Již podruhé se mi podařilo den po parlamentních volbách zmizet aspoň na pár dní z Česka, což je zvlášť teď pro duševní pohodu zcela blahodárné. Pravda, Londýn není tak exotickou únikovou destinací jakou byl v květnu roku 2010 nejsevernější tropický deštný prales Nového světa, kde můžete mobil zahodit a za „wifinou“ musíte jet hodně daleko. Ale nějaký odstup přece jen získáte.
Želbohu zde člověka nad ránem neprobouzí houkání opic vřešťanů, ale řev stavebních strojů. „Zlatí“ vřešťani, ti začínali krátce po šesté, kdežto stavbaři na jedné z desítek staveb v Citi se do toho „obuli“ předevčírem už v 5.13 ráno. Holt jeden není mimo civilizaci, ale v jednom z jejích globálních pupků. Stavební ruch potvrzuje, že Citi je už zase ve vztlaku, ostatně celá Británie má za sebou docela solidní třetí kvartál (plus 0,8 procenta mezičtvrtletní růst HDP). Bude jich potřebovat hezkou řádku za sebou, protože stejně jako v Česku je i zdejší ekonomika pořád ještě níže než před vypuknutím krize.
Drahé energie brzdí poptávku
Nepříjemnou brzdou spotřebitelské poptávky se mohou stát prudce rostoucí náklady na energie, které v úterý opanovaly mediální prostor (spolu s následky pondělní vichřice, která ochromila dopravu) kvůli slyšení ve výboru dolní komory parlamentu pro energetiku a klimatické změny. Byli tam v podstatě vyslýcháni šéfové největších energetických společností v živém přenosu. Zvláště velké pohoršení vzbudilo, když na slyšení zdejší filiálka německého koncernu RWE vyslala pouze svého ředitele pro vnější vztahy, což bylo považováno bezmála za pohrdání parlamentem.
Členové výboru byli vesměs schopni klást hodně technické otázky včetně doplňujících, které potvrzují, že o dané problematice skutečně něco vědí. Rentabilita tržeb kolem pěti až šesti procent je považována za nepřiměřenou v situaci, kdy lídři trhu ohlásili zvýšení cen o skoro deset procent. V příštím čísle týdeníku Euro porovnávám vývoj cen pro konečné spotřebitele v Česku a Británii s docela zajímavým zjištěním, ale nebudu vyzrazovat pointu.
Britové podpoří jadernou elektrárnu
Britové se na rozdíl od nás také rozhodli a podpoří výstavbu jaderné elektrárny v Hinkley Point (konsorciem francouzských a čínských firem) vládní garancí části úvěrů a jištění kontraktu prostřednictvím minimální výkupní ceny (na úrovni dvojnásobku současných cen silové elektřiny), indexovaném o inflaci a platném čtyři desetiletí. Vláda jejího veličenstva zjevně spoléhá na to, že jaderná elektrárna nebude po většinu své šedesátileté plánované životnosti subvence potřebovat. Není to v zásadě nic jiného než sázka na dlouhodobý růst cen fosilních paliv, která může, ale nemusí vyjít. Pokud chtějí Češi Temelín, musejí rozhodovat v úplně stejné míře nejistoty. A za takové situace bývá nejrozumnější pár let počkat.
V tomto týdnu rovněž vyšla nová aktualizace hodnocení dalšího britského mamutího infrastrukturního projektu – vysokorychlostní železnice HS2 propojující Londýn s ekonomicky zaostávajícími městskými aglomeracemi na severu Anglie, někdejšími „továrnami světa“, které ne a ne se vzchopit. Koridor by měl stát 42,6 miliardy liber, což je bratru třetina českého hrubého domácího produktu. Přestože analýza tvrdí, že kapacitu tratí je potřeba tak jako tak zvýšit a že každá investovaná libra přinese 2,3 libry ekonomického přínosu, má projekt pořád mnoho odpůrců. V Anglii už jednu vysokorychlostní trať mají, HS1 spojující Londýn s Paříží, která funguje pro vnitrostátní dopravu od „smolného“ roku 2009. Dosavadní ekonomické přínosy nejsou žádný zázrak. Zjevně i vinou recese je počet cestujících hluboko pod původními projekcemi, a že by nabudil aktivitu v městech, kde rychlovlak zastavuje, to se také říct nedá.
Špičková infrastruktura ještě neznamená rychlejší rozvoj
Před tím, než se dal ekonomický Nobelista Paul Krugman na psaní politických sloupků v New York Times, dělal i velmi zajímavý ekonomický výzkum, včetně nové ekonomické geografie. Jedním z jejích ústředních poznatků je, že špičková infrastruktura ještě nezbytně nutně neznamená rychlejší ekonomický rozvoj zaostávajících oblastí. Vypadá to trochu kontraintuitivně, ale ekonomickému centru infrastruktura prospívá více než periferii a rozdíly v úrovni se spíše zvyšují, než aby se stíraly.
Při pohledu na investiční náklady, z nichž značnou část musí nést přímo či nepřímo stát, dumají Britové, jestli náhodou nejsou náklady obětované příležitosti příliš vysoké. V případě jaderné elektrárny už překročili Rubikon, u severní rychlodráhy váhají. Raději šestkrát měřit než do zmodrání platit ztráty.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámačníka:
Hledání funkčního sociálního státu
