Při pohledu na prázdné státní pokladny se s otylostí rozhodli zatočit i politici
Od časů papeže Řehoře I. Velikého známe sedm kardinálních hříchů – pýchu, lakomství, závist, hněv, smilstvo, lenost a nestřídmost neboli obžerství. Kdysi značil hřích hranici mezi dobrem a zlem. Dnes je tomu jinak. Na toho, kdo ve třetím tisíciletí přizná „Zhřešil jsem“, nečeká démon obžerství Belzebub, ale pálení žáhy, pár kil navíc a vysoká hladina cholesterolu. Až na srdeční infarkt a mrtvici, které hrozí neustále a snadno nás dokážou dopravit na onen svět, je nestřídmost problematikou zcela světskou. No řekněte, dají se hlavní hříchy uchopit lehčeji, než to nedávno udělali reklamní stratégové výrobce zmrzliny Langnese, když po nich pojmenovali sedm druhů čokoládového nanuku? V takovémto prostředí smrtelný hřích dohospodařil. Ze světa metafyziky byl degradován do oblasti dietologie. Z obžerství se stal problém, kterým se nezabývají duchovní pastýři, nýbrž osobní trenéři. Jenže ti si s pradávným hříchem zřejmě nevědí rady. Více než jeden a půl miliardy lidí s nadváhou dnes stojí proti „pouhé“ miliardě hladových. Bible diktovala jídelní lístek a přísně trestala ty, co neuposlechli. Pomyslete jen na biblická města Sodoma a Gomora, tam také rádi baštili a kde je jim konec? Bůh je zničil: „Všechno živé i neživé, ve městě i na poli, spálil na popel.“ To by dnes samozřejmě nešlo. Bůh by pravděpodobně narazil na odpor ochránců lidských práv. Podobně jako politici, kteří se již léta snaží s celosvětovou epidemií obezity vypořádat. Donedávna se však nezmohli na víc než na populistické informační kampaně. A tak museli do rolí misionářů vklouznout televizní kuchaři. Jamie Oliver, Gordon Ramsay a v českém podání třeba Zdeněk Pohlreich se nám snaží vysvětlit, že existuje víc než fast food a přeslazená limonáda. Nejdál za nepřátelské linie se odvážil britský kuchař Oliver. Na několik měsíců se odstěhoval do městečka Huntington, jež americký zdravotní úřad označuje za centrum obezity v USA. V Západní Virginii pak dětem ve škole vysvětloval, co je to rajče, jak vypadá kiwi a odkud pocházejí hranolky. Slogan, se kterým do Huntingtonu přijel, byl jednoznačný: „Jídlo zabíjí Ameriku.“ K Oliverově televizní show Food Revolution patří rovněž petice za zdravější stravu ve školních jídelnách, kterou chce po ukončení natáčení předat americkému prezidentovi Baracku Obamovi. „Britský kuchař Jamie Oliver je muž s jasnou misí, chce revolucionizovat způsob, jakým se americké rodiny stravují, a myslím, že by se mu to mohlo podařit,“ prohlásila po zhlédnutí prvního dílu seriálu moderátorka a jedna z vlivných dam USA Oprah Winfreyová. Dostat svět z pocukrované bryndy se pokouší dokonce už i vývojáři počítačových her. Fatworld, tedy tlustý svět, se jmenuje nejnovější „gamesa“ z dílny známého architekta naučných her Iana Bogosta. Cílem jeho produktu není lidem říct, co mají jíst a jak cvičit, nýbrž ukázat jim, jak složitý problém správné stravování opravdu je. Důležitou roli hraje nejen rodinný rozpočet a genetické předpoklady, ale rovněž geografická poloha, postoj místní vlády, vyspělost zdravotního systému a mnoho dalších faktorů, s nimiž se dá ve virtuálním světě Fatworld libovolně manipulovat. „Přes 70 milionů lidí v Americe trpí nadváhou. Dělá nám starosti bezpečnost leteckého provozu a bojíme se bomb, ale denně do sebe cpeme tučné, přeslazené anebo málo výživné jídlo,“ stěžuje si Bogost na svém blogu. Ano, rozruch kolem obezity pomalu dosahuje stejných rozměrů jako strach z globálního oteplování. Po finanční krizi, při pohledu do prázdných státních pokladen, nakonec uznali i politici, že je načase s otylostí zatočit, byť jen proto, že ročně stojí zdravotní systémy po celém světě miliardy eur. Dělají to chytře. Sázejí totiž na nesmrtelnost kardinálních hříchů – konkrétně na lakomství. Rozhodli se, že zavedou daň na nezdravé potraviny a limonády. Démon lakoty Mammon si zajisté už mne ruce.
