OŘEZÁVÁTKA A BANÁNY

Italové musí najít partnera pro jádro, Francouzi peníze

Po úspěšném prodeji petrochemie a plynárenství se ministři už těší na rozhodování o novém vlastníkovi elektroenergetiky. Zájemci, tedy italská firma ENEL a francouzská Electricité de France (EdF), mají nyní možnost vylepšit své nabídky minimálně na 200 miliard korun, jak je k tomu je vyzvala vláda 17. prosince loňského roku. „V pondělí 7. ledna mají ENEL a EdF odevzdat nabídky. Vláda však nemusí o privatizaci rozhodovat na svém prvním letošním zasedání, ke kterému se sejde 9. ledna. Ostatně to není ani na programu schůze. Datum by měli stanovit ministři Grégr a Rusnok,“ řekl týdeníku EURO zdroj z vlády.

Dvě stě miliard, nebo nic. Den před jednáním, při němž vláda vyzvala zájemce ke zvýšení nabídky, projednávala privatizační komise pouze nabídku italského státního podniku. Ten pár hodin před odevzdáním nabídky opustil – prý po dohodě s Francouzi - jeho konsorciální partner pro jadernou energetiku, španělská Iberdrola. Ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr uvedl, že firma ENEL nabídla „více než 140 miliard korun“, což ministry, kteří očekávali třímístnou cifru s dvojkou na začátku, zklamalo.
„Vláda České republiky není žádné ořezávátko, jemuž lze předkládat podhodnocené nabídky,“ řekl Miloš Zeman s tím, že „investoři se přesvědčili, že nejsme banánová republika“. Jeho nejoblíbenější ministr Grégr dodal, že „Česko není bankrotující společnost a nemusí státní podíly prodávat za každou cenu“. Pokud tedy zájemci nenabídnou za ČEZ a šest distribučních společností minimálně 200 miliard korun, tendr se zruší. Týdeník EURO má však informace, že Miloš Zeman i většina ministrů tuto možnost připouští jen teoreticky.

Berlusconi volal Zemanovi. Italové, kteří na poslední chvíli ztratili svého španělského spojence, byli s odkladem - jak uvádějí důvěryhodné zdroje - spokojeni. Prý si jsou jisti, že pro jadernou energetiku najdou vhodného partnera. Za firmu ENEL lobbuje nejen italský velvyslanec v Praze Paolo Faiola a obchodní rada velvyslanectví Cecilia Piccioni, ale premiéru Zemanovi telefonoval i sám italský předseda vlády Silvio Berlusconi. Po prohře společnosti UniCredito s francouzskou Société Générale v soutěži o Komerční banku je tendr na elektřinu pro Italy poslední šancí uchytit se v České republice s velkou investicí.

S podnikem ČEZ proti Němcům. Znovu tedy zuří italsko-francouzský lobbistický i diplomatický boj stejně jako v případě Komerční banky. Zainteresovaní úředníci i manažeři si kladou otázku, která firma by byla pro českou energetiku lepší. O EdF, která je největším vývozcem elektřiny v Evropě, se říká, že s ČEZ počítá jako s druhým největším exportérem zejména při operacích na německém trhu. Tedy spíše proti Německu. Italové takové ambice zřejmě nemají a rádi by využívali ČEZ pro další expanze na východ. „ENEL nemyslí dál než na Ukrajinu, EdF jako francouzská státní firma měla vždy širší geopolitické myšlení a ČEZ by jí pomohl dostat se dál na východ,“ řekl v rozhovoru pro týdeník EURO vysoce postavený manažer firmy ČEZ. Upozorňuje však, že nelze říci, že by ENEL - na rozdíl od EdF – byla spojencem Němců. „Kdyby ČEZ koupili Italové, udělají zde pro Němce ťápotu, aby nemohli jít dál na východ. V této strategické otázce Paříž a Řím přemýšlejí podobně,“ tvrdí. Odhaduje však, že šance na prodej elektroenergetiky v lednu je pouze třicetiprocentní.
V této souvislosti je pozoruhodné, že partnerem EdF pro privatizaci v Česku je německá společnost EnBW z Bádenska-Württemberska, která má 3,4 milionu zákazníků. EdF tuto společnost na výrobu a distribuci energie se sídlem ve Stuttgartu kontroluje. EnBW je malá firma, ale její kapacita vodních, tepelných a jaderných zdrojů je deset tisíc MWh, tedy jen o 500 MWh menší než společnosti ČEZ.

RWE: s plynem do elektřiny. Skutečnost, že Němci nyní nezískají další pozice v české elektroenergetice, ovšem neznamená, že jsou ztraceni. Poté, co RWE, která je druhým největším producentem elektřiny v Německu, koupila prakticky celé české plynárenství, otevírá se pro tuto firmu možnost získat pozice na trhu s elektřinou. „RWE je pro českou elektroenergetiku nebezpečnější než Gaz de France nebo Ruhrgas, protože je velmi silná ve výrobě i v obchodu s elektřinou. Prodat plynárenství dříve, než se stabilizoval sektor elektřiny, považuji za bláznovství. Plyn v dlouhodobém horizontu některé výrobce elektřiny převálcuje,“ tvrdí v rozhovoru pro týdeník EURO manažer podniku ČEZ.

Jak se vrátí 200 miliard? Je hezké, že vláda si tak vysoko cení energetický sektor, avšak neklade si otázku, kdy a jak se může vrátit jakémukoliv investorovi 200 miliard korun, které státu za ČEZ a šest distribučních společností zaplatí. I když jsou ENEL i EdF státní firmy, musí mít nějakou představu o rentabilitě kapitálu.
ČEZ a elektrárenské distribuční společnosti si ministerští úředníci cení téměř na tři sta miliard korun. Jenže v elektroenergetice je na rozdíl od plynárenství návratnost investice podstatně méně jistá. Trh s elektřinou se letos pootevřel, což znamená, že nový majitel stěží bude moci ždímat své zákazníky. Aby je neztratil, bude muset ceny elektřiny přizpůsobit konkurenci. Jiného dodavatele než ČEZ nebo místní distribuční firmu si sice mohou od letošního roku vybrat jen největší průmyslové firmy, do tří let však bude mít tuto možnost kterýkoli zákazník.

Temelínské záruky. Návratnost investice do české elektroenergetiky snižují rizika spojená s Temelínem. Dokončení této jaderné elektrárny je klíčovým bodem nejen pro investory, ale i pro vládu. Je totiž zřejmé, že pokud by byl Temelín v provozu a bez problémů dodával elektřinu do sítě, mohla by být cena výrazně vyšší. Ještě vyšší by byla se zárukou, že pro investora nebude Temelín utopenou investicí ani v budoucnu. Čili že se český stát vyrovná se situací, kdyby při změně politického klima některá z dalších vlád rozhodla, že skončí s jadernou energetikou. Požadavek takové záruky se objevil už na podzim minulého roku, zejména pro Grégrovy uši však byl jen bzučením obtížného hmyzu. Ministr tehdy hnal privatizaci dopředu a žádné přibrzdění se mu nehodilo. A garance investorům ohledně Temelína by přinesly značné zdržení, protože by je musela schválit dolní sněmovna Parlamentu.

Příliš neznámých. Zadání české vlády při prodeji elektroenergetiky říká, kolik uhlí bude muset nový vlastník ČEZ nakoupit v příštích patnácti letech a pod jakou hranici nesmí klesnout výroba elektřiny. Vedle této jistoty zbývá ovšem mnoho nejistot – například budoucí zodpovědnost za vyhořelé jaderné palivo. Zájemci mají koupit dominantního producenta, firmu ČEZ, ve chvíli, kdy se začíná otevírat trh s elektřinou. Té je v Evropě značný nadbytek, elektrárenské kapacity odhadem převyšují poptávku o jednu třetinu. V této konkurenci může každý investor počítat jen s minimálními zisky z výroby, a to po dlouhou řadu let.
Obdobné zisky jako nyní nemusejí v příštích letech generovat ani distribuční společnosti. Dosud měly ve svých regionech na dodávky elektřiny monopol, od 1. ledna se však trh otevřel a začal boj o finální zákazníky. Distributoři při něm mohou letos přijít zatím jen o největší průmyslové firmy, v dalších třech letech však postupně o všechny dosavadní odběratele, včetně domácností.
Když se vláda neptá, ptejme se tedy my: jaký je to kšeft, když vložím z rozpočtu státní firmy minimálně 200 miliard korun do české energetiky? Kdy se mi tyto peníze vrátí a jak? K čemu jsou Francouzům či Italům aktiva, když se jim peníze v dohledné době nevrátí?
Prostřednictvím dividendových příjmů v rozumném, například desetiletém časovém horizontu, to absolutně není možné. Kdyby čistý zisk podniku ČEZ byl každý rok devět miliard korun (což při předpokládaném vývoji cen elektřiny je asi nesmyslně vysoký odhad) a kdyby vítěz soutěže vlastnil dvě třetiny akcií podniku, získal by ročně šest miliard korun. Představme si, že by každá z šesti distribuček, které by z poloviny ovládl nový investor, dosáhla každý rok 800 milionů korun zisku, takže na dividendách by se z nich dalo ročně vytáhnout celkem 2,4 miliardy korun. (Ale nejspíše pouze dvě miliardy, neboť E.ON jako akcionář Jihomoravské energetiky by to pokaždé pravděpodobně nedovolil.)
Nový vlastník by mohl získat na dividendách zhruba 8,4 miliardy ročně. Maximálně. A přitom by mordoval budoucnost české energetiky tím, že by investoval minimálně. Investorovi, který koupí ČEZ plus šest distribuček za 200 miliard korun, by se peníze - při ideálním dividendovém plánu - vrátily nejdříve za 24 let, v roce 2026. Takový byznysplán chtějí prezentovat manažeři EdF či podniku ENEL, když budou žádat francouzského nebo italského ministra financí o schválení? Asi ne. To znamená, že musí existovat jiná cesta ke stažení peněz. Třeba ČEZ začne utrácet peníze ve prospěch toho, kdo ho koupí… Pro Italy by bylo možné najít ještě jednu možnost: zaplatí za ČEZ, a tím si předplatí budoucí dlouhodobé obchodní kontrakty na levnou elektřinu z Česka. ENEL totiž dováží několik desítek TWh elektřiny ročně a legální dividendový příjem by vykompenzoval poměrně levnou elektřinou z českých zdrojů.
Představitelé EdF také prohlašovali, že zaplatí skutečnou hodnotu české elektroenergetiky a něco navíc za její strategický význam, ale to je vše. Týdeník EURO má informace, že cena, kterou byla EdF v prosinci ochotna zaplatit, se pohybovala kolem 120 miliard korun. Najdou Francouzi za tři týdny dalších 80 miliard?

Paříž se chová jako Praha. Francouzské odbory v polovině prosince loňského roku při demonstraci v Bruselu žádaly, aby vláda v žádném případě neprivatizovala EdF. I z tohoto hlediska je absurdní nazvat prodej podniku ČEZ Francouzům privatizací. Ale vraťme se k bruselské demonstraci, při níž odborářský boss Laurent Langlard řekl pro Hospodářské noviny: „Vláda hodlá EdF prodat, aby si před nadcházejícími volbami vylepšila příjmovou stránku rozpočtu. A manažeři to vykládají tak, že potřebují získat čerstvý kapitál od silných investorů také k tomu, aby EdF mohla nakupovat, co se dá levně skoupit ve střední a východní Evropě, tedy i u vás, v Česku.“ Že by pro Francouze ČEZ za 200 miliard korun byl levný? Je to možné, ale odbory zajímá něco jiného: „Když se u vás bude EdF dařit, aby vydělávala snadno a rychle penízky pro naše budoucí soukromé akcionáře díky nízkým platům vašich lidí, zavře pak naše elektrárny a my zůstaneme na holičkách,“ tvrdí odborář Langlard.
Češi se zase obávají toho, že pokud EdF bude mít problém s exportem, sníží výrobu v Česku. Nezačne propouštět ve Francii, ale v zahraničí, třeba u nás. Takto funguje mnoho nadnárodních společností. Pro ENEL, který - jak řekl ministr Grégr - nabídl 140 miliard, možná nebude tak těžké cenu zvýšit, ale jen v případě, najde-li rychle partnera se zkušenostmi s provozem jaderných elektráren. „Koupit jaderné elektrárny v Dukovanech a v Temelíně za šedesát či osmdesát miliard není špatný obchod,“ tvrdí vysoce postavený manažer firmy ČEZ. Není vyloučeno, že partnerem pro ENEL bude British Energy, která měla vždy zájem pouze o Dukovany a o Temelín. Ale je také možné, že ENEL znovu otevře jednání se španělskou Iberdrolou. Tato firma ví, že drží v ruce trumf k vítězství. „Iberdrola je ven ze hry. Pro vládu by byla přijatelná i varianta, kdyby ENEL provozoval Dukovany a Temelín s českým personálem, který je na evropské úrovni,“ řekl týdeníku EURO zdroj z vlády.

Šílené omezující podmínky. Česká vláda chce EdF více než ENEL. Francouzi totiž přinášejí více jistot. Bez potíží provozují 60 jaderných reaktorů a mají vypracovanou jadernou strategii minimálně do roku 2030. Disponují obrovskou ekonomickou silou a zajištěnými trhy. Zásobují přes 51 milionů zákazníků, z toho 20 milionů mimo Francii. Není zanedbatelné ani to, že EdF jako státní společnost má silné sociální cítění. Tato vlastnost se projevila v sedmdesátých letech, kdy Francie – bez významných sociálních bouří - utlumovala těžbu hnědého uhlí. Tato zkušenost může přijít vhod i v České republice. Ne náhodou navštívili na podzim loňského roku zástupci Mostecké uhelné společnosti a dalších uhelných podniků ve Francii manažery EdF. Z výše uvedených důvodů se chová česká privatizační administrativa k Francouzům shovívavě. Zástupci EdF si dovolili dva kroky, vzhledem ke kterým mohli být z tendru vyloučeni právě tak, jak byly vyloučeny firmy ze soutěže o plynárenství či Unipetrol.
EdF, která se na soutěž dlouho připravovala a byla od začátku považována za vládou protežovaného favorita, odevzdala nabídku deset minut po termínu. Toto nešťastné zdržení sice její představitelé později zmírnili prohlášením, že byli u notáře včas a zpoždění nabrali až v čekárně před jeho kanceláří, ani to však nic nemění na faktu, že jejich nabídka už předtím neprošla sítem meziresortní výběrové komise. Ta ji vyřadila kvůli připomínkám k předpřipravené kupní smlouvě a proto, že obsahovala nepřípustné požadavky na záruky za českou jadernou energetiku.

Francouzské připomínky. Proč kabinet nakonec vyzval EdF k předložení další nabídky a stejnou šanci nedal Američanům a Britům? Jednatel české pobočky německého koncernu E.ON Miroslav Píše se domnívá, že byli ze soutěže definitivně vyřazeni, protože se ve finále spojili s jeho firmou. „Komise nás vyloučila, protože jsme původně nebyli v užším seznamu zájemců,“ řekl. „EdF se snažila snížit tvrdost některých podmínek, ale jak znám ministra Grégra, ten raději neprodá, než aby ustoupil,“ řekl týdeníku EURO zdroj z vlády. Soudí však, že na zisk 200 miliard šance je, neboť v obou případech jde o státní podniky a bude hlavně záležet na tom, zda ministerstva financí obou zemí najdou peníze navíc.
Vláda do privatizace šla se strategií založenou na tom, že od nových vlastníků bude chtít maximální příjmy a zároveň splnění nezvykle tvrdých podmínek. Ale i uchazeči si dovolili připomínky k návrhu smlouvy, kterou od prodávajícího dostali. Někdo byl za tuto troufalost vyřazen (International Power, Duke Energy či konsorcium MOL/TVK/OMV), někdo naopak mohl soutěžit dále (EdF). Francouzi měli tolik připomínek k návrhu smlouvy, že je poradce pro privatizaci - jak uvedla MF Dnes - četl půl hodiny, přesto vyloučeni nebyli.
Do vlády se nakonec nedostala ani nabídka posledního favorita, americko-britského konsorcia International Power/British Energy. Ministr Grégr později naznačil, že tato firma chtěla nakupovat majetek, nikoli akcie. „Pokud někdo chce jednat o dalších záležitostech, ještě když je hodina H a když se mají otevírat obálky, to je nesmysl,“ uvedl v rozhovoru pro Hospodářské noviny. Týdeník EURO má informace, že zástupci International Power se svými partnery navrhli v rámci své představy o privatizaci (oddělené prodeje) cenu natolik vysokou, že ji byla vláda ochotna akceptovat. Pokud je to pravda, dalo by se dokázat, že kabinet chce peníze nikoliv za elektroenergetiku, ale od jediného investora.
Ministr Grégr připouští, že EdF žádala určité garance, například za případnou jadernou havárii. „Chci jednoznačně prohlásit a zdůraznit, že zásadní podmínky nebudou měněny, platí ty, které byly na počátku soutěže,“ prohlásil. Návrh kupní smlouvy, kterou napsala právní kancelář Weil, Gotshal & Manges, obsahuje omezující podmínky, a pokud je kupující poruší, souhrnná výše pokut nemůže překročit 100 procent kupní ceny. Je naprosto absurdní se domnívat, že ten, kdo zaplatí za elektroenergetiku 200 miliard korun, uhradí dalších 100 nebo 200 miliard na pokutách. V privatizačních kauzách obvykle platí, že kdo přijme všechny podmínky, nabízí nižší cenu, kdo ale nabízí nejvyšší cenu, může podmínky vlády ignorovat nebo si je naopak klade sám. Taková situace může nastat i při prodeji energetiky.
Řada expertů však tvrdí, že žádná z restrikcí, které obsahuje návrh kupní smlouvy, není jak po právní, tak po technické stránce formulována tak dokonale, aby ji bylo možné beze zbytku vymáhat na novém vlastníkovi. Navíc restrikce, jako například za prodej akcií, aktiv, neplnění výroby, neplnění odběru uhlí a podobně, lze obejít prostřednictvím povolené restrukturalizace. Ta je v návrhu kupní smlouvy také definovaná, ale relativně vágně. Může nastat situace, že kupující nad restrikcemi může mávnout rukou, podepíše smlouvu a bude si dělat, co chce.
Možná že vláda nakonec prodá ČEZ a šest distribučních společností za dvě stě miliard či více, ale to bude asi jejím posledním počinem na poli české energetiky. Liberálnost energetického zákona na straně jedné, jeho děravost, nedotvořená soustava podzákonných norem i nedobudované instituce na straně druhé, stejně jako budoucí nevídaně exkluzivní postavení nového vlastníka na trhu pro něj otevírají netušené možnosti.

Partner i proti Rakousku. Vláda však snad nejvíce potřebuje pro ČEZ silného státem vlastněného kupce, který je významným výrobcem elektřiny z jádra. A Edf provozuje v Evropě nejvíce jaderných elektráren a je státním podnikem. Miloš Zeman koncem listopadu loňského roku v Bruselu podepsal s rakouským kancléřem Wolfgangem Schüsselem dohodu o Jaderné elektrárně Temelín. Premiér souhlasil s rakouským požadavkem, aby se dohoda stala součástí dokumentu o vstupu České republiky do Evropské unie (za dva roky). Avšak s tím, aby se jakákoliv dohoda stala součástí dokumentu o vstupu, musí souhlasit všechny členské státy unie. Vláda vychází z toho, že pokud ČEZ koupí například EdF, budou mít Francouzi zájem na tom, aby Rakušané nedělali potíže s Temelínem, a budou hlasovat proti.