Hyperaktivita Nicolase Sarkozyho způsobila, že Paříž má dnes více nepřátel než spojenců
Kdyby se v Evropě vybírala osobnost své doby stejně, jako to v USA činí časopis Time, mužem druhé poloviny roku 2008 by se nepochybně stal Nicolas Sarkozy. Hyperaktivní, rtuťovitý, spíše přičinlivý než činorodý francouzský prezident, trochu četník ve výslužbě a trochu lazebník sevillský („Figaro sem, Figaro tam“) je výraznou postavou, jakou Starý svět dávno neměl. Celou první polovinu roku překonával Sarkozy dozvuky své mezaliance se světskou divou Carlou Bruniovou. Ta byla ve Francii hlavní politickou zprávou, jež málem zastínila vlnu stávek tu úředníků, tu studentů protestujících střídavě proti důchodové či školské reformě. Hrot nespokojenosti se podařilo ulomit jen vycouváním ze všech slibovaných změn. Na jaře se Sarkozymu podařilo dosáhnout jednoho pochybného prvenství – stal se doma nejméně populárním prezidentem všech dob. Z toho si odnesl důležité ponaučení postmoderního politika: sklízet vavříny je snazší v cizině než ve vlasti. Už v květnu proto vrhl svou nezkrotnou energii na uskutečnění projektu Středomořské unie, jež měla učinit Paříž středem velkého regionálního sdružení a posílit francouzskou prestiž v Evropě. Tím však prudce vyšinul mocenskou rovnováhu v EU a rapidně zhoršil vztahy s hlavním evropským spojencem Francie – Německem. Německá kancléřka Angela Merkelová učinila vše, aby velkoústý plán skončil jako další chiméra bez řádného finančního základu.
Poté byla dle jednoho bruselského úředníka německo-francouzská lokomotiva „nadobro zaparkována v depu“. Mnozí si všimli, že během listopadových oslav 90. výročí ukončení první světové války Merkelová demonstrativně nepoctila návštěvou Paříž, ale Varšavu. Francouzské výhrady proti poskytnutí akčního plánu přidružení k NATO Gruzii a Ukrajině se staly hlavní příčinou nezdaru bukurešťského summitu Aliance a značně podráždily George Bushe. V rámci nápravy škod musela Francie navýšit kontingent v Afghánistánu. Kavkazská válka a finanční kolaps umožnily agilnímu Sarkozymu naplno projevit schopnosti krizového manažera. Nejdůležitějšími mezi nimi je umění prezentovat prohru jako vítězství. Právě takto dokázal Sarkozy prodat veřejnosti ruskou anexi části gruzínského území jako ústupek Ruska pod nesnesitelným tlakem jeho zdatné diplomacie. Po tomto triumfu bylo obnovení plnohodnotného dialogu s Moskvou na summitu v Nice už jen otázkou času.
Ekonomická recese sice dolehne na Evropu vší silou až nyní, ale nic naplat, Sarkozy se již stačil stylizovat do pózy jejího pokořitele. Slavnostně oznámil ukončení doby liberálního kapitalismu, čímž uznal odvěkou správnost francouzského dirigismu. Na fóru v Evianu si navíc stihl pro sebe rezervovat místo hlavního reformátora světové bezpečnostní architektury. A na prosincovém summitu EU dosáhl slibu opakování irského referenda k Lisabonské smlouvě výměnou za zrušení ustanovení o počtu členů v Evropské komisi, jež předtím bylo pokládáno div ne za hlavní výdobytek oné smlouvy.
Dne 1. ledna vyvstal dle jednoho znalce francouzské politické kuchyně před Elysejským palácem vážný problém. Paříž sice již ztratila formální právo mluvit jménem celé Evropy, ale „Sarko“ tomu teprve nyní přišel na chuť. Francouzský prezident málokoho nechává lhostejným. Jeho artistické a chvílemi vyumělkované způsoby, tryskající energie, neúmorné sebeprosazování a připravenost kdykoli strhnout pozornost na sebe zpravidla vyvolávají podrážděnost. Sarkozy je stejně jako jeho předchůdci zacyklen v myšlence francouzského vůdcovství Evropy. Pro dosažení tohoto efemérního cíle hraje, jak se říká v kasinu, na všech stolech najednou. Chce být hlavním americkým spojencem ve Starém světě a zároveň posílit evropskou složku v NATO. Buduje víceformátové vztahy s Ruskem, aby vytvořil protiváhu USA, přičemž se snaží najít společný jazyk se zeměmi výrazně protiruské orientace. Sní, že učiní z Francie klíčového hráče blízkovýchodního regionu, aniž by přitom převzal záruky za bezpečnost kohokoli. Důsledkem takové hyperaktivity bez základní vyhraněnosti je, že Paříž má dnes více nepřátel než spojenců. Zvláštní odcizení vyvolává Sarkozyho snaha využívat ve vlastní prospěch každou myšlenku a situaci. Stačí si vzpomenout na příhodu s osvobozením bulharských zdravotních sestřiček z libyjského žaláře. Delší dobu na jejich osudu pracovala celá EU, jakmile se však na konci tunelu ukázalo světélko, přihopsal francouzský prezident a udělal z toho kýčovité divadélko, v němž jako vždy hrál roli prvního milence.
Příští rok slibuje Sarkozymu jen samé starosti. Finanční krize spíše obnažila než zahladila rozpory mezi vedoucími zeměmi EU. Vznikl zámotek problémů, jejichž řešení chce klid. Sarkozyho neúnavné kolotání však může mít opačný efekt. Je to bludný kruh, jehož protržení vyžaduje nadměrné úsilí. Nadměrná necitlivá důraznost však může definitivně porušit křehké evropské vzájemné porozumění.
