Psal se červenec 2006. Robert Fico se poprvé rozkoukával v premiérské funkci. Od začátku musel vynakládat hodně sil na obhajobu koaličního spojenectví svého Směru – sociální demokracie s nacionalisty a neméně kontroverzním Vladimírem Mečiarem. Nakonec byl vcelku úspěšný. Pro něj osobně ale měly tyto letní týdny i jiný, do budoucna mnohem důležitější význam. Dospěl totiž k poznání, že pokud si jako předseda vlády nepřestane zahrávat s hospodářským populismem, může to vyjít pořádně draho.
Šéf Směru tehdy po vítězných volbách prohlásil, že Slovensko přijme euro, jen když to bude výhodné pro občany. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Slovenská koruna začala rychle ztrácet a centrální banka utratila v intervencích až tři miliardy eur. Následoval „kartáč“ od tehdejšího šéfa centrální banky Ivana Šramka, který levicovému premiérovi vysvětlil, jaké škody napáchá jeho zemi nedůvěra trhů. „Je klíčové, aby vláda byla zodpovědná a státní rozpočet naplnil to, co bylo slíbeno,“ prohlásil po setkání Šramko.
Tato schůzka byla zásadní pro Ficův pohled na fungování ekonomiky. Od té doby už euro nikdy nezpochybňoval, naopak, stal se jeho věrným zastáncem, který chce dodržovat mantinely Paktu stability. Na konci volebního období, když se začala projevovat krize, sice ještě rozpočet nešetřil, ale když Směr na necelé dva roky zasedl v opozičních lavicích, zůstal jednoznačně europozitivní a ukázněný. Díky jeho hlasům parlament loni schválil navýšení evropského záchranného systému nebo dluhovou brzdu, která ústavním zákonem omezuje veřejný dluh. > Fico totiž dobře věděl, že ať v letošních předčasných volbách uspěje sebevíc, čeká ho těžká fiskální maturita.
Po hlasování 10. března se Směr stal první stranou v novodobé historii Slovenska, která obsadí nadpoloviční počet křesel v Národní radě. Bujarý socialistický karneval ale nečekejme. Mantinely pro příští léta jsou dány a hlavní heslo zní jasně: Veřejný schodek musí dolů. Pro stranu, jež uspěla z velké části díky hlasům lidí, kteří z někdejšího ekonomického boomu země příliš nezískali a očekávají pomoc hlavně od státu, to není zrovna radostná perspektiva. Nezaměstnanost na Slovensku se dlouhodobě drží vysoko nad deseti procenty, mzdy jsou jedny z nejnižších v eurozóně, přetrvávají propastné rozdíly v životní úrovni mezi Bratislavou a venkovem. A na nějaké citelné zlepšení v příštích letech to vůbec nevypadá.
===== Zaostřeno na bohaté
Ta rovnice je zatraceně složitá a nemá jednoduché řešení. Jak ušetřit během čtyřletého volebního období přes tři miliardy eur a nesáhnout přitom do kapes lidem se středními a nižšími příjmy? Čas na velké rozkoukávání přitom není. Už v roce 2013 musí Slovensko podle pokynu z Bruselu snížit veřejný deficit na tři procenta HDP (letos by se měl pohybovat kolem 4,4 procenta HDP), jinak se vystavuje pokutě ve výši 0,2 procenta HDP. A Fico to nebere na lehkou váhu. „Tento závazek bereme na sebe. Uvědomujeme si, jak důležité je mít zdravé veřejné finance,“ řekl na první tiskové konferenci po volbách. Aby to splnil, musí už v příštím roce ušetřit skromným odhadem 1,2 miliardy eur. Potíž je ale právě v tom, že Směr chce brát pouze bohatým. Namísto plošných opatření tak zřejmě dojde k množství menších změn, zaměřených na tlusté peněženky horních desítek tisíc.
V první řadě to bude znamenat konec rovné daně, kterou Slovensko před lety zavedlo jako první ve střední Evropě. Lidé s hrubým ročním příjmem nad 33 000 eur (zhruba 800 tisíc korun) mají namísto devatenácti procent odvádět 25 procent. Firmy s daňovým základem nad 30 milionů eur, tedy například automobilky, banky nebo telekomunikační operátoři, by měly ze zisku posílat státu 22 nebo 23 procent. Fico se chce také vrátit k pětiprocentní dani z dividend, zvýšit daň z vkladů v bankách ze současných 0,4 na 0,7 procenta, více vybrat na daních z nemovitostí, alkoholu, tabáku a hazardu či nasadit novou sazbu DPH na vybrané luxusní statky. Možná dojde také na zvýšení maximálních stropů odvodů (v současnosti v sociálním pojištění zpravidla čtyřnásobek průměrné mzdy, u zdravotních odvodů trojnásobek). Každopádně uvedené změny by měly podle odhadů vynést navíc 360 až 420 milionů eur, tedy pouze třetinu potřebné sumy.
===== Penze, nebo účetní trik
Jednou z eventualit, kde vzít další zdroje, je druhý penzijní pilíř. Nešlo by asi o tak razantní zásahy jako v Maďarsku, hovoří se například o snížení odvodů z devíti na sedm procent z hrubé mzdy (očekávaný výnos 200 milionů eur), oficiálně však Fico takový záměr zatím nepotvrdil. Možná proto, že existuje reálná obava, jak by se na takové opatření tvářila Evropská komise. Další potíž tkví v tom, že stát by si tím zadělal na ještě větší starosti s penzemi do budoucna (demografický výhled Slovenska nepatří v EU mezi ty nejlepší). Nový premiér se navzdory tomu brání myšlence prodlužování věku pro odchod do důchodu nebo pomalejší valorizaci.
Jiná „finta“, o níž se prý ve Směru spekuluje, je zahrnutí Fondu ochrany vkladů pod rozpočet veřejné správy. Instituce, která spravuje rezervy na případné vyplácení náhrad po zkrachovalých bankách, by mohla vylepšit bilanci o 170 milionů eur. Další část by se dala nabrat tím, že by stát odstoupil od plánovaného zrušení koncesionářských poplatků. Samozřejmě jsou tu i tradičně deklarovaná odhodlání snižovat daňové úniky a efektivněji hospodařit ve veřejné správě. To jsou ale plány, se kterými není radno předem kalkulovat.
Ekonomové vidí uvedené plány skepticky. Zpravidla se shodují v tom, že Fico by měl sáhnout k plošným opatřením. Například Ľudovít Ódor, bývalý člen bankovní rady NBS a poradce premiérky Ivety Radičové, tvrdí, že částka potřebná na snížení veřejného deficitu pod tři procenta HDP do konce příštího roku se nedá nashromáždit bez toho, aby to nepocítila většina lidí. „Nová vláda bude muset rychle a razantně konsolidovat,“ píše se v nedávno publikované studii s názvem Jak zakopat rozpočtovou sekeru, kterou publikoval spolu s kolegou Michalem Horváthem z Oxfordu. Krom jiného se v ní navrhuje zvýšení rovné daně a zároveň sjednocení DPH na úrovni 21 procent. Systémovější změny, například reforma důchodů či zdravotnictví (Ódor a Horváth doporučují například vázanou valorizaci penzí nebo pozvolné prodlužování důchodového věku), se do konce roku 2013 nestihnou uskutečnit a mohou přijít na řadu až později, upozorňují autoři.
===== Zrádné PPP
Plošné zvýšení daní nebo větší škrty v sociálních dávkách či důchodech ale u Směru nepřicházejí v úvahu, a tak se bude zřejmě spoléhat na zmíněné účetní kličky. Jako stále zřetelnější se ukazuje východisko v podobě poměrně riskantní sázky na vyšší růst HDP. Směru sice hraje do karet, že automobilky v čele s Volkswagenem hlásí rostoucí výrobu, která jde v naprosté většině na export, ale na obzoru není žádná nová megainvestice.
V tom případě asi nezbývá nic jiného než velké stavební akce podnícené vládou. Konkrétně se chystá návrat k objemným PPP projektům (veřejně soukromé partnerství) při stavbě dálniční sítě. Tento způsob si Fico vyzkoušel už za své první vlády (2006– 2010), nedopadl ale zrovna podle očekávání. Po nástupu kabinetu vedeného Ivetou Radičovou se nakonec uskutečnil pouze jeden ze tří projektů, dálniční napojení Nitry na Zvolen a Banskou Bystrici. Stavební konsorcia měla dlouhodobé problémy se sháněním peněz, a varianta PPP se navíc ukázala jako mnohem dražší než ostatní. Ministerstvo dopravy nakonec zvolilo ve většině případů financování s podporou eurofondů.
Směr ale tento neúspěch evidentně neodradil. Ostatně PPP projekty mají pro novou vládu několik kouzel – pomohou nakopnout stavební produkci, a nezatíží přitom jednorázově státní kasu. Zároveň se podle metodiky Eurostatu zatím nezahrnují do veřejného schodku. V posledním jmenovaném případě však stále chybí jasný postoj Bruselu – zatímco Eurostat říká, že pokud soukromý investor nese rizika projektu, aktiva zůstávají mimo okruh veřejných financí, podle mezinárodních účetních standardů pro veřejný sektor (IPSAS) patří pod veřejný sektor téměř všechny PPP projekty. Evropská komise má posoudit vhodnost zavedení standardu IPSAS v členských státech do konce letošního roku. Pokud by Slovensko znovu vsadilo na masivní PPP projekty a komise by se nakonec přiklonila k nepříznivé variantě, bude zaděláno na problém s vysokým dluhem.
===== Příležitost pro Čechy
Z pohledu stavebních firem by ale návrat k PPP projektům byl tou nejlepší zprávou. Na odvětví dopadla v posledních letech těžká krize a masivní veřejné zakázky se jeví jako spása. Jistě by to ocenily i velké české firmy či pobočky koncernů, jejichž slovenské aktivity se často zastřešují z Prahy. Příkladem je Eurovia, která právě jako jediná před lety s velkým PPP projektem uspěla. „Úsek Nitra – Tekovské Nemce dlouhý 46 kilometrů se nám podařilo postavit za 25 měsíců, a to včetně designu. Máme tedy v tomto způsobu výstavby co nabídnout,“ vychvaluje se generální ředitel Eurovia CS Martin Borovka. Zájem potvrdila také Skanska a do tendrů by jistě znovu šel i Doprastav (slovenská sestra Metrostavu) a v neposlední řadě také Váhostav-SK, jež kontroluje jeden z údajných sponzorů Směru a bývalý kolega Viktora Koženého z Harvardských fondů Juraj Široký.
Ficovi nechybí ani odhodlání na urychlení stavebního řízení. Ačkoliv už v minulosti narazil u Ústavního soudu se zákonem, který umožňoval stavět silnice na majetkově nevypořádaných pozemcích, možná to zkusí s podobnou legislativou znova. Kromě budování dálnic se volební program strany zmiňuje také o dalším velkém projektu – širokorozchodné železnici, kterou by vláda protáhla od hranic s Ukrajinou až k Vídni.
Velké plány má Směr také v energetice. Kromě rychlejšího dokončení třetího a čtvrtého bloku jaderné elektrárny v Mochovcích podporuje také vybudování nového zdroje v Jaslovských Bohunicích, který má podle smlouvy z roku 2009 společně stavět státní akciová společnost JAVYS a ČEZ. S výstavbou se mělo začít v roce 2014, podle loňského vyjádření úřadu jaderného dozoru se ale termín nejspíše posune kvůli chybějící studii o realizovatelnosti a novým bezpečnostním parametrům v EU. Pokud skutečně dojde k výstavbě, české firmy budou mít blízko k lukrativním zakázkám. Společnosti jako Škoda Praha Invest, Škoda JS nebo Královopolská RIA jsou na Slovensku tradičně dobře zapsané. „Záleží na tom, pro kterou technologii nového bloku se slovenská vláda rozhodne. Máme zkušenosti s výstavbou jak bloků typu VVER, tak i dodávek zařízení pro jiné typy reaktorů, PWR a BWR,“ říká například vedoucí marketingu Škoda JS Josef Říha.
Samostatnou kapitolou bude vztah nové vlády k SPP, dominantnímu přepravci a distributorovi plynu. Stát sice vlastní většinu akcií společnosti, manažerskou kontrolu ale drží zahraniční investoři, v tomto případě E.ON Ruhrgas a GdF Suez. A právě tyto koncerny se už předběžně dohodly na odprodeji svého podílu s českým Energetickým a průmyslovým holdingem (EPH), pro který by šlo o dosud největší akvizici. Obchod loni uvízl na nesouhlasu Fondu národního majetku a musí ho rozhodnout až Ficova vláda. Pro šéfa EPH Daniela Křetínského to může být pořádně tvrdý oříšek. Nový premiér se v minulosti tvrdě vymezoval vůči zahraničním vlastníkům ve strategických podnicích. V případě SPP ještě pár dnů před volbami protestoval proti převodu tranzitních plynovodů na dceřinou společnost Eustream. Bývalý ministr hospodářství za Směr Ľubomír Jahnátek se minulý týden vyslovil pro „vlastnický unbundling“ v SPP tak, že stát získá stoprocentní kontrolu nad potrubím.
===== Signál investorům
Nová vláda by neměla s prvními kroky příliš otálet. Jak připomínají ekonomové, čas kvapí a zahraniční trhy jsou citlivé. Pokud bude Fico váhat s představením konsolidačního programu nebo bude málo přesvědčivý, riziková přirážka u státních dluhopisů se vydá vzhůru.
V první řadě záleží na rychlém sestavení kabinetu. První týden po volbách naznačil, že personální obsazení ministerstev při jednobarevné variantě vlády v centrále Směru před volbami moc nepromýšleli. Fico se nechal slyšet, že chce mít ve vládě několik odborníků bez stranické legitimace. Největší pozornost lidí z byznysu se logicky upíná na post ministra financí. Nejčastěji se mluvilo o místopředsedovi strany Petru Kažimírovi, který byl za první vlády v tomto resortu státním tajemníkem.
Vedle ministerských postů a dalších úřadů se samozřejmě počítá s velkými rošádami v představenstvech a dozorčích radách podniků se státní účastí. Vedle již zmiňovaného SPP jde například o Slovenské elektrárne, distributory elektřiny, vodárny, teplárny, ale i zdravotní pojišťovny a další instituce. Pro jednu stranu celkem velké sousto, dalo by se říci. Zájemců ale bude jistě dost.
Bude to zajímavá podívaná, jak se jednobarevná socialistická vláda popasuje v době dluhové krize s těsnou „fiskální kazajkou“. Určitě bychom to měli pozorně sledovat také z Prahy. Zejména v Lidovém domě se budou moci poučit o tom, jaké to je nést levicovou odpovědnost za vládnutí v těžkých dobách. Česká pravice nechť se přitom neposmívá. Neměla by zapomínat, jak ve slovenských volbách dopadli zgorilovaní Dzurinda a spol. A kdo ví, zda Slováci nakonec neozdraví svoje finance rychleji než Nečasova vláda.
===== Robert Fico
Jánošík s pokornější tváří
Jako by to byl úplně jiný Fico. Po volebním úspěchu, který asi zaskočil i jeho, nehýřil přehnaným sebevědomím, ale mluvil o rozvaze, opatrnosti a o tom, že se poučil z vlastních chyb. Žádné paranoidní reakce jako v roce 2006, kdy svoji volební centrálu obšancoval ochrankou. I ve vztahu k dříve nenáviděným médiím, s nimiž byl dlouho ve válečném stavu, otočil o 180 stupňů. Navzdory spolehlivé většině tvrdil, že by raději vládl s koaličním partnerem. Nejvýraznější a nejúspěšnější slovenský politik si zřejmě plně uvědomil tíhu vlastní odpovědnosti…
Rodák z Topoľčan se jako politický talent projevil už v 90. letech, kdy se jako mladý právník brzo stal jednou ze známých tváří postkomunistické Strany demokratické levice (SDL). Mezi voliči si získával popularitu aktivní prací v parlamentu (jeho postoje přitom občas nekorespondovaly s oficiální linií partaje), ale třeba i brožurkami o občanské právní sebeobraně. Vždy měl velmi dobrý čich na to, jak uchopit téma „zdola“ a srozumitelně pro méně vydělávající většinu voličů. Od začátku v něm také třímala ambice být lídrem. Když neuspěl v SDL, založil si Směr, zpočátku vyloženě populistickou stranu „třetí cesty“. Postupně se ale vrátil ke svému klasickému levicovému naturelu a přiklonil se k tradičnímu sociálnědemokratickému modelu.
Poprvé seděl v premiérském křesle v letech 2006 až 2010, to ještě v koalici se Slovenskou národní stranou a Mečiarovým ĽS-HZDS (ani jedna z těchto stran se v posledních volbách do parlamentu nedostala). Navenek vždy působil dojmem šéfa, který má ve Směru první a poslední slovo. Ve skutečnosti prý ale nehraje tak autoritativní roli a umí vyjednávat s různými vlivovými skupinami. Jeho vůdčí pozice ve straně je přesto neotřesitelná.
Kdo bude ministrem Pravděpodobní kandidáti na důležité ekonomické resorty
Ministr financí
Peter Kažimír
Vystudoval zahraniční obchod. Před rokem 2006 byl ve vedení různých firem, vlastní podíly v několika společnostech. V letech 2006 až 2010 byl státním tajemníkem na ministerstvu financí. Od roku 2010 je místopředsedou Směru. Má blízko k druhému muži Směru, exministru vnitra Robertovi Kaliňákovi.
Ministr dopravy
Ján Počiatek
Bývalý ministr financí. Vystudoval informatiku a ekonomii, působil na různých pozicích ve společnosti Telenor Slovakia, investoval do restaurací a developmentu. V roce 2006 se překvapivě stal ministrem financí v první Ficově vládě. V roce 2008 čelil obvinění, že se v Monaku setkal s šéfy skupiny J&T a prozradil jim startovací směnný kurz slovenské koruny za euro. Od Fica si tehdy vysloužil „žlutou kartu“.
Ministr hospodářství
Ján Valko
Bývalý šéf státní akciovky JAVYS (Jadrová a vyraďovacia spoločnosť), která spravuje hlavně odstavené jaderné zdroje a nakládání s vyhořelým palivem. V roce 2009 podepsal za JAVYS dohodu s ČEZ o založení společného podniku pro výstavbu nové atomové elektrárny v Jaslovských Bohunicích.
