Návrh, který měl sjednotit koalici, způsobil politické zemětřesení
Kreativita politiků v rozhodujících chvílích dokáže rozbořit i nadějně vyhlížející stavby. Určitě to platí v českých poměrech. Přesvědčil se o tom bývalý ministr financí, sociální demokrat Bohuslav Sobotka, když poslanci jeho vlastní strany (ale i těch ostatních) před posledními volbami prosadili zvýšení rozpočtových výdajů. Nyní to poznal také premiér, občanský demokrat Mirek Topolánek. Politikům jeho strany v čele s Vlastimilem Tlustým se daří rozvracet skromný, ale nadějný reformní „batoh“.
Nebýt toho prvního, byla by reputace dnes opoziční ČSSD v oblasti veřejných financí podstatně vyšší. Kvůli tomu druhému je zásadně zpochybněna schopnost ODS prosazovat jakékoli reformy.
Snaha vládní koalice vyjít vstříc rebelujícím poslancům včetně Tlustého byla z politického hlediska pochopitelná. Nezbývalo nic jiného, protože bez jejich hlasů je „batoh“ v Poslanecké sněmovně neprůchodný. Když však vládní koalice horko těžko dospěla ke kompromisu a předložila společný pozměňovací návrh, ukázalo se, že neúspěch reformy veřejných financí, a tedy také pád vlády se staly ještě pravděpodobnějšími než dříve. Pozměňovací návrh nakonec paradoxně odmítl právě Tlustý a někteří jeho názoroví spojenci v ODS, kvůli kterým se nové návrhy úpravy daní během letošního léta tvořily. Na hledání nové dohody před očekávaným rozhodujícím hlasováním tento týden mnoho času nezbývalo. Žádné nové řešení sporu uvnitř ODS nevypadá nadějně a reputaci nejsilnější vládní straně asi nenapraví.
Co se divíte?
Každý posun k dřívějším návrhům bývalého ministra financí Vlastimila Tlustého, který požadoval razantnější snižování daní z příjmů, byl velmi riskantní. Ve své podstatě totiž tyto návrhy byly protireformní. Alespoň pokud předpokládáme, že nyní jde především o reformu veřejných financí a snižování hrozivě vyhlížejícího rozpočtového schodku. Dvojnásob to platí v situaci, kdy zatím nejsou schváleny ještě razantnější úspory v rozpočtových výdajích. Pokud vláda nechtěla zcela změnit koncepci reformy (což by se Tlustému jistě líbilo) a riskovat totální rozvrat veřejných financí, musela trvat na tom, že daňové úpravy nemají mít negativní vliv na rozpočet. Ministr financí Miroslav Kalousek toto základní pravidlo opakoval celé léto.
Čísla obsažená v pozměňovacím návrhu tedy nemohla být žádným překvapením. Jednotná sazba daně z příjmu lidí má podle pozměňovacího návrhu klesnout v roce 2009 z patnácti na 12,5 procenta ze superhrubé mzdy, zároveň se ovšem sníží sleva na dani. A mění se dopady na jednotlivé skupiny obyvatel. Zatímco část lidí (s vyššími příjmy) by na této úpravě vydělala, domácnosti s nižšími příjmy by naopak prodělaly. Těchto domácností přitom mohou být až dvě třetiny.
Na první pohled nejde o nic, s čím by měl mít třeba právě Tlustý problém. Byl to právě on, kdo prosazoval nižší sazby daně z příjmu a chtěl je kompenzovat odstraňováním daňových výjimek a slev. Tlustý může argumentovat tím, že tato jeho úvaha se týkala především daně z příjmu firem, a nikoli přímo slevy na dani, kterou si mohou odečíst lidé. Tlustý se však možná také zalekl kritické reakce v médiích, která okamžitě upozornila na faktický růst daní pro mnohé lidi mezi lety 2008 a 2009. V té chvíli už Tlustý věděl, že se nemůže prezentovat jako hrdina, který vládní koalici dotlačil k razantnějšímu snižování daní.
Vše se točí kolem slev.
Z kompromisu, s nímž přišla koalice minulý týden, tak nakonec nebyl nadšený nikdo. Řada ministrů ho brala jako nutný ústupek a původní vládní návrh stále považovala za lepší. Ministr práce Petr Nečas týdeníku EURO sdělil, že v zájmu prosazení stabilizačních opatření koaliční kompromis „skousne“ a podpoří. Zároveň se však netajil tím, že by byl raději, kdyby se jako politicky nejprůchodnější ukázal původní koaliční návrh.
Nový koaliční pozměňovací návrh a celá diskuse kolem něj nakonec paradoxně ukázaly, že původní vládní návrh měl i v daňové oblasti velké přednosti. Premiér Mirek Topolánek by možná měl litovat, že ho neprosazoval s větším zápalem a sám o něm začal mluvit, jako by vlastně o žádné reformy ani nešlo.
V čem vlastně bylo kouzlo původního batohového návrhu? Odpověď je nutné hledat právě ve vysokých slevách na dani. Ty byly z hlediska celkového hodnocení daňových úprav stejně důležité jako samotná výše sazby. Vláda tehdy učinila zásadní krok k transparentnějšímu systému, v němž mělo být méně prostoru pro daňové úniky a který by také více motivoval lidi k práci. Kabinet totiž na jaře navrhl jednotnou sazbu daně z příjmu lidí ve výši patnácti procent ze superhrubé mzdy. V zásadě je možné mluvit o rovné dani, jak ji prosazovali někteří světoví ekonomové.
Jednotná či rovná daň však má nejen přednosti, ale i slabiny. Přechod na ni je výhodnější pro bohatší poplatníky, kteří dosud platili vyšší daně. Politicky tedy nebývá její zavedení v rozvinutých ekonomikách příliš atraktivní, neboť na ni může část obyvatel krátkodobě doplatit. Vysoká sleva na dani, kterou si může plátce odečíst na sebe, své děti a případně i manžela či manželku, ale celý pohled na rovnou daň mění. Sleva je naopak důležitější pro lidi s nižšími či středními příjmy, činí u nich větší procento ze mzdy. Progresivní zdanění, kdy bohatší lidé reálně stále na daních zaplatí vyšší procento ze svých příjmů, je tedy zachováno.
Může být hůř.
Základní sleva na dani činila v původním návrhu 24 480 a daňové zvýhodnění na dítě 10 440 korun. Vláda tak nakonec mohla prezentovat množství tabulek, které ukazovaly, že na úpravě daní (i při zvýšení dolní sazby daně z přidané hodnoty) žádná sociální skupina neprodělá, i když pořád platí, že nejvíce ušetří ti bohatší. Úspory se měly hledat především v sociálním systému, v boji proti zneužívání dávek a při odstraňování těch sociálních podpor, bez nichž se lidé mohou obejít. Zdaleka ne všichni lidé vládě její optimismus ohledně dopadů daňových změn věřili, ale reálné výpočty skutečně nevypadaly špatně.
Členové Topolánkova kabinetu včetně ministra práce Nečase i lidoveckého ministra financí Kalouska navíc mohli s klidným svědomím prohlašovat, že daňové změny výrazně podporují rodiny s dětmi.
Po přijetí koaličního pozměňovacího návrhu ve druhém čtení už však dopady daňových změn na lidi se středními příjmy tak optimisticky nevypadají. Nejde pouze o to, že mnohé domácnosti by v roce 2009 zaplatily na daních více než v roce 2008, kdy má dočasně platit patnáctiprocentní daň s původně navrhovanými vysokými slevami. Méně optimisticky vyznívá i srovnání se současným stavem.
Premiér Mirek Topolánek zdůrazňuje, že ani na variantě s daní ve výši 12,5 procenta oproti dnešku nikdo neprodělá. Některé výpočty to potvrzují. Problém je však v tom, že výpočty jsou různé a záleží na to, jaké veškeré údaje berou v potaz. Je pravděpodobné, že na samotných daních z příjmu lidí v roce 2009 v zásadě nikdo neprodělá. Sporné už však je, zda díky této úpravě získají všichni tolik, aby se jim vykompenzoval růst sazby daně z přidaného hodnoty z pěti na devět procent. Tedy náklady na dražší potraviny, léky či byty. Pak je také nutné vzít u části obyvatel v potaz pokles sociálních dávek. Optimističtější prognózy zase mohou kalkulovat s očekávaným růstem příjmů v příštích letech. V tomto případě jde však opravdu jen o odhad, který navíc nemusí platit pro všechny.
Kudy cesta nevede.
Prakticky každá navrhovaná úprava daňových změn oproti vládnímu návrhu se v současné situaci jeví nejen jako nebezpečná pro ekonomiku, ale také jako méně atraktivní pro lidi. Vládní strany mohou ztrácet „body“, ať už kabinet padne nebo se nějakým zázrakem zachrání. Jak ze začarovaného kruhu ven? Neměli by se ministři přece jen spokojit s vyšším rozpočtovým deficitem, který by umožnil atraktivnější snižování daní?
Tím by ovšem vláda popřela vše, co dosud tvrdila a dělala. Vicepremiér Petr Nečas zdůrazňuje, že omezování schodku podle závazků ve vládním prohlášení zůstává pro kabinet naprostou prioritou. V roce 2008 má deficit dosáhnout maximálně tří procent hrubého domácího produktu, o rok později 2,6 procenta. Další úspory bude nutné hledat v jednotlivých resortech.
I tak jsou ostatně vládní plány v této oblasti málo ambiciózní. Stav veřejných financí je v Evropské unii horší už jen v Maďarsku, a i to pomalu přestává být pravdou. Představitelé států EU nyní diskutují, jak dosáhnout vyrovnaných rozpočtů. Deficity mají být možné pouze v hospodářsky méně příznivých dobách. Česko přitom bojuje s více než tříprocentním schodkem, i když dosahuje slušného ekonomického růstu.
Čeští politici často mluví o tom, že podle evropských pravidel musí rozpočtový deficit klesnout pod tři procenta HDP, ale ve skutečnosti jdou české závazky v rámci EU ještě podstatně dále. Česko se musí řídit evropským Paktem stability a růstu, i když zatím není členem měnové unie. Ve střednědobém horizontu (tedy do roku 2012 či 2013) by český deficit neměl být vyšší než jedno procento HDP. Po Česku se zatím nepožaduje zcela vyrovnaný rozpočet mimo jiné proto, že celkové zadlužení státu není tak vysoké jako v jiných zemích unie. Také státní dluh však nebezpečně roste… Nejde přitom o žádné slepé dodržování evropských pravidel. Více či méně vyrovnaný rozpočet do budoucna je nutný především v zájmu samotného Česka, které se navíc bude muset vyrovnávat s problémem stárnoucího obyvatelstva.
Vypustit daně?
Teoreticky se nabízí ještě jedna cesta ze začarovaného kruhu, kterou dříve zmiňoval i rebelující poslanec Vlastimil Tlustý - zcela z batohu vypustit daňovou část. Faktem je, že z hlediska reformy veřejných financí je mnohem důležitější ta část, která se týká změn v sociálním systému. Daňové úpravy mají ostatně být podle vlády tak jako tak fiskálně neutrální, jejich přínos pro státní pokladnu se měnit nemá.
Ani vypuštění daní by však rozhodně nebylo ideálním řešením. Navzdory všem kritikám mohou být změny, které vláda v původním batohu navrhla, prospěšné. Kromě zavedení jednotné sazby daně z příjmu lidí by měl být přínosem především přesun zdanění od přímých daní k nepřímým - v českém případě tedy k vyšší sazbě daně z přidané hodnoty. To je v souladu s celosvětovým trendem, jak dokládá kupříkladu nedávná analýza společnosti PricewaterhouseCoopers. DPH je podle ní jednou z nejrychleji rostoucích daní a její „popularita“ souvisí se snahou vlád o zajištění jistých výnosů a také se snahou přesouvat náklady na dodržování daňové legislativy ze státních úřadů na samotné podniky. Mnozí ekonomové ovšem především zdůrazňují, že je nutné firmy i lidi spíše povzbuzovat k větší aktivitě, a tedy také vyšším příjmům. Zdanit se má tedy spíše spotřeba.
