Původní reportáž z ostrovní země, jejíž obyvatelé se kvůli krizi obávají budoucnosti
[perex]
Island je na pokraji finančního kolapsu. Země, kterou různé světové žebříčky bohatství dávají na přední místa? Země, která se díky svým offshorovým firmám stala v posledních deseti letech miláčkem globálního finančního světa od Londýn až po Hradec Králové? Jenže bublina s názvem Island, kde se obyvatelstvo pelešilo v úvěrech, jejichž hodnota přesáhla až dvanáctinásobek hrubého domácího produktu, praskla zejména kvůli spekulacím expandujících soukromých bank a špatné inflační politice centrální banky. Bizarní situace, která by patřila do politicko-byznysového technothrilleru. Avšak Island v těchto týdnech zažívá jedno z nejhorších období své existence. Týdeník EURO přináší původní reportáž z drsného ostrova, jehož obyvatelé se právem obávají budoucnosti.
Je chladný říjnový večer a vítr přináší od Atlantického oceánu závany rybiny. V minimalistických, do ruda laděných prostorách Reykjavik Art Museum se koná party. Hosté oslavují červnovou fúzi čtyř islandských stavebních firem. Roční obrat nové společnosti EFLA, jejíž obchody sahají do Ruska, Francie, Turecka nebo Dubaje, činí zhruba tři miliardy islandských korun (asi půl miliardy Kč). Ochranka u vchodu hlídá přístup mezi zhruba dvě stovky lidí, z nichž většina je oblečena v černém. Temný skandinávský pop chvílemi střídá rozvernější Abba. Přestože se hosté baví, je na první pohled znát, že za upjatou atmosférou musí být něco víc než jen příslovečná severská rezervovanost. „Islanďané teď nejsou zrovna šťastní. Party jsme ale uspořádat museli, byla naplánována dlouho dopředu,“ říká personální manažerka Ásta Sveinsdóttirová. „Finanční krize naše podniky zatím přímo nezasáhla. Myslím si ale, že ovlivní každého.“
Tučné časy skončily nejen ve stavebnictví. Ke krizi, která plnou měrou zasáhla ostrovní stát v uplynulých týdnech, se ale schylovalo už delší dobu, minimálně od loňska. Bohatému státu, který statistiky OSN loni zařadily do čela žebříčku zemí, v nichž se žije nejlépe, hrozil v minulých dnech bankrot. Příčina? Je jich víc.
Roztržka s přáteli
Island, kde žije asi 300 tisíc lidí, se svezl na vlně finanční krize, která se z amerického Wall Streetu rozšířila během krátkého období i do Evropy a Asie. Vysoce úročená islandská koruna byla atraktivní pro zahraniční investory. K tomu se přidal místní bankovní systém, který byl na tak malou zemi vpravdě titánský. Islandské banky v minulých letech dobyvačně expandovaly do zahraničí, především do Velké Británie, Nizozemska, Německa a skandinávských států. Zahraniční dluhy, které přitom nahromadily, tvořily přibližně dvanáctinásobek HDP. Parlament tak byl na začátku října nucen bleskově schválit zákon, který vládě umožnil dostat pod kontrolu tři největší soukromé banky v zemi – Kaupthing, Glitnir a Landsbanki.
Právě kvůli vkladům, které do islandských bank vložili zahraniční střadatelé, se ostrovní stát dostal do roztržky s Velkou Británií. Vláda Gordona Browna sice garantovala návratnost vkladů z padlých islandských bank pro jednotlivce, v případě ostatních subjektů se však doposud zdráhala. Potíž je v tom, že do islandských bank vložily kvůli vysokému úročení svoje peníze i britské radnice, nemocnice nebo policejní a hasičské složky. Celkem by údajně mělo jít až o miliardu liber. Poté, co se islandské soukromé banky dostaly pod kontrolu státu, by to měl podle Britů být právě on, kdo úspory zaplatí. Přesně do toho se ale islandským politikům příliš nechce. Palčivé výroky obou stran a nestandardní krok Britů, kteří ke zmrazení aktiv britské větve Landsbanki využili ustanovení takzvaného protiteroristického zákona, vystřídaly v posledních dnech spíše uhlazená prohlášení. I tak je ale nálepka teroristů pro islandské činitele obtížně stravitelná.
Světlo z východu?
Pravidelnou sobotní událostí ve stopadesátitisícovém Reykjavíku bývá bleší trh. Rozlehlá budova těsně u přístavu trochu připomínající hangár, ukrývá desítky stánků s povětšinou kýčovitým haraburdím. Místo se brzy po ránu plní Islanďany i turisty. Vybíráme repliky sovětských budovatelských plakátů – urostlý kolchozník rozhodně drtící mrzkou americkou pracku. Líbí se nám i blyštivý sovětský meč roztínající hada stočeného do znaku dolaru. Nejsme ale sami– upravená dáma středního věku, která se do ošuntělého prostředí moc nehodí, si plakátů kupuje deset najednou. „Třeba se budou hodit, když se teď o nás Rusové zajímají,“ pronese s umně skrývaným sarkasmem.
Rusko je momentálně jedním ze států, o nichž se v souvislosti s finanční injekcí ostrovnímu státu mluví nejvíc. Peníze už poskytly Islandu i skandinávské země, ovšem Islanďané momentálně potřebují velmi silný příliv kapitálu. A ten jim kromě Ruska může zajistit jen málokdo. Zhruba čtyři miliardy eur, o jejichž půjčce mají delegace obou států jednat, tvoří asi procento ruských devizových rezerv, ale přibližně čtvrtinu ročního islandského HDP. O tom, že je Rusko ochotné poskytnout zemi půjčku na tři až pět let, informoval již před čtrnácti dny šéfa islandské centrální banky Davida Oddssona ruský ambasador v Reykjavíku Viktor Tatarincev. Jen pro zajímavost, Rusko se prostřednictvím Tatarinceva už letos v květnu kladně vyjadřovalo k případné obchodní spolupráci mezi oběma zeměmi v oblasti geotermálních energií. Rusové by údajně měli mít zájem o využití islandských znalostí při projektech budovaných na Kamčatce a v oblasti Krasnodaru.
Přestože jednání o půjčce až dosud vypadala nadějně, konkrétní výsledky nebyly ke konci minulého týdne známy. Na oficiálních webových stránkách Sedlabanki, jak je islandská národní banka označována, se v minulých dnech pouze objevilo prohlášení, podle něhož se delegace z Reykjavíku setkala v Moskvě se zástupci ruského ministerstva financí. Za Rusko jednal náměstek ministra financí Dmitrij Pankin, který uvedl, že „se setkání odehrálo ve velmi přátelské atmosféře“. Člen islandské delegace Sturla Pálsson zase údajně ocenil „rychlost, s níž naši ruští partneři souhlasili se schůzkou a diskusí o možné půjčce“. Jakkoli bývá v těchto situacích diplomatické cukrování nezbytné, z mnoha náznaků je evidentní , že oba státy mají značnou vůli dospět k dohodě, a pravděpodobně se tak i stane. Motivace Islandu je zřejmá. V případě Ruska jde zatím o nepodložené spekulace, podle kterých by Rusové mohli mít například z dlouhodobého hlediska zájem zřídit na území člena NATO svou leteckou základnu, případně získat Island na svou stranu v teritoriálních půtkách o některá arktická území, jejichž status připadá Rusku z hlediska mezinárodního práva nejasný.
Přežili jsme horší doby Řadu lidí nechává geopolitické riziko, které je s případným přílivem kapitálu z Ruska spojené, zcela chladnými. Lze se setkat i s přesvědčením, podle něhož je ruská pomoc vlastně vítaná. Najdou se ale i výjimky. Padesátník Thorvalden Marieson, jemuž na bleším trhu patří úhledný, starosvětský kout s několika stovkami islandských a anglických knih, tvrdí, že Islanďané svou zem nikdy za peníze nevymění. „Pokud za pomoc budou Rusové něco chtít, pak si ty peníze nevezmeme,“ říká rozhodným hlasem. „To by vláda neudělala.“ Podle něho se lidé v současné krizi obávají hlavně ztráty zaměstnání. „Ale jsou to Islanďané, to znamená, že se zase nebojí tolik. Budou prostě žít dál, těžké podmínky jsme zažili v minulosti mnohokrát.“ Právě tento názor – totiž že trpké časy zažili lidé na sopečném ostrově již tolikrát, že to jednoduše vydrží i nyní – je možné v zemi slyšet často. V nezvyklé harmonii to tvrdí jak běžní Islanďané, tak politici nebo novináři. To samozřejmě neznamená, že by obyvatelé byli oproštěni od zloby a rozhořčení. Tisíce Islanďanů, mnohdy v důchodovém věku, totiž kvůli pádu bank přišly často o celoživotní úspory. Ekonomický útlum s sebou navíc přinese výrazně vyšší nezaměstnanost a inflace, již nyní v dvojciferných číslech, minimálně nějakou dobu ještě poroste. Někteří ale přiznávají, že si za současné problémy mohou do značné míry sami. „Byla to naše vlastní vina. Kupovali jsme hodně společností, stále se zvětšovali. Na malou zemi jsme prostě byli příliš velcí. Lidé si také pořizovali příliš drahé domy a auta,“ domnívá se dvacetiletá Rúna Stefánsdóttirová.
Ženy a konec agrese
Neděle 12. října přibližně v půl sedmé večer. V ulici Borgartún, jež těsně lemuje pobřeží oceánu a kterou lze se značnou nadsázkou označit za islandský Wall Street, stojí na parkovišti před ústředím banky Kaupthing asi tři desítky vozů. Na to, že je konec víkendu a obloha nad oceánem začíná získávat šedočerný odstín, je možné v prosklených open space kancelářích vidět nezvykle mnoho zaměstnanců. Podle panujícího ruchu by se mohlo zdát, že jde spíš o hektický pracovní den. Uplynulo jen několik dní od doby, kdy největší soukromou společnost v zemi, založenou v roce 1982, převzala vláda. Podle vyjádření politiků se však poté, co se situace stabilizuje, společnost opět privatizuje. Kdy to bude a za jakých podmínek, ale není dnes možné ani odhadnout.
U dalších dvou znárodněných bank, Landsbanki a Glitniru, oznámila vláda minulý týden změnu názvu obou institucí spočívající v přidání slůvka „nový“ před původní jména. Navíc ozřejmila, kdo získal důvěru politiků k tomu, aby islandský bankovní systém postavil opět na nohy. Obě dvě jsou ženy – Nýr Landsbanki získala do čela Elín Sigfúsdóttirovou a Nýr Glitnir by měla začít vést Birna Einarsdóttirová. Obě nové výkonné ředitelky už přitom v bankách pracovaly. Od jejich jmenování si političtí představitelé slibují mimo jiné vymýcení agresivní politiky, s níž banky dosud řídili mladí, dynamičtí a draví muži s prestižním vzděláním. Právě přehnaný rozlet v minulých letech k pádu bank zásadní měrou přispěl. Nový kabát čeká pravděpodobně i na banku Kaupthing. Znárodněné instituce by se nyní měly zaměřit výlučně na vnitrostátní bankovní operace.
Adrenalin na parketu
V pátek 10. října večer se dozvídáme, že po několikadenní pauze, vynucené pozdvižením na finančním trhu a převzetím tří soukromých bank státem, má být v pondělí znovu otevřena islandská burza. Obchodování má začít v deset hodin dopoledne. Burzu tvoří páté patro moderní prosklené budovy v širším centru města. O podlaží výš sídlí japonské velvyslanectví. I když vezmeme v úvahu, že jde o burzu islandskou, panuje venku v devět hodin podezřelý klid. Kromě pětičlenného štábu BBC podupávajícího chladem kolem přenosového vozu není v pondělí ráno v okolí prakticky nikdo. „Za chvíli začnou a prognóza je dobrá. Místní burza se totiž obvykle chová jako kodaňská. A ta byla ráno v pořádku,“ říká jeden z Britů. Do dveří označených Nasdaq OMX proklouznou během hodiny asi dva lidé. Netváří se navíc zrovna přívětivě. Podivné. Po chvíli musí zpravodaj BBC svou vizi poněkud zkorigovat. Burza dnes neotvírá, za chvíli to bude sděleno v oficiálním prohlášení. Pořád prý převládá strach. Snad zítra.
V úterý už si Islanďané odvahu dodali. Vlastně jen napůl, či spíš na čtvrtinu. Obchoduje se jen asi dvacet pět procent akcií. Na indexu se pro jistotu neobjevily akcie tří bank, nad nimiž převzal kontrolu stát, ani některých jiných finančních institucí včetně investiční banky Straumur. V relativně malém prostoru sedí v komorním tichu u monitorů méně než deset lidí. Poměrně stoicky snášejí pohledy outsiderů. Z okna je přes zátoku vidět jedna z islandských hor pokrytá vrstvou čerstvě napadaného sněhu. „Zatím si vedeme docela dobře,“ říká tisková mluvčí. O opatrném optimismu mluví i prezident burzy Thordur Fridjonsson.
Je jedenáct dopoledne. O několik hodin později se hlavní index burzy propadá o sedmdesát šest procent. Později část ztráty sice umazal, i tak je ale jasné, že povolání islandského makléře by mohly místní agentury zařadit vedle jízdy na koních po lávových polích nebo šplhání na ledovcích mezi adrenalinové záležitosti nabízené turistům. Minimálně na nejbližší období rozhodně.
Eva Jarešová, Reykjavík, Island
