Originální pocit absurdity a marnosti

Logiku v zákonu o silničním provozu těžko nalézt

Tato stať má za cíl rozčílit. Rozčílit kontrolovaně, nejlépe pod lékařským dohledem, optimálně v kruhu rodinném - tedy v čase a na místě námi zvoleném. To vše zástupně namísto rozčílení nekontrolovatelného, které nás leckdy postihne v čase a na místě nejméně vhodném - tedy za volantem.
Vede mě k tomu pevné přesvědčení, že současná legislativní úprava pravidel provozu na silničních komunikacích je především v oblasti sankcí velmi zmatená a bez priorit.

Kategorizace.

Zkusme nejprve dopravní předpisy logicky rozdělit do kategorií. V první budou všechny zákazy, příkazy a pravidla chování, jejichž porušení či nedodržení přímo ohrožuje život, zdraví či majetek účastníků silničního provozu, nebo může navodit takovou situaci, která by je ohrožovala. Jde o sníženou schopnost řídit (alkohol, drogy, léky, únava), rychlost jízdy, předjíždění, dávání přednosti v jízdě, dodržování vzdálenosti, agresivní jízdu, jízdu s neosvětleným vozidlem, stání na horizontu, před přechodem … V druhé kategorii budou všechny zákazy, příkazy a pravidla chování, jejichž porušení či nedodržení má za následek nepříjemnosti nebo omezení pro druhé. Mám na mysli především ustanovení o zákazu parkování, stání a zastavení, neopodstatněné troubení a podobně, tedy takové jednání, při němž není ohrožen život, zdraví, ani majetek, ale které účastníky silničního provozu nebo obyvatele omezí, naštve, není jim příjemné.
V třetí kategorii budou všechny zákazy, příkazy a pravidla chování, jejichž nedodržení má důsledky pouze pro provinilcovo zdraví a život. Sem patří především ustanovení o bezpečnostních pásech.
Důvod této kategorizace je jasný. Každé kategorii musí být příslušný jiný, vzájemně neslučitelný druh sankcí. Je přece absurdní sankcionovat několikeré špatné parkování stejně jako projetí křižovatky na červenou, nebo opakované nepřipásání se, v součtu stejným bodovým ohodnocením jako jízdu v opilosti! To je opravdu bezradnost, koncepčně řečeno sčítání máku s melouny. Cílem této statě je učinit neodolatelným návrh přiřadit odlišné sankce každé z uvedených kategorií.

Regulační soustava.

K první kategorii, týkající se ohrožení druhých účastníků silničního provozu, patří drakonické tresty (v zahraničí nejsou ojedinělá ani krátkodobá odnětí svobody), které by měly (jednotlivě, nebo v součtu) mířit k (dočasnému, opakovaně i k trvalému) odnětí řidičského oprávnění a být doprovázeny strašidelnými pokutami nebo tresty veřejně (opravdu) prospěšných prací. V každém případě nuceným (placeným!) proškolením z dopravních předpisů a následným přezkoušením (včetně jízdy). Při nedostatečném výsledku by následovalo odebrání řidičského oprávnění. Tato oblast by měla být dominantou státní dopravní policie.
K druhé kategorii, týkající se znepříjemňování života druhých, patří pouze tresty peněžité nebo alternativní (obecně prospěšné práce nejlehčí kategorie), které v žádném případě (ani opakovaném, neboť se nesčítají) nemohou vést k odnětí řidičského oprávnění. Součástí sankce (nebo namísto sankce) může být nařízení (placeného!) proškolení z dopravních předpisů. Tato oblast by měla být doménou nikoliv státní, ale městské policie.
Ke třetí kategorii, v níž jde pouze o eventuální dopady na zdraví nebo život provinilcův, by neměly být přiřazeny žádné sankce z předešlých: o trest svého druhu nechť se postará pojišťovna, a to krácením či odepřením pojistného plnění vůči zraněnému či pozůstalým v závislosti na dodržení pojistných podmínek. Tato kategorie by tedy v žádném případě neměla souviset s řidičským oprávněním a neměla by být sledována žádnou policií, neboť spadá prostě a jasně do oblasti osobní odpovědnosti jednotlivce a jeho smluvního stavu s pojišťovnou, a z hlediska ochrany druhých účastníků silničního provozu je vcelku irelevantní!
Výsledkem by tedy byla regulační soustava, v níž se státní policie zabývá ponejvíce sledováním vozidel v pohybu a provinilcům „jde po řidičáku“, městská policie věnuje pozornost především stojícím vozidlům a provinilcům „jde pouze po peněžence“, zatímco používání bezpečnostních pásů zajímá pojišťovny, nikoliv policisty. Ti si pak nebudou moci za pomoci dalekohledu a následného pokutování nepřipásaných řidičů dělat laciné „čárky“, a snadno tak vykazovat činnost, která přitom fakticky na bezpečnost na silnicích má nulový vliv. Tím se jim uvolní ruce a čas a prostředky, aby by se mohli věnovat pouze zásadním činnostem.

Třetí pruh.

Mezi tyto zásadní činnosti patří i sledování nešvaru, který mě vede k polemickému tvrzení, že je zbytečné rozšiřovat dálnici o třetí pruh. Třetí pruh je velmi drahý špás pro pár řidičů, kteří jej využívají, neboť jezdí -dle předpisů - v pravém jízdním pruhu. Spousta řidičů jezdí dle své chatrné vizuální paměti v druhém pruhu odleva, což je sice - vzhledem k levému pruhu - poněkud vpravo, ale stále je to střední pruh. A setrvale v levém pruhu sviští pár pošuků, kteří dávají všem krizovým situacím brizanci. Chcete-li totiž ve středním pruhu jedoucí ignoranty předjet, můžete tak učinit předpisově vlevo, s očima vypoulenýma do zpětného zrcátka, neblíží-li se zezadu někdo skoro o sto kilometrů rychleji, nebo nepředpisově (možná však bezpečněji) vpravo.
Neviděl jsem ještě, že by dopravní policie tuto problematiku kontrolovala a trestala řidiče za trvalou jízdu středním pruhem. Ti totiž svou jízdou eliminují výhodu třetího jízdního pruhu, a tím nesmírně snižují dopravní propustnost dálnice. O děsivém vlivu na bezpečnost jízdy ani nemluvě.

Čárky, čárky, čárky.

Majitelem dálnice je stát a policie je také státní - takže kde to vázne?
Možným vysvětlením je trochu mimochodné pojetí práce dopravní policie od toho, jak bychom si ji představovali my. Zčásti k tomu policisty vede prokletý čárkový systém, jímž kvantifikují svou činnost, zčásti staré manýry, zvyky a chápání svého postavení. Před patnácti lety se urychleně měnily uniformy a do názvů policejních tvarů se všude nacpalo slovo „služba“. A touto ideologicky interpretovanou potěmkinádou to také většinou skončilo. Proboha, jakápak je to „služba“ - kriminální policie? Nikomu nebude vadit, že je to „jen“ policie, když bude reálně pomáhat lidem. Horší je „služba“, která neslouží! Pomalu se prodírají osvícení policisté do vyšších funkcí, mají všelijaké divné nápady, které vyžadují přemýšlení a zničehožnic přidělávají práci a ohrožují staré pořádky. Jsou tací, ale jejich snahy jsou deptány - ne-li přímo blokovány prostředím - zvyky, pravidly a zákony. V prostředí, kde jsou zajímavými pouze výčty, statistiky, grafy, ukazatele, procenta a podobné nezbytnosti, se „srovnal“ nejeden iniciativní policista, na čárkách totiž závisejí peníze. Vyhodnocovat kvalitu práce, včetně prevence, to by dalo moc myšlení. O stavu policie však toho bylo již napsáno dost.

Testy.

Nedotknuty na závěr nenechme ani skutečně vtipné otázky ve zkušebních testech. Jejich autoři soudí, že by se na silnici neměl objevit kupříkladu šofér, který z hlavy
- neví, zda smí být přítomen při technické kontrole vozidla ve stanici technické kontroly; - nezná rozsah kontroly technického stavu vozidla; - neví, co je a co není přestavbou silničního vozidla;
- neví, komu může příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností vydat řidičský průkaz a komu ne (!);
- neví, čeho všeho se může vzdát držitel řidičského oprávnění … Proč se o tom zmiňuji? Pokládám to za výstižnou ilustraci atmosféry, intelektuální úrovně a pružnosti, která opanovává oblast regulace provozu na pozemních komunikacích po generace. Málokdy lze zažít čistší pocit absurdity a marnosti … Kdysi jsem hanebně selhal v otázce, jakou odrazku musí mít malý přívěs za motorku, řečený „potrat“. Dodnes to nevím a často mě trápí otázka, zda za volant nesedám tak trochu podvodně.