Slovo demokracie se v Česku skloňuje od rána do večera. Běda ale, když se mají posílit práva občanů do něčeho mluvit, okamžitě se zvedne varovný pokřik či obstrukce těch vyvolených. Aarhuskou úmluvu o přístupu občanů k informacím, o účasti veřejnosti při rozhodování a o lidem přístupné právní ochraně v záležitostech životního prostředí naši ministři a poslanci šest let po podpisu zbytečně hybernovali. Mezitím nás v ratifikaci předběhlo nejen Polsko, Maďarsko, Estonsko či Litva, ale i země bývalé sovětské střední Asie. Že i to lze proti občanské a demokratické úmluvě zneužít, ukázal místopředseda Poslanecké sněmovny za Občanskou demokratickou stranu Ivan Langer. Při řízení schůze se neudržel a schválení úmluvy komentoval pokřikem: „Tím jsme se zase připojili ke Kyrgyzstánu, Uzbekistánu, Tádžikistánu, Kazachstánu. Hurá na východ!“
Je to vykutálená mystifikace, protože Aarhuská úmluva je naopak naším dalším poutem k Evropské unii. Evropská komise zásady úmluvy okamžitě zakotvila do svých směrnic, z nichž dvě už platí. I pro nás. Jen díky jim se podařilo odvrátit pokusy očesávat naše zákony právě o informování veřejnosti. Z balíku ekologických zákonů, které na přelomu roku procházely sněmovnou, se v tomto směru podařilo pokazit jen zákon o geneticky modifikovaných organismech: aby získal informaci o pěstovaných geneticky modifikovaných odrůdách, musí tazatel nejdřív prokázat oprávněnost.
To je ovšem pohrdání občanskými právy a vláda si tváří v tvář Aarhuské úmluvě uvědomila, že to takhle nebude moci zůstat. Nový zákon se musí znovu vrátit do sněmovny. Poslanci ho budou nejspíš schvalovat až po ratifikaci úmluvy, k níž už schází jen prezidentův podpis a oficiální uložení ratifikačních listin. A tak případné nápady omezit přístup k informacím o životním prostředí tvrdě narazí na zákonný mantinel. Devadesát dní po ratifikaci se úmluva stane součástí našeho právního řádu.
Zůstane ale i mezinárodním nástrojem práva. Na stát, kde nebudou občané připouštěni k informacím, ke schvalování projektů výrazně ovlivňujících stav životního prostředí a kde nebudou mít právo obrátit se na soud nechat přezkoumat rozhodnutí úřadů, může kdokoli - občan i organizace - podat žalobu k sekretariátu úmluvy. Ten bude mít obdobné pravomoci jako Soud pro lidská práva. Nejen dobou projednávání bude připomínat boží mlýny, i vážností rozsudku.
Proto nezaslouží posměch ani ony východní země. Možná některé přistoupily k úmluvě lehkovážně, nicméně všechny jejím prostřednictvím dostanou lekci demokracie. A občané práva, o nichž se leckterým ani nesní.
V době, kdy se česká sněmovna pokouší vládnout pomocí jednorázových dekretů typu zákona o obchvatu Plzně nebo o dálnicích, kdy jen osoby všemi parlamentními mastmi mazané rozpoznají, který veřejný zájem je vyšší a kterým údolím má vést dálnice, mají naši zákonodárci nejmenší morální právo se svou „demokratičností“ nad kýmkoli vyvyšovat. Vždyť vyhazují ze hry nejen veřejnost, ale i vládu. Že navzdory častým poslaneckým pokusům nedopadla účast veřejnosti v těchto řízeních stejně nespravedlivě jako vlastníci pozemků v místě „vyšších veřejných zájmů“, zabránil právě Damoklův meč Aarhuské úmluvy. Byť nepravomocná, visela nad námi už od 25. června 1998, kdy ji podepsal exministr životního prostředí Martin Bursík.
Což připomíná, že české vlády i zákonodárci procházeli i vstřícnějšími údobími vůči právům veřejnosti mluvit do vztahů v životním prostředí. O právu občana na informace máme dokonce dva zákony, obecný a ekologický. V tom jsme napřed i před Německem a dalšími vyspělejšími zeměmi. Na rozdíl od nich nemusíme kvůli Aarhuské úmluvě provádět žádné legislativní změny. Ale naopak, ona nás musí před poslanci, naladěnými vyškrtávat účast veřejnosti, ze zákonů uchránit.
V české „politické vrstvě“ zakořenil názor, že veřejnost v řízeních brání rozvoji. Rozbor vlekoucích se kauz kolem výstavby dálnic však ukázal, že nejvíc zdržují nekompetentní úředníci. A taky investoři, neschopní včas dodat dokumenty. Snaha vyšachovat občana ze schvalování koncepcí a územních plánů je obzvlášť krátkozraká. Lidé si už nenechají líbit, co jim někde za zavřenými dveřmi nalajnují. Než konfrontace u rozestavěné dálnice je lepší dohoda nad mapou. Vyjde to levněji a rychleji.
Proč asi ministerstvu průmyslu stálo za to usilovat o dvouletý odklad schvalování Aarhuské úmluvy? Nemají se v té době náhodou projednávat nějaké důležité koncepce?
