Dálnice D47 nabízí obrázek o tom, jak se v Česku stavělo. Podle detektivů se žádný trestný čin nestal, hraje se „pouze“ o to, kdo to zaplatí Za chyby při stavbě dálnice D47 do vězení zřejmě nikdo nepůjde. O to, kdo zaplatí stamilionové náklady na opravy zvlněné dálnice a kroutících se mostů, se hraje v největší arbitráži v historii Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) u Rozhodčího soudu při Hospodářské a Agrární komoře ČR.
Za chyby při stavbě dálnice D47 do vězení zřejmě nikdo nepůjde. O to, kdo zaplatí stamilionové náklady na opravy zvlněné dálnice a kroutících se mostů, se hraje v největší arbitráži v historii Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) u Rozhodčího soudu při Hospodářské a Agrární komoře ČR. Verdikt, zda stavební firma chybně spočítala valorizaci ve svůj prospěch, očekává ŘSD v řádu dnů. Spor o to, proč a čí vinou vznikly na dálnici puchýře, bude nejspíš trvat ještě měsíce.
Otazníky bez odpovědí Snad žádná dopravní stavba u nás nebudí tolik vášní jako ostravská autostráda. Je dálnice D47 zbytečná 60miliardová investice do paralelní komunikace k R48, navíc vedená nevhodným terénem v zájmu majitelů pozemků nebo tepna nezbytná pro rozvoj regionu? Navrhl ji projektant na vysokých násypech proto, aby se tam utopilo a vyfakturovalo co nejvíce šuntu? Nebo jde o prozíravé dílo s protipovodňovou funkcí? Dávají dvoupatrové křižovatky Ostravě punc Los Angeles, aby se prostavělo co nejvíc peněz, nebo aby umožnily severní metropoli velkorysý rozvoj v třicetiletém horizontu? Putovala do dálnice podřadnější struska, aby se dalo vydělat firmě s neprůhlednou vlastnickou strukturou, nebo šlo o snahu zbavit Ostravu alespoň z části nevzhledných hald z průmyslové minulosti? Odborná obec jednoznačné odpovědi nedává.
Na otázku, jestli je zvlněná D47 geniální podvod s pokulhávající koncovkou, či výsledek lidské nedokonalosti pozměňující dobré úmysly, měla odpovědět policie. Po roce a půl došli ostravští detektivové k závěru: nejde o podvod, jelikož ten vyžaduje mimo jiné, aby poškozený (tedy ŘSD) byl uveden v omyl, což se nestalo. Nešlo potom ale o zločinné spolčení?
Dálnice se na sedmikilometrovém úseku mezi Rudnou a Hrušovem poprvé zvlnila v roce 2008, necelý rok po jejím uvedení do provozu. Velkou odpadkovou kauzu z ní udělal za asistence televizních kamer až „véčkařský“ ministr dopravy Vít Bárta o tři roky později. V prosinci 2011 podalo ŘSD trestní oznámení pro podezření hned z několika podvodů. Zhotovitel měl neoprávněně zabudovat do dálnice jiný než požadovaný materiál a vydělat na tom nejméně 49 milionů korun. A jelikož dodaná méně kvalitní ocelárenská struska neměla ani požadovaný certifikát, nešlo o stavební materiál, nýbrž o odpad. Firma se měla obohatit o 58 milionů i na mostě, na kterém ušetřila čtvrtinu oceli, ale vyfakturovala původní cenu. Nakonec ŘSD zpochybnilo i výpočet valorizace – podle stěžovatele ji stavební firma spočítala k jinému než rozhodnému datu. Přijít mělo ŘSD o 121 milionů.
Předražená struska To, že byla při výstavbě v úseku použita do násypu dálnice struska ocelárenská místo vysokopecní, policie považuje za prokázané.
Věděl o tom dodavatel materiálu – společnost Hecket MultiServ CZ (dnes Harsco Metals), od které musel stavebník strusku odebrat – stavební firma – konsorcium firem ODS, SSŽ (dnes Eurovia) a OKD Doprava – stejně jako zaměstnanci ŘSD. „Při kontrolních dnech na stavbě bylo naprosto zřejmé přítomným osobám, že je dodávána ocelárenská struska. Bylo to zřejmé i z předkládaných dokladů,“ vypověděl zaměstnanec Hecket MultiServ CZ. Kdo a jakým způsobem záměnu materiálu výslovně povolil, není jasné. Eurovia se odvolává na správce stavby Tomáše Mráčka (zaměstnanec ŘSD), který v roce 2004 schválil dokument Technologický postup pro provádění násypu tělesa. Dokument se brání schváleným technologickým postupem z roku 2002 u jiného úseku téže dálnice. Mráček navíc do protokolu tvrdí, že změnu materiálu neschválil: „Zhotovitel nikdy nepředložil žádost o změnu vysokopecní strusky za ocelárenskou, a tudíž jsem nemohl žádnou změnu schválit. Pokud je mi předestřen tento dokument, schválení se týká technologického postupu, nikoli materiálu.“ Mráček připouští, že kdyby byl o změnu požádán, pravděpodobně by ji schválil. Vysokopecní strusky byl prý v té době na trhu nedostatek. Pokud ponecháme stranou otázku, zda by vůbec měl správce stavby pravomoc rozhodnout o změně milionu metrů krychlových materiálu bez jasně formulovaného dodatku ke smlouvě a to, zda by to i tak měl zhotovitel akceptovat – obchodní podmínky jej nezbavují odpovědnosti za správnost řešení – ŘSD každopádně dostalo méně kvalitní a ekologicky rizikovější strusku, než stanovil projektant v zadávacích podmínkách a než připouští kontrakt. A ŘSD každopádně zaplatilo za horší materiál původně nasmlouvanou cenu. Varovné světélko mohlo ještě zablikat u technického dozoru investora – firmy Dopravoprojekt Brno. Ten rozkreslil pro stavební firmu i zadávací dokumentaci do detailní realizační dokumentace a tento úsek pro ŘSD i projektoval. Takový souběh funkcí zavánějící konfliktem zájmů byl v minulosti běžná praxe. Nikoli protiprávní, pouze nemorální. Na dalších etapách dálnice – některé se už také vlní, ale ne tak dramaticky, a jejich zhotovitelé je ještě v záruce opravují – vystupuje ve stejných rolích společnost HBH.
Změna uprostřed běhu Policie vyšla při zkoumání toho, zda a kolik mohl dodavatel na záměně strusky vysokopecní za ocelárenskou vydělat, z ceníku společnosti Harsco. ŘSD v trestním oznámení uvedlo, že od této firmy nakupovala stavební firma ocelárenskou strusku za 17,50 za metr krychlový, zatímco v soutěžní nabídce si stanovila cenu za metr krychlový 373 korun. Policie došla k závěru, že rozdíl v cenách nebyl ve skutečnosti nijak dramatický: levnější ocelárenské strusky bylo totiž potřeba více než té vysokopecní, a stouply i náklady na dopravu. A jak se popasovala policie s tím, že dodavatel vyfakturoval za jinou surovinu původní cenu? Po dvou letech výstavby (v roce 2005) uzavřelo ŘSD se stavebním konsorciem dodatek, kterým sjednalo tzv. pevnou cenu, čímž zajistilo, aby se vysoutěžená cena nezvyšovala, ovšem ani nesnižovala. Policie si tento zvláštní institut přeložila tak, že vlastně bylo jedno, z čeho firma skutečně staví, vždy dostane zaplaceno stejně.
Pro přehlednost si děj zrekapitulujme tak, jak jej vidí právníci ŘSD: V září 2003 podepsalo ŘSD se stavební firmou smlouvu nepřipouštějící dodávku ocelárenské strusky, v prosinci téhož roku uzavírá konsorcium smlouvu na dodávku ocelárenské strusky se společností Harsco a v dubnu roku 2005 sdružení stavebních firem s ŘSD podepisuje dodatek o pevné ceně. Policie nenalezla v této souslednosti podstatu trestného činu. Stejně tak státní zástupce, u kterého si ŘSD stěžovalo. Vlny na dálnici tak budou řešeny jen v rámci obchodních sporů. Není bez zajímavosti, že jeden vede Eurovia se společností Harsco, po které požaduje u ostravského soudu náhradu škody přes 50 milionů. ŘSD se podle rozhodčí doložky mohlo obrátit pouze na rozhodčí soud. Celkem podalo 17 žalob, soud je projednává ve dvou procesech. V jednom řeší valorizaci, ve druhém reklamované vady. Na základní otázku, zda právě záměna vysokopecní strusky za ocelárenskou, je příčinou bobtnání dálnice, policejní vyšetřování jednoznačně neodpovědělo. Pokud by ovšem stát dostal to, co si objednal, nebyla by tato otázka vůbec důležitá. ŘSD by si mohlo jen nasypat strusku na hlavu a dálnici, kde se jezdí šedesátkou, co nejrychleji opravit na vlastní útraty. l •
Jak se to u nás dělá
V Česku se používá model tzv. měřeného kontraktu, který neumožňuje zafixovat cenu. Zjednodušeně řečeno, uchazeč nacení jednotlivé položky v zadávací dokumentaci a zaplacené dostane provedené práce podle tohoto ocenění, což může stavby teoreticky zlevnit. Prakticky je to obvykle zdraží. Změnit během výstavby dálnice základní princip kontraktu je z pohledu zákona o veřejných zakázkách zvěrstvo. Dodatek o pevné ceně měl umožnit firmě vyfakturovat původní cenu i za most přes Opavu, přestože do něj zabudovala o více než tisíc tun méně oceli, než předpokládalo zadání. I tady pracovala pro ŘSD i dodavatele ta samá firma. (boř) l
O autorovi| Hana Boříková, borikova@mf.cz
