen vytěženého dřeva (jen z třetí zóny parku, kde je povolena hospodářská činnost) způsobil propad osmi milionů vůči očekávání. Slibně se rozvíjející rekonstrukce lesních ekosystémů k posílení samovolného vývoje a přirozené biodiverzity bude muset být přibržděna. Údržba cest a zařízení parku se v polovině roku pro nedostatek peněz zastavila úplně.
Hrozí také úřední zásahy vůči správě parku. Úsilí o hospodaření v příspěvkové organizaci by mělo být nahrazeno pasivitou organizace rozpočtové. Motivující zájem na návštěvnosti muzeí a co nejvyšším vybraném vstupném, jakož i na dobré ceně prodaného dřeva by padl. Výtěžek by putoval mimo park do státní pokladny. Ušetřenou energii zaměstnanců parku by pohltily licitace se státními úředníky.
Lahůdkové seno
Už pochváleným orchidejím se daří jen na kosených nebo spásaných loukách. Když kamarád na mé louce jednu objevil, mohl jsem puknout pýchou. A to už jsem se pořádně dmul z prostého faktu, že jsem se uprostřed všeobjímajícího socialismu najednou stal soukromým vlastníkem louky, o jejíž seno někdo stojí. Výkupčí ze státního statku ale jezdili liknavě a voňavé a dobře usušené seno muselo na kupě nejdřív pořádně zmoknout. Být krávou, to bych jim dal. Štěstí, že se mi podařilo smluvit se sousedem, aby se za pomoc při sušení o louku i o seno ve své režii postaral. Když však jeden rok přece musel seno spálit, bylo mi do breku.
Svou roli jsem tehdy objevil v tepání lajdáckých poměrů. Jak se může statku vyplatit investice do obrovského seníku pod naší strání, když jeho pracovníci nejsou s to včas svézt seno ani z nejbližšího okolí?
Po roce 1989 jsem si představoval, jak nám budou zemědělci z údolí trhat naše dietetické seno plné léčivých bylin z rukou. Naopak. Přijel jeden jednou. Když uviděl strmost stráně, vylekal se, naložil dvě kupky a zmizel. Že se pro ostatní vrátí. Doposud nenašel odvahu.
Ani superseník nikdy nesplnil očekávání. Byl okamžitě prodán a seno v něm už nikdo nikdy neviděl. Nestal se ovšem ani jízdárnou, ani psím útulkem, jak se povídalo. Nehezky rezatí a je jen spoře využívanou kůlnou.
O horské seno nemá nikdo zájem. Mléčný skot z této oblasti takřka zmizel. Do Krkonoš přestala pro seno dojíždět i královédvorská zoo. Náklady na dopravu natolik vzrostly, že se to zoo krutě nevyplácí.
Než zmizí kytky
Horským loukám hrozí kolaps. Ponechané ladem prudce ztrácejí biodiverzitu. Do třech let zmizí nízké druhy náročné na světlo, mezi nimi i orchideje, posílí naopak druhy vysoké, schopné vydobýt si výsluní jako třtina chloupkatá. Nálety dřevin už třetím rokem tak vyspějí, že znemožňují pokos ruční sekačkou. Přitom němečtí starousedlíci několikrát ročně vyžínali okolí chalup, aby se obklopili „travními zahradami“, které poskytovaly nejlepší seno a lahodily oku. Některým našincům nevadí nevzhledná stařina.
Před půl tisíciletím vyrvali lidé značnou část pohoří lesu a vytvořili malebné luční enklávy. Jejich potomci by měli vědět, že ještě není pozdě ustálený krajinný ráz zachovat. Botanik Jan Štursa ujišťuje, že semena zmizelých květin si v půdě udrží klíčivost i deset let. Stejně dlouho vydrží i kořínky a oddenky k vegetativnímu rozmnožování. Jen vzít znovu do ruky kosu nebo sekačku.
Přirozený návrat luk do lesního lůna by naopak trval několik desetiletí, možná staletí. První les na louce prý za mnoho nestojí, teprve druhá generace je opravdovým lesem. A každá potřebuje svých osmdesát až sto let.
Tak dlouho se mi čekat nechce. Nehledě na to, že pohled z okna chalupy na udržovanou louku a přes ni na odvrácenou stráň labského údolí je přesně to, co mne na horách nejvíc drží, přestože se mi zaměstnání a s ním i většina stráveného času už dávno přestěhovaly zpátky do velkoměsta.
Dobrovolní zachránci luk
Navzdory nepřízním lidé z naší stráně stále kosí. Absolutní ztrátu odbytu sena krátký čas vyvažovaly zemědělské dotace. Jakmile začaly být vázány na produkci dobytka, pro který už v současných penzionech ani chalupách nejsou podmínky, kosilo se i za hubičku. Sklízení luk však vzápětí začala dotovat Správa KRNAP z programu Péče o krajinu. A je to na rovinu: cílem je čistá louka, ne povzbuzování zemědělské produkce. Respektive nadprodukce.
Tímto způsobem se loni v Krkonoších ošetřilo 477 hektarů luk. Na každý padla dotace 3400 korun. Využitelná suma na tuto činnost byla však zkrácena na pouhých 40 procent původní částky. Musela proto skončit podpora sporného mulčování (rozsekání trávy na malé části a jejich ponechání v porostu jako budoucího hnojiva).
Mulčování zprvu vypadalo jako zázračné řešení. Jenže tráva tleje pomalu a v porostu se hromadí. Po několikaletém mulčování je výsledkem rapidní omezení druhů. Tu zkušenost však nikdo neměl a mulčování se stalo předmětem podnikání několika horských firem. Lidé, kteří investovali do speciálních strojů, zřejmě zapláčou.
Program Správy KRNAP je ovšem dobrým počinem. Motivuje majitele luk, aby se podíleli na péči o krajinu. Jeho problémem je nestálost, nikdo neví, co bude za rok. Jedinou jistotou je seno, které nikdo nechce. Vybudoval jsem pro ně velkou kompostovací ohradu, ale nestačí. Nejen v případě mé louky končí seno na kraji lesa.
Ohrožené jogurty
Ke škodě Krkonoš z nich takřka vymizel dobytek. Pasoucí se stádečko krav na Valšových Boudách hluboko a vysoko v horách působí málem jako fata morgana. Farma Davida a Věry Sosnových se už stala turistickým cílem, zaznamenaným na mapách. Krom estetického dojmu, připomínajícího staré horské časy, zde turista nalezne i gurmánské osvěžení při ochutnání domácích mléčných výrobků a koláčů. Dodnes jsem nepochopil, proč Sosnovi nemají následovníky v jiných koutech Krkonoš. Ideální model pro malé hospodářství, postavené na vlastní práci a rodinném zázemí.
Těžko však doporučovat. Přestože Sosnovi už dost investovali, aby jejich drobná výroba splňovala hygienické předpisy, problém se vrátil s větší razancí. Naše nové normy neznají řešení pro miniaturní provozy, a tak aby na Valšových Boudách vyrostla obří mlékárna. To je samozřejmě nemyslitelné, stejně jako je nemyslitelné, že by tyto normy, prezentované jako evropské, někdo vyžadoval na alpských sedlácích, kteří jsou magnetem svébytného typu agroturistiky. Nicméně na Valšových Boudách se zatím schyluje k velmi těžkému kompromisu – výstavbě mlékárničky v přilehlém penzionu a opuštění výroby proslavených Sosnových jogurtů.
Sedláků, kteří chovají masný skot, se po Krkonoších najde víc. Mně utkvěl především Miloš Helta, který senařením s opakovanými sklizněmi na svých i pronajatých loukách učinil ze Strážného horský park.
Postrachem jsou mezisezony
O majitelích rodinných penzionů panuje povědomí, že sedí na zápraží a jen přepočítávají. U těch, kteří se zaměřili na německou klientelu, to krátce po privatizaci mohla být i pravda. Proud natěšených občanů bývalé NDR Krkonoše doslova zaplavil a nijak se netenčil ani po prázdninové sezoně. Jenže pominul, stejně jako se uklidnila nizozemská expanze. Nyní podle špindlerovského starosty Oldřicha Šimka patří k nejlepším zákazníkům Poláci. Ani dalšímu poklesu německé klientely se Šimek nediví: „Může za to recese. Mají kampaň v médiích, aby dovolenou trávili doma.“
Ale i přesto, že v letní sezoně byla ubytovací kapacita Špindlerova Mlýna využita jen ze šedesáti procent, o osud majitelů penzionů se starosta nebojí: „Uživí se. Někdo líp, někdo hůř, nejvíc záleží na tom, jaký sehnal úvěr.“
Ale i domácí klientela se ztenčila. „Zkraje bylo dobře,“ vzpomíná Ctibor Vrabec z chaty Solunka na první roky po privatizaci. „Školská správa ještě dětem hradila školy a školky v přírodě a dokázal jsem obsadit celé jaro. S tím je konec. Během pěti, šesti sezonních měsíců musíme vydělat na celý rok.“ I cena pokrývající režii připadá rodičům, kteří dnes hradí pobyt v plné výši, příliš vysoká. A protože ubylo školení, stala se mrtvá mezisezona postrachem. Na to, že klientelu sežene cestovní kancelář, Vrabec nevěří. Musel by jí poskytnout i sezonní termíny, které ale dokáže naplnit sám. A vystavil by se riziku, že by si cestovka příliš přisadila a ještě zpozdila platby, jako se to stalo kamarádům. „Nejhorší je, že podražily vstupy, elektřina, plyn i koks, a od Nového roku stoupla daň,“ stěžuje si Vrabec. „A měnit předem nasmlouvané ceny, to se nedělá. Budeme připisovat další ztráty.“
Osud zářícího domu
Patřil uranovému průmyslu, a když jsem v něm coby ekologický novinář bral druhý úvazek jako správce, žertoval jsem, jestli nezáří. Dětem jaderníků jsem pak nad všechny úvazky vykládal o krkonošské přírodě. Teď ten dům do daleka září doopravdy, zejména červeně. Je to poslední špindlerovský nevěstinec. Ostatní se prý nechytily. Neuspěl ani pokus otevřít kasino. Lidé asi jezdí do Špindlu opravdu především za sportem. I když jsou dost rozmazlení a pohodlní; v sezoně je obsluhuje třicet taxíků. Nebýval tu žádný. Když jsem po desáté večer podvakrát usnul v posledním autobuse (už několik let nejezdí) a přejel o sedm kilometrů, pokaždé jsem musel mrazem a tmou nazpátek po svých.
Snadno a rychle do ráje
Běžecké trasy se dříve upravovaly většinou jen kvůli závodům. To bylo pak radosti, když závody skončily a do upravené stopy mohli i obyčejní smrtelníci. Nyní se v Krkonoších upravuje 300 kilometrů tras a co nevidět jich má přibýt na 520 kilometrů. Krkonošemi probíhá běžecká magistrála, na niž ostatní trasy navazují. To celé je výsledkem nebývalé spolupráce všech třiceti pěti krkonošských obcí, Správy Krkonošského národního parku a soukromých podniků. Projekt nazvaný Krkonoše – lyžařský a běžecký ráj zaštiťuje Svazek měst a obcí Krkonoše, který nese polovinu provozních nákladů. Druhou věnují soukromé skiareály, případně jednotlivé obce, a to vysláním strojů a osádek na tratě. Celá trasa je v terénu značena a zanesena do map.
Letní obdobou je projekt Krkonoše ze sedla kola, který ovšem zasáhne i hluboko do krkonošského podhůří, takže bude o dost rozsáhlejší. Dva roky se připravovaly trasy, momentálně se rodí mapa.
Opravdovou neobvyklost, ba výjimečnost dá ale oběma projektům až ten třetí– cyklobus, v zimě běžkobus z hraničního přechodu v Harrachově po přechod na Pomezních Boudách. Ten teprv poskytne skutečnou možnost volby trasy podle zájmu i schopností, navíc umožní cyklistům průjezd po polské straně hor a běžce doslova vybízí k překonání Krkonoš po celé délce jejich hraničního hřebene.
Kde na to povětšinou chudé krkonošské obce vezmou? Vrchlabský starosta Jan Sobotka, který je předsedou svazku, vypočítává: „Od obcí vybereme příspěvek ve výši dvou korun za obyvatele, tedy zhruba 130 tisíc korun. To by samozřejmě nestačilo, náš rozpočet činí 2,5 milionu, proto jsme odkázáni na dary a dotace – z kraje, z ministerstva pro místní rozvoj, z evropských fondů. Navíc jsou na některé projekty vypsány přímé granty a spoléháme i na soukromý sektor. Například běžky podporuje Duhová energie.“
Poštovna a souboj o záchod
Vrchol Sněžky je nebývalým způsobem zastavěn. Poláci tu mají starobylý kostelík sv. Vavřince a podivnou stavbu restaurace a observatoře, připomínající UFO na startu. Ostatní objekty zbořili. Pod vrcholem z české strany je konečná stanice lanovky, na něm rozpadající se Česká bouda. Vedle stojí nejvýše položená poštovna ve střední Evropě. Cílem české strany je vysloužilou boudu zbořit, místo ní ze zbylých kamenů vystavět vyhlídkové plato a na něj přemístit poštovnu.
Potřebný čin se odložil o další rok kvůli jedinému chybějícímu úřednímu podpisu. Hygienici nesouhlasí s chemickým záchodem pro obsluhu a požadují veřejný splachovací záchod. Ochránci národního praku ale nepovolí vypouštění odpadních vod do kleče a k jejich převedení do Polské boudy by svolili jen za předpokladu, že Poláci zrekonstruují čistírnu. Poláci však nemají investiční prostředky a rekonstrukci odkládají. Takže dřív vítr roznese Českou boudu, než se úředníci dohodnou. Čeští návštěvníci Sněžky zatím chodí do kleče nebo za 10 korun do Polské boudy, což se žádným podpisem stejně nezmění.
Poštovna na Sněžce má dlouhodobou předválečnou tradici, poté byla přemalována na perníkovou chaloupku a sloužila jen jako skladiště. O to, že nebyla zbourána, se zasloužila bývalá poštmistrová z Velké Úpy Jaroslava Skrbková – koupila ji a od roku 1995 ji provozuje soukromě. Poštovní razítka ze Sněžky jsou filatelistickou raritou.
Luxusní šedá zóna
Na nejatraktivnějších pozemcích Pece pod Sněžkou před hotelem Horizont, kde by se vyjímaly další hotely, restaurace a střediska, vyrostly bytovky. Nikoli však pro občany Pece, jichž projevilo zájem pět šest, ale především pro V.I.P. klienty odjinud. Ani tato zvláštnost nezabránila předchozímu zastupitelstvu v čele s neúspěšným kandidátem na senátora Tomášem Paduchou (US-DEU) inkasovat státní dotaci na podporu bydlení. Nad nynějším zastupitelstvem proto visí prokletí čtrnácti milionů, jejichž splácení by ochromilo většinu městských funkcí.
Druhé byty pro majetné se staly nejlukrativnějším investorským byznysem v krkonošských centrech. Rostou i ve Špindlerově Mlýně. Zastaralé turistické Mísečky se mají proměnit v moderní bytovou kolonii. Značná část bývalých špindlerovských rekreaček ROH byla přestavěna na takzvané apartmány, což je totéž v růžovém. Kvůli nárůstu počtu bytů nestačí čistírny odpadů, takže například Špindlerův Mlýn musí investovat do rozšíření čistírny 30 milionů. Přitom s příchodem těchto lidí město vůbec nic nezíská a ještě ztrácí, protože jako majitelé bytů a jejich rodinní příslušníci neplatí na rozdíl od bývalých rekreantů turistické poplatky, a protože tu nemají trvalé bydliště, město na ně nezíská státní příspěvek. Navíc podle špindlerovského starosty Oldřicha Šimka mnozí noví majitelé nelegálně nabízejí své nevyužité byty cestovním kancelářím, a tak se v nich roztáčí šedá ekonomika.
Pec má na své centrum obzvláštní smůlu: komunisté rozbourali stařičkou Hospodu na Peci a postavili místo ní obrovské betonové „stravovadlo“, které dnes ztratilo svůj smysl, a samoobsluhu, která zkrachovala a horko těžko se znovu rozjíždí. Bytovky zabraly atraktivní volná místa. Co až přijde Hilton a podobní?
Od bylinkářů ke kostitřasům
Horalé si s mnoha nemocemi uměli poradit. Příroda jim skýtala nepřeberné množství „léčiv“. Na druhé straně Krkonoš se po roce 1700 dokonce utvořil Spolek krkonošských laborantů, jehož členové se zabývali sběrem bylin a distribucí léčivých směsí daleko od hor. Obdiv k těmto vzdělaným prostým lidem kalí jen to, že některé z rostlin přivedli až na pokraj vyhubení.
Dramatické lyžařské začátky lyžařů v druhé polovině minulého století skončily dobře jen proto, že ve vrchlabské nemocnici byl primář Hruška, který si poradil s kdejakou komplikovanou zlomeninou. Až dosud je vrchlabská chirurgie místem, kam směřují úrazy z lyžařských svahů a cest střední části Krkonoš. To by se však mělo změnit, úsilí o zrušení Česko-německé nemocnice ve Vrchlabí opět nabralo na obrátkách. Se zlomeninou ze špindlerovské sjezdovky by se pak s vámi harcovali až do Trutnova. Přitom v zimě není s to dorazit do Špindlerova Mlýna do 15 minut ani rychlá sanita z Vrchlabí. Přesto si krajský zdravotní rada Zdeněk Hajžman pochvaluje i stav, že ve Špindlu byla zrušena zdravotní pohotovost. Sklátí-li tě infarkt na chalupě vysoko v horách po 22. hodině, do kdy na objednávku města drží pohotovost soukromá ordinace, rozluč se se životem.
Do Vrchlabí se sjíždějí rodičky z celé republiky, aby si tu za dozoru lékařů samy zvolily způsob a polohu při porodu. Jenže spolumajitel a ředitel nemocnice Vladimír Dryml říká, že mu chtějí zavřít dětské oddělení, bez nějž je provoz porodnice nemožný. Rušit populární porodnici se nikdo neodváží, tak se jde na věc oklikou. „Naše soukromé zdravotní zařízení se řídí přísnými ekonomickými zákony a produkuje zisk. Má být zrušeno na úkor nemocnic, které produkují ztrátu,“ povzdechl si Dryml.
Neklidný kompromis
Největším ústupkem ochranářů lyžařskému byznysu byla výstavba lanovky z Rokytnice nad Jizerou na Lysou horu. A kupodivu to nevyvolalo uklidnění, ale naopak vystupňovalo napětí, které trvá léta. Lysá hora je totiž jednou z nejrozlehlejších oáz klidu, takže zdejší lanovka nemůže být využívána v létě, aby nepřesunula turisty z obvyklých vyšlapaných tras na trasy dosud panenské. Lanovka na sebe tedy může vydělávat pouze v zimě. Jestliže pořádně chumelí. Když ale nahoře vykukuje kleč, nelze na zdejší sjezdovce lyžovat – a lanovka opět stojí. V kleči se nedá ani uměle zasněžovat. Vše záleží jen na přírodních podmínkách, jenže na to se v dnešním lyžařském byznysu nespoléhá.
Správa Krkonošského národního parku je proto ochotna přistoupit k dalšímu kompromisu – výstavbě ještě jedné konečné stanice pod hranicí klečového stupně. Tím by byl provoz lanovky méně závislý na počasí, ale jízda kratší. Do toho se ale zase příliš nechce majitelům lanovky. A zdá se, že nejen kvůli další investici. Co kdyby si ochranáři vzpomněli a bránili jízdě do horní stanice častěji než dosud?
Příběh Havrana a Bobuly
Poslední staří hospodáři odcházejí z Krkonoš na věčnost, mladých nepřibývá. V chalupách předělaných na penziony už drobné hospodářství nemá místo, u usedlíků se objeví sem tam ovce a chalupáři většinou nezvládají ani to. Zato právě jim Krkonoše vděčí za zachování zbytků původní horské architektury. Hůř si umějí poradit s loukami.
Když se snoubí péče o starou chalupu s tradičním hospodařením, jde o malý zázrak. Takový byl na spadnutí na Sluneční stráni v dvousetleté rodové chalupě Khünelů. Přišel sem hospodář žijící v uvědomělé skromnosti, který umí zabrat. Prý nejlepší krkonošský cestář, životním vyznáním Indián, slyšící na jméno Havran. Spolu s ženou Bobulou, která sbírala zkušenosti na farmě v Anglii, sklidili seno z šesti hektarů a koupili koně a krávu. Jenže Holanďan, který se nakrátko stal vlastníkem chalupy, ji slíbil jinému Holanďanovi, jemuž se nelíbí a chce ji zbořit. Kolik typických krkonošských problémů se váže k jediné chalupě, která je navíc zapsanou kulturní památkou…
Pozvání na Veselý výlet
Do hor se vrací úcta k poctivé ruční práci. Stavební a inženýrská firma bratří Klimešů opravuje horské chodníky tradičním ručním štětováním (ručním skládáním kamenů), jaké zažilo už jen pár pamětníků. V tvrdém klimatu vydrží daleko víc než chodníky opravené pomocí techniky. Pavel Klimeš je navíc doslova posedlý opravou starých, většinou církevních krkonošských památek. Největší um je sehnat na opravy peníze – od státu, od obce, od Hradní společnosti Eichelburg, od soukromých donátorů, z drobných sbírek… Čtyři roky obnovovali Klimešovi cestáři křížovou cestu k rekonstruované kapličce na Hnědém vrchu, a pak ji k všeobecnému překvapení a následné spokojenosti církevních hodnostářů osadili abstraktními obrazy Aleše Lamra. Do východních Krkonoš se díky Klimešovi vrací povědomí i o drobných památkách, o horském způsobu hospodaření, o místech spojených s pověstmi a tak dál. Zdarma ve třech jazykových mutacích vydává Klimeš krkonošský časopis Veselý výlet a provozuje dvě stejnojmenná informační střediska. Obnovení úcty k ruční práci v horách však přesto nejspíš zůstane jeho vkladem nejvyšším.
Pýcha a bída horského střediska
Špindlerův Mlýn přerůstá v pyšné horské středisko alpského typu. Ještě poměrně nedávno se ze Svatého Petra na Pláň ploužila jednosedačka, na Medvědín dvojsedačka, teď všude sviští velkokapacitní lanovky. Fronty na ně však lyžaři stojí stále. Proti dřívějšku jsou jízdenky časové a nikoho nepálí, kolikrát se vám podaří nahoru vyjet. Zejména když se konají závody, jsou možnosti rekreačních sjezdařů značně omezené. Na druhou stranu po alpském způsobu platí jízdenky takřka na všechny zdejší lanovky a vleky a lyžař je během dne může libovolně střídat. Usnadňuje to skibus, který zdarma jezdí mezi dolními stanicemi lanovek a vleků a parkovišti. Zajišťuje jej město, a tak když vyschnou sponzorské dary, musí být služby pro rekreanty hrazeny z chatrného městského rozpočtu.
Pro státní a krajské úřady je totiž Špindlerův Mlýn jen městečko o 1300 stálých obyvatelích. Státní příspěvek z přerozdělování daní vůbec nebere ohledy na to, že v sezoně se tu počet lidí zvedne o víc než 2000 procent a všichni vypouštějí odpadní vody, vyhazují odpadky a využívají cesty, o něž se musí město postarat stejně jako u trvalých obyvatel. „Zároveň máme ten nejnižší možný koeficient, jímž se řídí výše příspěvku na stálého obyvatele. Zatímco Praha má pro přerozdělování daní koeficient 2,78, my pouze 0,58,“ uvádí starosta Oldřich Šimek. „Náš státní příspěvek je jen kolem pěti milionů, zhruba osm milionů máme z ubytovacích lázeňských poplatků. Výtěžek daní z bohatých činností v našem městě nám všemi možnými způsoby uniká. Zůstane nám jen třetina daní fyzických osob z města. Stačí však, aby se dva občané domluvili a založili společnost, a výtěžek z daní je fuč. Navíc většina u nás podnikajících jednotlivců má trvalé bydliště jinde. Při spravedlivém rozdělování daní bychom nemuseli šetřit na údržbě cest ani zoufat nad tím, jak se tu bortí zdravotní péče. Měli bychom třeba na čtyři sanitky, teď tu pro rychlou záchranu nemáme ani jedinou.“
