Na stížnostech zaměstnanců vydělají hlavně právníci
Lidská práva bývala kdysi pojmem, který chtěl svobodu zaručovat a hájit. V praktickém uplatňování Charty EU o lidských právech nad zákony evropských států se ale stávají právní absurditou a nástrojem nespravedlnosti. Policie musí na jejím základě poskytovat stejnou ochranu každému, kdo „je v ohrožení“, to znamená zločincům stejně jako jejich obětem. Jsou známy komické případy, kdy policisté chrání jednu bandu gangsterů před jinou bandou gangsterů, místo aby pozatýkali obě nebo je nechali vzájemně se postřílet. Pak jim nezbývá čas ani personál na to, aby mohli chránit před oběma bandami gangsterů pokojné a zákon dodržující občany.
Urážka šampaňským.
Vyšetřováni, stíháni a trestáni jsou podle Charty EU o lidských právech zaměstnavatelé na kdejaké udání zaměstnance, stěžujícího si na diskriminaci. Tato skutečnost má na svědomí i mnohé úsměvné historky. K těm zábavnějším se v Británii zařadila žaloba jednoho salesmana na vlastní firmu za to, že celému prodejnímu týmu jako prémii darovala po láhvi šampaňského, aniž brala ohled na to, že on jako muslim nepije, čímž porušila jeho právo neutrpět urážku svého náboženství. Marně se firma hájila, že ji na to mohl sám upozornit a říct si o bonboniéru. Domnívala se totiž, podle přirozené logiky lidských práv, že rozlišovat zaměstnance na základě náboženství se naopak nesluší a mohlo by se to rovnat diskriminaci. Mýlili se. Nový antidiskriminační zákon totiž ukládá, že zaměstnavatelé musí znát náboženskou příslušnost svých zaměstnanců a vycházet jí vstříc, a to i tím, že pro své muslimy mají na pracovišti vyhrazenu modlitebnu a poskytují jim na modlení pět přestávek denně. K řešením podobných stížností zaměstnanců a udání zaměstnavatelů se v Británii zavádí nová polovládní organizace nazvaná Komise pro rovnoprávnost a lidská práva, která bude stížnosti a udání zpracovávat, vyšetřovat a dávat k soudu. Samozřejmě za peníze daňového poplatníka, od něhož má rozpočet 50 milionů ročně. „Podezřelí“ zaměstnavatelé se mají na co těšit a podle vládního odhadu je dodržování příkazů a inspekcí komise bude stát ještě 45 milionů navíc. Vydělají na tom hlavně právníci. Ti je, opět za peníze daňového poplatníka, budou žalovat, soudit a obhajovat. Charta EU také znemožňuje voleným vládám účinně bránit bezpečnost státu a jeho občanů. To se ukázalo při zavádění britského zákona o antiterorismu a bezpečnosti, který už prošel několika verzemi a jehož konflikt s Chartou EU se začíná podobat frašce.
Čtyři verze.
V první fázi zákon vládě dával právo - nebo se vláda alespoň domnívala, že jí takové právo dává - cizince podezřelé z terorismu jednoduše deportovat. A to na základě tradičních práv, povinností a privilegií spojených s občanstvím a povinnostmi státu vůči občanům. Toto právo jí ale vrchní soudci upřeli, neboť Charta EU zakazuje deportovat i usvědčené zločince do zemí, kde by bylo podezření, že hrozí nespravedlivý soud nebo trest smrti.
Vláda si tedy dala schválit druhou verzi, která jí dávala šanci držet cizince podezřelé z terorismu ve vazbě na neurčitou dobu. Vrchní soudci to na základě Charty EU opět prohlásili za nezákonné a podezíraní teroristé se ocitli na svobodě.
Třetí verze umožňovala vazbu „v prostorech jiných než vězení“, v podstatě domácí vězení pod policejním dohledem na neurčitou dobu. Bez povinnosti policie podávat oficiální žalobu či informovat zadržené o důvodech či předpokládané délce vazby. Tato verze se vztahovala nejprve jen na cizí občany. Vrchní soudci ji ale prohlásili za diskriminační, neboť Charta EU zakazuje soudit cizince podle jiných kritérií než občany daného státu. Jinými slovy, demokraticky zvolená vláda už nesmí chránit své občany a voliče, kteří ji volí především pro to, aby je chránila.
Kabinetu nezbývalo než pracovat na čtvrté verzi, která by byla univerzálně spravedlivá tím, že by umožňovala cizí občany podezřelé z terorismu držet ve vazbě, ale jen tehdy, kdyby se totéž vztahovalo i na britské občany. Rozumějme, kdyby zákon vládě dával právo kteréhokoli občana kdykoli na základě jakéhokoli podezření, bez důkazů a bez soudu, zavřít. Teď se debatuje už jen o tom, zda to smí být na 90 dní, jak chce Blair, nebo jen 30 dní - jak chtějí laskavější poslanci.
Možná si řeknete proč ne, když se dnes teroristé vyskytují i mezi rodilými Brity. Jenže v Británii stále platí starý habeas corpus, podle něhož musíte být do 48 hodin obžalováni nebo propuštěni na svobodu. Tímto absurdním zákonem by habeas corpus byl s konečnou platností z britského práva vymazán a občané by neměli žádnou ochranu před svévolí policie nebo vlády.
Že legislativní debata mohla zajít až tam, je důkazem, jak daleko naše právní myšlení od povinnosti demokraticky zvolené vlády bránit stát a občany před nepřátelskými vetřelci pokročilo k totalitnímu státu Orwellova zlého snu. Nikdy by ani nezačala, kdyby Charta EU neupírala suverénnímu státu právo rozhodovat, koho si do své země pustí, a koho ne. A kdyby se na ní nepřiživovali na útraty daňového poplatníka chamtiví „lidskoprávní“ právníci. Mezi ty nejčipernější z nich patří kancelář Cherie Blairové.