Komunisté našli způsob, jak být viděni a zůstat ve stínu
Vladimíra Iljiče Lenina bylo za minulého režimu tolik, že na něj šlo dle omšelého vtipu narazit v televizi, v rádiu, v novinách a občas i v konzervě. Kdo si na to pamatuje, může registrovat současný zvýšený výskyt komunistů ve sdělovacích prostředcích s jistými obavami. Lenina se už ale bát netřeba. Dějiny se po spirále vytočily patřičně výš a národ pobaveně sleduje špičky KSČM, jak vzrušeně reagují na bezvýznamná slova o prasatech pronesená v rámci satirického rozhlasového pořadu, jak komentují policejní incident s protestujícími antikomunisty při své letošní prvomájové oslavě na Letné, jak deklarují připravenost na ostrou volební kampaň nebo jak někteří požadují a jiní odmítají opakovanou omluvu za čtyřicetiletou diktaturu KSČ. Když k těmto kauzičkám připočteme pikantní reportáže ze severní Koreje nebo z nedávné mezinárodní konference komunistických stran konané v Praze, můžeme mít pocit, že o aktivitách profesionálních předělávačů světa a lidu víme skoro vše.
Jako druhá nejsilnější partaj v zemi si Komunistická strana Čech a Moravy bezesporu zaslouží širokou publicitu, o tom jistě není sporu. Problémem však je, jaký obsah vlastně její prezentace - komunisté by použili slovo propaganda - má. Zatímco když se řekne opoziční Topolánkova ODS, vybaví se běžným voličům pojmy jako Modrá šance, rovná daň, nedůvěra k Evropské unii či odpor k evropské ústavní smlouvě, stejně opoziční Grebeníčkova KSČM evokuje a podporuje obraz úplně jiného typu. Každoroční vzpomínkový festival stařečků, stařenek a exotů na Letné, šarvátky s tím spojené, evokace pocitů národního ohrožení, frázovitá obhajoba chudých a ublížených, láskyplně opečovávané symboly revoluce, jako jsou rudá hvězda, srp a kladivo, rudý prapor, internacionála (křečovité lpění dialektických materialistů na symbolice čili na pouhé nadstavbě, by skoro stálo za hlubší rozbor) a originální vnitrostranická mluva korunovaná důsledným soudružským oslovením - vždyť to je spíše adorace minulosti než seriózní program pro budoucnost. Proč to KSČM dělá? Proč o sobě komunisté, jejichž politicky obratní předáci v civilu vyhlížejí jako šedí vědátoři nebo byrokrati, dávají na politickém poli vědět provokacemi, demonstracemi, protesty nebo bezbřehým populismem, jaký čiší třeba z nedávného návrhu Komunistického svazu mládeže zavést v Praze bezplatnou městskou hromadnou dopravu? Má to strana s podporou pětiny až čtvrtiny obyvatelstva zapotřebí?
Důvod je jednoduchý i složitý, vlastně dialektický. Tradiční vizi socialistické revoluce se vším, co k ní patří, nechali komunisté po roce 1990 spát, i když v soft podobě ji čas od času musejí oprašovat alespoň v kroužku nejskalnějších voličů, aby o ně nepřišli. Novou vizi neobjevili, respektive zamlčenou revoluci nahradili jakýmsi sociálním národovectvím, ponechali si ale ve výbavě radikalismus a populismus jako zaručené prostředky pro připoutání pozornosti chudších vrstev obyvatelstva. Kam se poděl proletářský internacionalismus, jak revolučně změnit společnost bez revoluce, či jak se přitom obejít bez diktatury proletariátu nebo znárodnění, tyto otázky ponechala KSČM bez odpovědi. Účel posvětil prostředky a koncem devadesátých let její přežívání v podobě bazálního metabolismu skončilo. Členů přirozeně ubylo, zato přibylo voličů. Jenže protestních, kteří svou podporu podmiňují aktivním zápasem za lepší příští všeho druhu. Proto se komunisté, jimž do té doby k pohodlnému setrvávání v placených poslaneckých a jiných křeslech stačilo pasivně hájit svou opoziční roli a čekat na chyby druhých, museli začít víc snažit. Ovšem aktivně komunikovat s veřejností znamená více konkretizovat politické představy o tom, co se stane po převzetí moci, a ty komunistům buď scházejí, nebo jsou takového druhu, že by to mohlo početné nové skupiny voličů polekat. Eventuálně i zklamat. Ve volbách roku 2002 a zejména v loňských eurovolbách byla u KSČM znát snaha o aktivní prezentaci alespoň svých tváří a hesel včetně billboardové kampaně. Ostrou kampaň ostatně ohlásil místopředseda Karel Klimša i pro příští rok, ve straně však dosud převažuje reziduální strategie hlavně sbírat hlasy spadlé bez přičinění do klína. Lhostejno, zda Miroslava Grebeníčka vystřídá třeba Vojtěch Filip. Současný elektorát příznivců KSČM je totiž pole natolik zamlžené, že v mlze strana ponechává i své přísliby. Kdepak hrát hru „nestojíme o dvacet procent hlasů leckoho, milejších je nám deset procent roduvěrných“.
Omílaná prasečí i letenská kauza ukazují, že KSČM našla způsob, jak být svými příznivci viděna v plné předvolební aktivitě a nemuset při tom příliš odhalovat ze svých představ o budoucím vládnutí. Tu taktiku známe z bitek fotbalových fanoušků nebo z Německa počátku 30. let: využívat důsledně jakýchkoli záminek k protestům, hádkám, potyčkám, šarvátkám a ty pak rozvíjet. Oběť udělá haló. V Parlamentu, v médiích, u soudů, na ulici. Buďme si jisti, že tohle radikály určitě přiláká.
