Japonci z Matsushity mění život evropským národům
Píše se rok 1976 a mladý Japonec Fumio Inoue dostal svou první dlouhodobou práci v zahraničí. Mateřská společnost Matsushita jej vysílá za moře do velšského Cardiffu, kde právě otevřela novou továrnu na výrobu televizorů. „Pracoval jsem v oblasti kontroly kvality, vzpomíná Fumio Inoue, který se od té doby ve firmě značně vypracoval. Dnes šéfuje plzeňské továrně, v níž Matsushita už tři roky vyrábí televizory značky Panasonic. Výroba dává práci čtrnácti stovkám lidí v kraji postiženém propouštěním ze závodů Škody Plzeň. Letos v září opustila výrobní linky televize s pořadovým číslem 2 000 000 a Fumio Inoue s nadšením vypráví o dalším růstu podniku. „S českými zaměstnanci jsme obecně velmi spokojeni, říká Fumio Inoue. Nejde přitom jen o dělníky, kteří v Panasoniku kompletují televizory. „Jsou to také dobří účetní a programátoři. Češi se osvědčují i při vývoji nových produktů, říká ředitel první české továrny společnosti Matsushita Electric Industrial. Společnost založila středisko pro výzkum a vývoj, v němž pracuje patnáct českých inženýrů. „Příští rok v březnu by jich mělo být už třicet, popisuje své plány ředitel Inoue. Samá plus. Přítomnost společnosti Matsushita kdekoli na světě neznamená jen zvýšení elektrotechnické výroby, byť například česká továrna Panasonic byla Hospodářskou komorou v roce 1999 vyhlášena nejlepším exportérem roku v kategorii nejvyššího nárůstu vývozu. Loni na jaře otevřela Matsushita Electric Works novou továrnu na výrobu a montáž relé v Plané na Tachovsku. Práci tam našlo více než dvě stě lidí. Kdyby nebylo Matsushity v Plzni, zřejmě by do Česka nepřišla ani britská Ohmega Electronic, která produkuje demagnetizační cívky pro televizory a jejímž největším odběratelem v Česku je právě závod Panasonic na Borských polích. Z přítomnosti Matsushity profituje také Západočeská univerzita. Její ekonomická fakulta organizuje ve spolupráci s touto firmou studijní program, v němž se studenti připravují na podnikání s japonskými obchodními partnery. „Matsushita má mnoho továren a obchodních zastoupení na různých místech světa. Naše podnikání se řídí pevnou podnikovou politikou tvořenou šesti body, vysvětluje ředitel Inoue. Tyto zásady jsou závazné pro všechny manažery. Hned první pravidlo říká, že Matsushita musí být „dobrým občanem v místě působení. Druhou zásadou je vzájemný respekt a porozumění s hostitelskou zemí a její kulturou. Na třetím místě figuruje vysoká kvalita produkce. „Devadesát procent naší produkce je určeno na export do západoevropských zemí a my klademe na kvalitu vysoké nároky. Naším hlavním krédem – a to tlumočíme i našim zaměstnancům – je absolutní ohled na zákazníka. Chceme být nejlepší na světě a toho chceme dosáhnout kvalitou našich výrobků, říká Fumio Inoue. V tovární hale plzeňské Matsushity jsou proto na každém kroku hesla psaná v angličtině a v češtině. Ty mají zaměstnancům neustále připomínat, co je jejich úkolem. Když ředitel Inoue prochází továrnou, všechny hlasitě zdraví. „Dobrý den! odpovídají zaměstnanci od jedoucího pásu. A zdravit jich bude čím dále víc. Matsushita v Plzni staví další část své manufaktury. Výroba televizorů se sem stěhuje z Walesu. Snížená poptávka. Je pátek 3. listopadu a nad továrnou Panasonic na cardiffském předměstí v Pentwynu svítí polední slunce, které je v této roční době ve Walesu vzácné. Jinak totiž obvykle v listopadu prší. Na podnikovém parkovišti stojí desítky osobních vozů, jimiž se zaměstnanci každý den dopravují za prací. Dopolední směna končí každý pátek už čtvrt hodiny před polednem a o třicet minut později vybíhají z továrních hal první zaměstnanci. Spěchají ke svým automobilům, aby se při výjezdu z brány nemuseli zdržovat čekáním ve frontě. Další odcházejí pěšky na zastávku autobusu číslo 57, který je rozveze po předměstích Cardiffu. Velšská továrna Matsushity koncem října oznámila, že počet svých zaměstnanců sníží zhruba o polovinu. „Výroba se přesouvá do České republiky, což znamená, že v Cardiffu se bude muset vyrábět něco jiného. Výsledkem této restrukturalizace je snižování počtu pracovních míst, vysvětluje Tony Harris z cardiffské pobočky britského odborového svazu GMB, který sdružuje také značnou část zaměstnanců továrny Matsushita. Její vedení přede dvěma týdny zaměstnancům sdělilo, že ubude asi čtrnáct set pracovních míst. „Z toho zhruba polovina jsou sezonní pracovníci, kterým by kolem Vánoc stejně vypršela smlouva. Dalších asi sedm set lidí zřejmě přistoupí na podmínky odstupného a dobrovolně se vzdají zaměstnání v továrně Panasonic, dodává Harris, který ihned po oznámení změn vyjednával s vedením cardiffského závodu Matsushita, takže zná situaci v továrně velmi dobře. Na otázky ohledně snižování počtu pracovních míst nechtějí dělníci opouštějící bránu továrny odpovídat. „Zatím nevíme, kdo bude muset z práce odejít, říká asi čtyřicetiletý muž v tmavomodrém uniformním tričku s bílým nápisem Panasonic. Představit se však odmítá. „Ještě není nic rozhodnuto, vysvětluje příčinu své neochoty hovořit s novináři. V cardiffském závodě společnosti Matsushita zůstane po redukci čtrnáct set zaměstnanců, kteří budou pokračovat ve výrobě digitálních televizorů, mikrovlnek a laptopů. Proto také zástupce odborové organizace GMB Tony Harris neztrácí optimismus. „Společnost říká, že se teď zaměří na produkci s takzvanou vyšší přidanou hodnotou. Na digitální výrobky, zařízení pro interaktivní televizi BskyB, přenosné počítače, velké integrované televizní přijímače a rozvíjet se má také výzkum a vývoj. V tom vidím potenciál pro budoucí rozvoj tohoto závodu, který i po redukci zůstane velkou továrnou, řekl Harris týdeníku EURO ve svém úřadě v centru Cardiffu. Za snižováním počtu pracovních míst je podle sdělení managementu cardiffské továrny i malý zájem o přístroje pro příjem interaktivní televize. Přinejmenším v Cardiffu není možné očekávat, že by se počet prodaných set–top boxů pro interaktivní televizi zvýšil. Právě japonské elektrotechnické továrny totiž z významné části generují kupní sílu důležitou pro fungování malé velšské ekonomiky. Za tímto výkonem stojí investice zhruba ve výši půl druhé miliardy liber, které v oblasti Japonci investovali do elektrotechnické výroby v uplynulých třiceti letech. A zatímco v roce 1973 byla ve Walesu jen jedna japonská operace, nyní jich je už 56. Chytrému napověz. Pro Cardiff je nedávno oznámené propouštění překvapením. „Je to první snižování pracovních míst v tak velkém rozsahu. Za celou dosavadní existenci továrny Panasonic se nic podobného nestalo, říká Tony Harris. Možná i proto místní list South Wales Echo po oznámení o snižování počtu pracovních míst začal spekulovat o tom, že Japonci tento krok dlouho pečlivě plánovali a před lidmi v Cardiffu ho tajili. Tuto verzi podporuje i ne zcela pochopitelné mlčení představitelů cardiffského závodu. Personální ředitel továrny David Fowler odmítl k tomuto článku hovořit a odkázal týdeník EURO na tiskového mluvčího evropské centrály Matsushity v Londýně. Tím je Brandon Gore, který se omezil na zaslání stručného tiskového prohlášení, v němž konstatuje, že Matsushita vzhledem k pokračujícímu snižování cen na televizním trhu přesouvá svou výrobu klasických televizorů do České republiky. Podezřívat Japonce ze zatajování zpráv o chystaných změnách by ovšem nebylo fér. Koncem letošního března oznámila česká Matsushita Television Central Europe, která spravuje továrnu v Plzni, že hodlá do rozšíření výroby investovat více než 72 milionů dolarů. „Tato investice vytvoří 1440 nových pracovních míst… Cílem investice je rozšíření stávající výroby barevných (monofonních) televizorů Panasonic v České republice o novou produkci stereofonních a digitálních přístrojů, řekla tehdy tisková mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu Dagmar Plachá. Toto číslo se téměř shoduje s počtem pracovních příležitostí, které nyní ruší cardiffský závod Panasonic. O půl roku později vystoupil na tiskové konferenci v Tokiu šéf zahraničních operací Matsushita Electric Industrial Jukio Šótoku a řekl novinářům, že jeho společnost přesune většinu výroby barevných televizorů mimo Velkou Británii. „Stojíme nyní před volbou přesunout produkci barevných přístrojů z Británie. Je to jen otázka času… ne toho, zda to uděláme, řekl Šótoku podle zprávy ČTK z letošního 7. září. Na stejné tiskové konferenci ředitel zahraničních operací Matsushity uvedl, že ve Velké Británii bude mimo jiné pokračovat výroba mobilních telefonů, ačkoli i v tomto oboru se zaměření přesune na výzkum a vývoj. Koncem října pak Matsushita oznámila, že její divize komunikační elektrotechniky chce v Pardubicích postavit nový závod na výrobu mobilních telefonů a autorádií. Pakliže i tato zpráva byla pro velšské zaměstnance Matsushity překvapením, měli se začít včas pídit po výši průměrné mzdy vyplácené pracovníkům v plzeňské pobočce Matsushity. Ačkoli oficiálně to zaměstnanci nechtějí potvrdit, průměrná nástupní měsíční mzda se pohybuje okolo devíti tisíc korun hrubého. Naproti tomu ve Walesu dostane elektrotechnický dělník za týden práce průměrně 370 liber, což v přepočtu činí asi dvaadvacet tisíc korun. Tato jednoduchá aritmetika dává tušit, kde se bude napříště odehrávat výroba spotřební elektroniky Matsushita, určené pro západoevropský trh. Z podobné výhody přitom Wales těžil před více než dvaceti pěti roky, kdy Matsushita do Cardiffu přišla. Velšská ekonomika se nalézala v krizi. Doly a ocelárny začaly propouštět a místní úřady hledaly práci pro nezaměstnané. Do kraje s levnou pracovní sílou zamířily první japonské podniky přilákané investičními pobídkami. Podobně je tomu dnes v Česku. Jen do průmyslové zóny Borská pole, kde stojí mimo jiné továrna Panasonic, investovala plzeňská radnice zhruba čtvrt miliardy korun. Podle údajů zveřejněných letos v březnu však zóna přilákala investice ve výši čtvrt miliardy dolarů. Do této částky ovšem není započítána další investice Matsushity v hodnotě 72,65 milionu dolarů. Haló, tady call–centrum. Do Česka se z Cardiffu stěhuje výroba televizorů. „Prostě je jednodušší je vyrábět tam, říká Harris. Na vině je hlavně silná britská libra, která výrobu prodražuje. Cardiff vyrábí pro země Evropské unie a slabé euro snižuje výnosy z tržeb za zboží, k jehož výrobě slouží součástky nakupované v Japonsku za jeny a dolary. Také tyto měny jsou na tom lépe než euro. Na ekonomiku v oblasti Cardiffu bude mít propouštění v Matsushitě negativní vliv. Matsushita navíc není jedinou japonskou manufakturou, která v Cardiffu snižuje počty svých zaměstnanců. V závodu Sony letos přijde o práci 400 z celkem 1900 zaměstnanců, dalších 350 zaměstnanců propustí Hitachi. „Je tu celkem asi dvě stě tisíc pracovních míst, takže propuštění v japonských továrnách bude znamenat zvýšení nezaměstnanosti zhruba o jedno až dvě procenta. To už je cítit, říká Calvin Jones z výzkumného střediska v Cardiff Business School. Podle něj je nyní nezaměstnanost v oblasti Cardiffu relativně nízká a pohybuje se zhruba na úrovni 4,8 procenta. „V oblasti elektronické výroby je však dost těžké najít práci, takže bude asi nutné nezaměstnané lidi přeškolit, vysvětluje Jones. „Asi dojde k tomu, že velká část nynějších nezaměstnaných se bude muset pustit do jiné práce, potvrzuje jeho slova Tony Harris. Podle ekonoma Jonese místní vláda nemůže vytvářet pracovní místa přímo, protože je vázána regulemi EU. „Může však zaplatit například přeškolení pracovníků, vysvětluje Jones. Struktura zaměstnanosti se tak bude i nadále měnit s tím, jak do oblasti přicházejí nové investice. Ty už ovšem nemíří do elektrotechniky. „V osmdesátých a v devadesátých letech přicházeli investoři, kteří tu stavěli manufaktury. Nyní jsou to spíše služby, hlavně call–centra pro banky a pojišťovny. Tyto sektory navíc tak výrazně neovlivňuje pohyb kursu libry, říká Calvin Jones. Také Agentura pro rozvoj Walesu (WDA) ve své výroční zprávě vydané počátkem letošního roku konstatuje, že call–centra patří mezi hlavní projekty, na jejichž rozvoji se tato organizace podílí. WDA je přímo podřízena Velšskému národnímu shromáždění, volenému orgánu, který vznikl teprve v loni v květnu jako výsledek liberálnější politiky vlády Tonyho Blaira. V uplynulém roce se agentuře podařilo přivést do Cardiffu call–centrum mobilního operátora One2One, který v novém středisku zaměstnává tři sta lidí. Dalším velkým projektem je Aztec Call Centre Development, kde našlo práci 300 stálých zaměstnanců. Devatenáctiletý odborář. Čeští zaměstnanci Matsushity v Plzni se o osud svých kolegů z Cardiffu příliš nezajímají. „Něco jsem četl v novinách, ale bylo tam také napsáno, že výroba domácích kin se k nám stěhovat nebude, říká devatenáctiletý Jan Dvořák, který do plzeňského Panasoniku nastoupil loni v srpnu a letos se stal šéfem zdejší odborové organizace. „Byly věci, které se spoustě lidí nelíbily. Nikdo se však k založení odborů neměl, a tak jsme dali pár hlav dohromady a založili si je, vysvětluje Dvořák, který se vyučil v poštovním učilišti, ale dnes dělá – stejně jako kdysi jeho nadřízený Fumio Inoue – v oddělení kontroly kvality. Za vznikem odborů byla zjevně touha vyjednat zvýšení mezd. „Hlavně lidem na lince se nelíbí, že dělají celých osm hodin tu samou práci a prakticky za strašně malou mzdu. To je asi to nejhorší. Jsou ochotní tam sedět, ale chtěli by aspoň nějakou tu korunu navíc, vysvětluje Dvořák. Jeho odborová organizace s metodickou podporou Odborového svazu Kovo nyní připravuje podklady pro vyjednávání o kolektivní smlouvě na příští rok. Samotné jednání s vedením podniku by podle odhadu Jana Dvořáka mělo začít zhruba za čtrnáct dní. Požadavek na zvýšení mezd však překvapivě na programu dne nebude. „Pro příští rok máme zatím v kolektivní smlouvě, že reálné mzdy budou udrženy. Zvýšení jsme tam nedali, protože si myslíme, že by na to nepřistoupili, vysvětluje Dvořák. Podle jeho slov nemá vedení plzeňské továrny důvod zaměstnancům zvyšovat mzdy, když jsou ochotni pracovat za mzdu stávající. Další důvod pro vznik odborů vidí Dvořák v potřebě kolektivní opory. „Ti lidé chtějí, aby se měli o koho opřít. Nejde jen o to, aby odbory začaly hned něco řešit, říká. Plzeňské zaměstnance Matsushity rozděluje Dvořák podle vztahu k odborům na tři skupiny. „Jedni jsou tam spokojení, nepotřebují nás a jsme jim ukradení. Pak tam jsou druzí, kteří nám fandí a podporují nás tím, že k nám vstoupí. Třetí skupina lidí nám fandí, ale ještě mají v sobě nějaký strach, že je vedení za to vyhodí. Nebo že budou třeba suspendovaní. Ti nám fandí, ale nevstupují k nám. Zatím čekají, jestli vyhodí těch šedesát lidí, kteří do odborů vstoupili, říká. Sám se ovšem vyhazovu nebojí, což také vysvětlil své matce, když mu angažovanost v odborovém hnutí vymlouvala. „Rodiče napřed říkali: ,Nedělej to, vyhodí tě. Jdeš proti vedení a tak. Tak jsem jim vyprávěl, že jsem to nezaložil já, že jsem jenom zvolený předseda. Časem jejich strach ustává, protože vidí, že se mě nikdo z práce vyhodit nesnaží, popisuje Dvořák obavy svých rodičů, kteří byli dříve oba členy ROH. Se zaměstnáním u Matsushity je Jan Dvořák spokojen. Také jeho přítelkyně pracuje v Matsushitě. „Práce mě baví. Místo, na které jsem se dostal, není zas tak hrozné, říká. Také ovšem přiznává, že by si přál vyšší plat. „Musím si škrtit pásek. To znamená, že si s mou dívkou nemůžeme vyjít tak, jak bychom chtěli, že musím redukovat jízdy autem na ty nejnutnější. Desátého bereme a děláme rozpočet, podle kterého se pak celý měsíc jede, vysvětluje mladík, který stále žije v plzeňském dva plus jedna se svou matkou, někdejší zaměstnankyní plzeňské Škodovky. Před čtrnácti dny si však Jan Dvořák přece jen dopřál malou radost. Pořídil si televizi Panasonic. Matsushita totiž svým zaměstnancům nabízí ke koupi jeden zlevněný přijímač ročně.
Když dojde uhlí a ocel Nedávná průmyslová minulost Walesu je pryč. Zůstalo jen několik reliktů. Velšský uhelný průmysl zaměstnává méně lidí než největší elektronické továrny zahraničních majitelů. V oblasti ocelářské výroby jsou hlavními producenty jen dvě integrované hutě, jejichž budoucnost je značně nejistá. Ještě do osmdesátých let vstupoval Wales s obrovskými strukturálními problémy. Nebylo to jen útlumem uhelného a ocelářského průmyslu, ale i krizí v některých tradičních oborech výroby. V osmdesátých letech proto vláda přijala mnoho opatření směřujících k hospodářské akceleraci a přilákání zahraničních investorů. Úspěch se dostavil nečekaně rychle. Už v osmdesátých letech přišlo oživení, které pokračovalo i v letech devadesátých. Wales se stal jedním z nejúspěšnějších regionů Evropské unie při lákání zahraničních investic. Navzdory tomu Wales na konci dvacátého století stále za jinými regiony Velké Británie pokulhává. Je tu nižší průměrná mzda o zhruba deset procent, hrubý domácí produkt je pak dokonce o osmnáct procent nižší než britský průměr. Velký rozdíl je také mezi ekonomikou jihovýchodního Walesu (oblast okolo Cardiffu a Newportu) a hospodářskou situací v kdysi průmyslových oblastech západního a severozápadního Walesu. Právě na tyto regiony se nyní zaměřuje pozornost loni ustaveného Velšského národního shromáždění.
