Sociální demokraté si sami odstranili terč, do něhož se mohli trefovat. Jiří Paroubek se stal pro svou stranu zátěží, protože jeho obraz v médiích byl strašný. Politolog Oskar Krejčí tvrdí, že volební výsledky u nás zásadně ovlivňuje televize. Nezkušení lidé, kteří oproti minulosti čtou méně knih, jsou snadno manipulovatelní.
Autor: Jakub Hněvkovský
Jak by volby dopadly, kdybychom tady měli britský model, kde v jednomandátových obvodech bere vítěz vše? Nebo velkou volební prémii?
Pyrrhovo vítězství, které sociální demokracie letos utrpěla, by se změnilo ve skutečné. Jiří Paroubek by sestavoval vládu. Vláda by se však neopírala o souhlas většiny veřejnosti. Média by vystupovala proti ní a ohrožovaly by ji pouliční demonstrace. Volební systémy jsou velice pestré a přinášejí různé výsledky, ale pokud je společnost výrazně rozpolcená, většinové systémy mohou vést k posílení role mimoparlamentní opozice a k destabilizaci demokratického systému. Proto si myslím, že pro země, jako je Česká republika, je stávající poměrný systém lepší.
Podle průzkumů veřejného mínění byla sociální demokracie velkým favoritem. Proč průzkumy tak selhaly?
Výzkumy preferencí u nás selhávají téměř před každými volbami. Předvolební průzkumy vytvářejí iluzi. Tentokrát došlo k nadhodnocení výsledků sociální demokracie a k podhodnocení výsledku TOP 09. Tato kombinace byla rozhodující.
Kde udělali přátelé z Lidového domu chybu?
Největší chybou bylo svržení vlády. Když sociální demokracie prosadila pád kabinetu Mirka Topolánka, ztratila terč, na který se dobře střílelo, a přišla o základní konfrontační otázky. Najednou zmizela všechna témata, která sociálním demokratům umožnila tak jednoznačně zvítězit v krajských volbách. Vláda Jana Fischera byla jakousi stínohrou velké koalice. Sociální demokracie nemohla kritizovat vládní rozhodnutí a stávala se nečitelnou.
Vadilo až tolik, že sociální demokraté svrhli vládu uprostřed evropského předsednictví? Nebo jim spíš uškodilo, že po Topolánkovi přišla vláda, jejíž členové se jevili jako slušní a inteligentní lidé, přičemž ti nejlépe vnímaní pak řekli, že jsou pro pravici?
Lidem ani tak nevadilo, že ke svržení vlády došlo uprostřed předsednictví. Předsednictví vedené Topolánkovou vládou nebylo zvlášť úspěšné, zatímco Jan Fischer se ukázal jako vynikající mezinárodní mediátor. Druhou věcí je iluze kolem domácího působení úřednické vlády. Ve skutečnosti to byla vláda nesmírně měkká. Před klíčovými rozhodnutími uhýbala, odkládala je a to vylepšovalo její pověst. Pokud nějaká zásadní rozhodnutí učinila, bylo to pod vlivem nátlakových skupin. Vydržet s takovou vládou delší dobu by bylo nemožné, protože téměř veškeré problémy nechávala na své nástupce. Fischerův tým však přispíval k tomu, že se ČSSD stávala neviditelnou, což částečně platilo také o ODS.
Je rozumné si najímat americkou agenturu, když jsme Evropané, navíc Slované?
Zahraniční agentury mohou v dobře vedené předvolební kampani hrát jen doplňkovou úlohu. Samozřejmě je důležité, jak vypadají billboardy a kam se vylepují plakáty. Věcný obsah však musí dodat domácí politika. Agentura, která není detailně seznámena s historií a národními zájmy země, nemůže sama vést úspěšnou kampaň. Když se vytratila přirozená témata tím, že Topolánkovu vládu vystřídal všeobjímající poloúřednický kabinet, agentury poměrně zdatně odvedly svou roli ve hře, která však jako celek nebyla dobrá. Zápletka se zúžila na souboj tváří na plakátech. Otázky sociální a ekonomické naprosto vymizely. V takovém případě se dobrá kampaň nedá dělat.
Je celkem zřejmé, proč sociální demokraté nemají podporu u bohatých podnikatelů. Ale proč jsou tak neoblíbení u mládeže a inteligence?
To souvisí s mediálním obrazem sociální demokracie. Samotné strany začínají hrát ve volební kampani druhé housle. Role výkonného aparátu, aktivistů a členů politických stran, která kdysi bývala rozhodující, výrazně klesá. Naopak se zvyšuje role propagandy prostřednictvím elektronických médií, a to zejména televize. Televize tentokrát sehrála úplně jinou partii než před čtyřmi roky. Tehdy koncentrovala téměř veškerou pozornost na dvě tváře. Tím vyvolala obrovský gravitační efekt, přitáhla voliče ke dvěma největším stranám a vyhnala jejich úspěch nad třicet procent.
A letos?
Strategie České televize tentokrát jednoznačně směřovala k podpoře středně velkých pravicových stran. Kvůli tomu se výsledek ČSSD i ODS výrazně snížil. Vlastně se téměř vrátil k normálu, protože v systému poměrného zastoupení se zisk více než dvaceti procent hlasů obvykle považuje za velký úspěch, zvlášť když je společnost tak rozháraná jako naše. Televize však letos sehrála dost zvláštní roli. Můžeme mluvit o tom, že se v České republice otevírá cesta k mediokracii.
Na koho mají sdělovací prostředky největší vliv?
Elektronická média působí zejména na mladé lidi, kteří mají jen krátkou životní zkušenost a oproti minulosti mnohem méně čtou knihy. Jakmile se v jejich životě objeví opravdové problémy, jakmile sociálně dospějí, jejich politická orientace se může zásadně změnit. Česká republika je zvláštní v tom, že její mládež je výrazně pravicová – obvykle to bývá naopak. Mladí voliči zde navíc díky populačnímu vývoji před rokem 1990 tvoří početnou skupinu, ale těch nejmladších už v příštích sněmovních volbách výrazně ubude.
Myslíte, že jde o nějaký záměr vedení televize? Není to spíš přirozený postoj redaktorů, kteří žijí v hlavním městě, jsou vzdělaní, dobře placení, zdraví, mladí a krásní?
| OSKAR KREJČÍ (62) |
| Narodil se v Praze, vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy sociologii a filozofii. Od února 1989 do listopadu 1990 byl poradcem předsedů federálních vlád Ladislava Adamce a Mariána Čalfy. Od léta 1989 zprostředkovával kontakty premiéra poslední komunistické vlády Adamce s iniciativou Most. Nyní působí jako prorektor Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů Praha. Je vědeckým pracovníkem Ústavu politických věd Slovenské akademie věd v Bratislavě a učí na Fakultě politických věd a mezinárodních vztahů Univerzity Mateje Bela v Banské Bystrici. Publikoval více než tisíc nejrůznějších studií a článků a přes dvacet vědeckých knih – mezi nimi je například Nová kniha o volbách, Zahraniční politika USA, Geopolitika středoevropského prostoru a Mezinárodní politika. |
Do značné míry platí to, co jste řekl v otázce. Nicméně Česká televize je dlouhodobě orientována pravicově a přitom podporuje skupiny stojící mimo ODS. Kdysi třeba Unii svobody, nyní hlavně TOP 09 a Věci veřejné. Myslím si, že tuto orientaci dokáže vysledovat každý, kdo dlouhodobě sleduje zpravodajství a politickou publicistiku. Propad Strany zelených je ale důkazem, že ani Česká televize není všemocná. Avšak přes veškerou pluralitu na zdejším mediálním trhu má v politických záležitostech téměř monopol.
Do jaké míry byl předseda sociálních demokratů Jiří Paroubek pro svou stranu přítěží?
Jakmile věcná témata zmizela a kampaň se soustředila na plakáty, logicky jí dominovaly tváře. Občanská demokratická strana stihla svého rozporuplného vůdce vyměnit. Sociální demokracie si na čele ponechala člověka, který byl sdělovacími prostředky dlouhodobě ostrakizován, někdy skandalizován. Souboj na billboardech byl soubojem o Paroubka. V normální situaci by to tolik nevadilo, neboť i negativní reklama je reklamou, ale protože se sociální demokraté připravili o věcná témata, předsedova osobnost se pro ně stala přítěží. Paroubek sice vytáhl stranu z hluboké krize, nedokázal však její vedení obměnit. Zůstali tam stejní lidé jako za Stanislava Grosse. Předseda byl výraznější postavou než kdokoli jiný z vedení, zůstal však osamocen.
Nehrálo roli i to, že se Paroubek choval tak, jako by patřil do jiného světa, než v kterém žijí potenciální voliči sociálních demokratů?
Jeho image neodpovídalo potřebám předvolební kampaně. Bylo použitelné při oživování strany po Grossově období, které vyžadovalo sebevědomí a tvrdý výraz. V poslední době byla Paroubkova nedostatečná komunikační schopnost velkým problémem. Jeho konflikt s médii, byť jej nevyvolal, se pro ČSSD stal fatálním.
Kdysi vládly ve velké části Evropské unie levicové strany. Teď je to ale až na pár výjimek naopak. Budou se tedy střídat vlády pravicové s ještě pravicovějšími?
To je nesmírně obtížná otázka. Když se podíváme na výsledky českých voleb, vidíme, že do vlády míří dva subjekty, které nemají evropské partnery. Jsou to televizní a internetové partaje, jež více než tradiční stranu připomínají podnikatelský projekt. Také na Slovensku se objevilo hnutí podobného typu. Asi tedy prožíváme určitou krizi klasického politického systému.
Co se tak zásadně změnilo?
Evropa poměrně brzy přestane hrát roli, kterou zastávala po staletí. Z hospodářského hlediska budou před námi Čína, USA a Indie, přičemž v druhé polovině tohoto století asi bude nejsilnější evropskou ekonomiku představovat Rusko. K této frustraci přistupuje demografický propad. Porodnost Evropanů nestačí k prosté reprodukci našeho civilizačního profilu, budou tu přibývat menšiny. Může nastat chaos, na který tradiční evropský politický systém, založený na liberálních hodnotách, není připraven. Otevírá se tak prostor pro novou pravici haiderovského či lepenovského typu, což osobně vnímám jako značné nebezpečí. I u nás se najdou lidé, kteří si myslí, že předseda Topolánek padl nikoli proto, že říkal něco nesprávně, ale proto, že to říkal příliš brzy.
Končí s lidovci jedna epocha? Když se objevují úspěšné nové strany, vzniká otázka, co s těmi tradičními. U lidovců ukazovaly propočty již v 90. letech, že touto dobou ztratí dostatečnou základnu umožňující hladce překonat pětiprocentní kvorum. Miroslav Kalousek a lidé, kteří s ním spolupracovali na vzniku TOP 09, ty propočty znali. Jejich odchod z KDU-ČSL byl projevem pudu sebezáchovy. Lidovcům, přestože mají obrovskou tradici a bývalo jich hodně, chybí přirozený zdroj nových voličů. Lidovci mohli uspět, jen kdyby volební účast byla ještě menší – v takovém případě by je jejich pevné voličské jádro ještě zachránilo. KDU-ČSL ovšem udělala velkou chybu, když se snažila vymanit z krize tím, že se vrátí ke starým kádrům. Budou lidovci v české politice chybět? Myslím, že nebudou. Za posledních dvacet let ztratili svou přirozenou podobu. Ze strany křesťanské a sociální se stali stranou křesťanskou a liberální. Nejliberálnější křídlo se odtrhlo a vytvořilo TOP 09. To je pro lidovce smrtící. Mohli by mít ještě šanci, kdyby se vrátili k sociálním kořenům a zároveň by se tu dramaticky zhoršila sociální situace. Pokud k tomu nedojde, jsou snadno nahraditelní. KSČM hlasy také ztratila, ale na rozdíl od všech tradičních stran dokázala získat aspoň tolik mandátů, jako při minulých volbách. Dá se to považovat za úspěch? Komunisté hlasy ztrácejí, protože se ocitli v schizofrenní situaci. KSČM se již dvacet let musí potýkat s obrovskou nepřízní médií. Strana na ni reaguje tím, že například v obcích a krajích ukazuje státotvornost, spolehlivost a pracovitost, ale její obraz v médiích se tím nezlepšuje. V této společnosti je přitom mnoho lidí, kterým současný systém ubližuje nebo jim nějak nesedí – od nezaměstnaných po intelektuály, kteří se neztotožňují se sociálním darwinismem. Jenže strana, která je komunistická, ale zároveň státotvorná, oslovuje jen přesvědčené. Posbírat větší množství protestních hlasů nedokáže, protože se zdá, že neumí přiznat barvu. Nezaměstnaní dělníci a znepokojení intelektuálové buď nevolí, nebo volí strany, jejichž populismus je barevnější. Všichni teď mluví o tom, jak to ČSSD projela, ale ještě větší pád voličské přízně zaznamenala ODS. U sociálních demokratů způsobili propad předseda a vztah médií k jeho osobě, ale ODS postavila do čela nového člověka, který navenek působí slušně. Za co ji voliči vytrestali? Prvním faktorem bylo zklamání z výkonu Topolánkovy vlády. To se podařilo částečně napravit, když vláda padla. Zůstal však rozštěp uvnitř strany. Útok Topolánkova vedení proti Bémově pražské základně byl sebevražedný, protože ve zlomových situacích se ODS vždy mohla spolehnout na pražské voliče. Útok směřoval proti vlastnímu srdci. Projevila se zde neochota hledat kompromis a neschopnost strategického myšlení. Výměna Mirka Topolánka přišla pozdě a navíc až po jeho vítězství nad Pavlem Bémem. Z jedné prohry tak najednou byly dvě. Značná část elektorátu přeběhla k TOP 09. Na rozdíl od levice zde ale nevidíme úbytek voličstva. Příznivci pravice se jen přesunuli od jedné strany ke druhé. Tak výrazný úspěch TOP 09 jsem nečekal. Čím si lze takový vzestup vysvětlit? Úspěch TOP 09 je do značné míry dán přízní médií. Jinak je to strana, kde nenajdete přirozenou hierarchii ani lidí, ani hodnot. Jde o velmi zvláštní seskupení, v němž se skloubí sociální darwinismus a šlechtický paternalismus. Strana jako by nevěděla, zda směřuje k někdejším latinskoamerickým pravicovým vzorům, nebo zda se inspiruje severoevropskými monarchiemi. Je neukotvená, v mnoha rysech připomíná spíše podnikatelský projekt. Chválit či hanět ji však můžeme, teprve až za sebou bude mít sto dnů vládnutí. A Věci veřejné? To je také podnikatelský projekt, který se chytil hlavního proudu a naplňuje televizí vytvořené představy. Jeho tvůrci se do cítění veřejnosti přesně trefili, zahráli na notu obrovské neoblíbenosti politiků, přidali známého televizního komunikátora. Podle mého názoru však jde o stranu na jedno použití. To se o Berlusconiho hnutí Forza Italia soudilo také. Základní prostředky, které jsou pro tento typ politiky potřebné, tedy peníze a televizi, mají Věci veřejné půjčené, zatímco Berlusconi je vlastní. Zatím nemůžeme říct, zda bude Radek John dobrým ministrem nebo ne. Na amatéry v politice však moc nevěřím, protože politika je zlá profese. Oni budou muset prokázat, že v tom nevábném prostředí obstojí, zároveň budou muset splácet dluhy a proklouzávat mezi mlýnskými kameny různých tlaků. Berlusconi neměl tak populistický program. Myslím, že z hesel Věcí veřejných se dá jen obtížně ukout něco trvalého. Dopředu bych ale nikoho nezavrhoval. Jakou budoucnost prorokujete nové koalici a jaké kroky od ní očekáváte? Největší riziko vidím v tom, co pokládají za svou největší sílu. Rozpočtová zodpovědnost je velice potřebná věc. Jenže kdo se nejvíc podepsal na růstu deficitu v posledních dvou letech? Právě lidé, kteří tvoří tento tým. Rozpočet na rok 2009 připravovali pod heslem Nás se krize netýká. Výsledkem byl historicky největší propad veřejných financí. Stejný tým připravoval rozpočet pro tento rok, a zase nepředvedl profesionální výkon. Bojím se, že kabinet sáhne na sociální výdaje, ale neubrání se tlakům mocných nátlakových skupin. Místo ekonomů budou dělat rozpočet účetní. Jak to vidíte s podzimními senátními a komunálními volbami?**
I když v tuto chvíli nevíme, kdo sociální demokraty povede, levice se částečně zmobilizuje. Na velký převrat se však volby konají příliš brzy. Vláda ještě nebude zdiskreditována, protože v létě se zásadní opatření nepřijímají. Všechny tři pravicové strany umějí pracovat se sdělovacími prostředky. Dokud se negativně neprojeví sociální důsledky jejich vládnutí, budou situaci zvládat. Navíc senátní volby levici zpravidla nesvědčí, protože levicoví voliči Senát považují za zbytečnou a drahou instituci. Posledně to byla výjimka.
