Brusel je jako stát ve státě, pořádného Belgičana tu nehledejte Kdo byl v Americe jen v New Yorku, nepoznal Spojené státy. A kdo z Belgie viděl jen Brusel, nemá žádnou představu, jak vypadá zbytek země. V samotné belgické metropoli žijí kvůli tradičně silnému přistěhovalectví i centrálám unijních institucí statisíce cizinců. Statisticky každý třetí člověk v Bruselu není Belgičan. A v některých čtvrtích je poměr migrantů a starousedlíků dokonce půl na půl.
Ivana Jemelková zažila bruselský „tavicí tyglík“ ještě jako studentka Fakulty sociálních věd UK, kdy sem přijela na několik kratších stáží. Nakonec se v Bruselu usadila a žije tu již čtyři roky. „Měla jsem velké štěstí. Americká poradenská firma FTI Consulting mi odpověděla jako první a druhý den jsem u nich začínala jako stážistka,“ vypráví. Od monitoringu tisku a politiky, který museli mít šéfové na stole brzy ráno, se vypracovala na ředitelku projektového portfolia. Patří také mezi lobbisty, kteří jsou registrováni při Evropské komisi a parlamentu.
Dnes už by prý takové štěstí mít nemusela.
„Vidím to ve firmě, na jednu pozici stážisty nám chodí i tři stovky přihlášek. Ti lidé mají někdy i doktoráty z prestižních světových univerzit a ovládají vícero jazyků. Na stážisty jsou překvalifikovaní,“ hodnotí Jemelková. Situace na trhu práce v Belgii spojená s velkou prestiží zaměstnání ve strukturách EU vede dokonce k tomu, že některé firmy stážisty přestaly platit. Mladí lidé s tím většinou souhlasí. Mít záznam v životopise a snít o dobře placeném místě je pro ně lepší než výdělek na půl roku.
Pro Jemelkovou není práce pro FTI Consulting nudou ani po čtyřech letech. Sama o sobě ovšem nerada mluví jako o lobbistce – tedy alespoň v Česku. „Pro spoustu lidí to zní pořád trochu podezřele. Takže raději říkám totéž, jen jinými slovy. Píšu analýzy, překládám, formuluji stanoviska. A také musím sledovat dění v oborech, které spolu zdánlivě nesouvisejí,“ vyjmenovává náplň své práce.
Toho, že nepracuje jako dobře placený euroúředník pod penzí, nelituje. „V soukromém sektoru se sbírá nejvíc zkušeností. Je to taková přední linie na frontě,“ směje se. A i když češtinu ani v práci, ani v partnerském životě nepotřebuje, nedá na své kořeny dopustit.
„Jsem nadšená a aktivní expatka,“ přiznává Jemelková a hned dává k dobrému akce, které v Bruselu před několika týdny pořádalo České centrum nebo Pražský dům – módní víkend, promítání filmu, divadlo. „Někdy mám pocit, že na českou kulturu chodím častěji tady než v Česku,“ dodává.
Učitelský koníček Sama se také aktivně zapojuje do práce krajanské komunity. V začátcích své kariéry založila česko-slovenskou skupinu stážistů.
V rámci svých možností pak dva roky pomáhala s výukou v České škole bez hranic, což je občanské sdružení, které se snaží o víkendech vzdělávat děti expatů i dalších zájemců v češtině, literatuře a dějepisu. Funguje nejen v Bruselu, ale i v dalších osmi městech Evropy. I v české krajanské škole je podle Jemelkové znát bruselský kosmopolitismus. „Chodí sem děti, které pocházejí nejen z dvojjazyčných, ale dokonce trojjazyčných rodin,“ říká.
Množství cizinců ve městě podle Jemelkové pozvolna mění k lepšímu i nepřehlednou belgickou byrokracii. „Čím dál víc formulářů je dostupných i v angličtině, zatímco dříve kromě francouzské verze existovala již jen ta vlámská,“ popisuje. Brusel, kde má sídlo vlámský parlament i regionální vláda, je dvojjazyčný. Ve čtvrtích kolem evropských institucí se ale také díky množství přistěhovalců z Afriky vlámština vytrácí. Podobně jako stovky dalších Čechů si Jemelková v Bruselu vystačí i bez ní.
Zatímco jazykově je město o něco vlídnější a tolerantnější, o službách to zdaleka neplatí. „Třeba sehnat kvalitního řemeslníka je nadlidský úkol. My bychom byli rádi za toho legendárního polského instalatéra, který bere práci místním, ale sežeňte ho,“ směje se Jemelková.
A co ji na téma Češi v Bruselu štve? Třeba to, že jako vlastenka nemůže volit do Evropského parlamentu ani dopisem, ani na ambasádě. Česko jako jedna z mála zemí EU umožňuje hlasovat jen na svém území. Jinak ovšem nemá důvod, proč by se měla za své češství stydět. „Češi tady mají dobré jméno. Považují nás za pracovitý národ a pochvalují si, že se nám dá věřit,“ uzavírá mladá Češka, která v Bruselu pracuje jako evropská lobbistka.
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskan@mf.cz
