Bláznivá Viktorka z nejklasičtější české knihy ke svému tklivému zpěvu nutně potřebovala splav. Vládnoucí modré pravici i opoziční oranžové levici stačí k podobným popěvkům Pakt pro euro. Logiku jejich reakcí na výsledky bruselského summitu evropské sedmadvacítky by však nedokázala literárně uchopit ani Božena Němcová. A řadě expertů nějak nedává smysl ani samotný pakt.
Foto: Eceuropa.eu
Pakt pro euro, který byl v průběhu března na summitech sedmadvacítky protlačen Angelou Merkelovou a Nicolasem Sarkozym, splývá se „starým dobrým“ Paktem stability. Zesurovění tohoto maastrichtského zákazu rozpočtové nekázně bylo v novém paktu verbálně oslazeno vzýváním „společné hospodářské politiky“, která údajně sníží intenzitu konkurenčního boje mezi zeměmi eurozóny, ba i mezi státy Evropské unie vůbec.
Není prý už možné nadále trpět to, k čemu došlo od roku 2000 během jediné dekády: Aby se toustovače vyráběly v Řecku třikrát nákladněji než v Německu. Takové příklady se uvádějí proto, aby si Evropané zdřímli u vědomí, že na závadách se už „nahoře“ pracuje…
To, oč tu běží
Pakt Evropu nesjednocuje. A nejen středovýchodní, kde se Bulharsko, Rumunsko, Polsko, Lotyšsko a Litva (ale i Dánsko) rozhodly k projektu přistoupit, zatímco Česko a Maďarsko (ale také Švédsko či Velká Británie) zůstávají stranou. Největším rozdělovačem Evropy není existence eurozóny a národních měn pod jednou unijní střechou. EU je od března rozdělena obecněji na „ukázňovatele“, osu Berlín–Paříž, a „ukázňované“, jimiž potenciálně jsou všichni ostatní Evropané.
Základní tvrdá kritéria tohoto evropského rozdělení, kterým méně rigorózní Paříž jen trochu obrousila hrany, formuloval hlavně Berlín ústy Angely Merkelové. Nárok na pomoc ze zvláštního evropského fondu stability (a vlastně i na platné slovo v řídícím euroštábu), budou mít pouze ti, kteří doma přistoupí na restriktivní ekonomickou politiku.
První část Paktu pro euro postuluje přísné dodržování maastrichtských kritérií (tři procenta deficitu státního rozpočtu, 60 procent HDP všech veřejných dluhů) s pohrůžkou častějších pokut. Jednotlivým státům umožňuje zavést normy ještě tvrdší a proškrtat se k prosperitě. Druhá část „společné hospodářské politiky“ mimo jiné napojuje výši mezd výhradně na produktivitu a zavádí zákaz jejich indexace podle inflační křivky. Také proto má být „decentralizováno“ kolektivní vyjednávání a jménem „konkurenceschopnosti“ oslaben vliv odborů. Jde o pravicový program pro Evropu, v němž nejsou žádné prvky programů sociální demokracie ani tradiční přístupy křesťansko-demokratických (křesťansko-sociálních) politik. Pakt se navíc bude „každoročně kontrolovat na politické úrovni hlav států nebo vlád“. Pro odborové svazy i národní parlamenty je vyhrazena role pouhých diváků.
Exit a exitus
„Blázniviny se rozsévají nazdařbůh,“ básnil Vladislav Vančura. A tak část české pravice (ODS) na tento evropský program, který je identický s jejím programem domácím, zavile útočí z pozic suverenismu, ba národovectví. Když Petr Nečas přistoupení Česka k Paktu pro euro odmítl (byť připustil porozumění pro něj a pozdější změnu postoje), kvitoval to jeho stranický kolega europoslanec Jan Zahradil s vlasteneckým uspokojením: „Konečně máme vládu, která posuzuje věci podle toho, zda a jak jsou prospěšné pro Českou republiku, ne podle toho, zda se to líbí v Bruselu,“ řekl.
Naopak europoslanec za ČSSD Pavel Poc žádal premiérovu rezignaci, protože jeho vláda se prý odmítá „podílet na společné evropské budoucnosti“ a Česko „posouvá víc a víc na periferii“.
Kdo by se snad kojil nadějí, že sociální demokrat takto hovořil, protože obsah Paktu pro euro nezná, je vedle. Poc kápl božskou, unesen hněvem. „Přitom to byl zrovna Nečas, kdo před volbami sliboval zamezit deficitům státního rozpočtu. Nyní ale přesně stejnou věc vetuje jen proto, že s ní přichází Brusel. To je absurdní,“ prohlásil. Absurdní je snad spíš to, když levicový politik hájí pravicový projekt „jen proto, že přichází z Bruselu“. A vůbec nejabsurdnější byla Nečasova slova ve Sněmovně, kde svoji „netýkavost“ bránil i takto: „… Českomoravská konfederace odborových svazů se vyjádřila vůči paktu kriticky a požádala vládu, aby se k paktu nyní nepřipojovala.“ Premiér odborářem! A u splavu velká tlačenice Viktorek…
Z většího nadhledu je to všechno ještě bláznivější. Všichni dávno poznali, že základem Paktu pro euro je německý model ekonomické politiky – mzdová deflace, aplikovaná v SRN posledních 10 let (počínaje Agendou 2000 sociálního demokrata Gerharda Schrödera). Tato politika byla založena na německých obchodních přebytcích, jejichž podmínkou a nedílnou součástí byly a jsou deficity jiných evropských zemí. Jakmile se tento německý model rozšíří na celou Evropu, lze se obávat – a francouzský ekonom Thomas Coutrot tak činí – ekonomické deprese na celém kontinentě i v Německu samotném. Pořád tomu sice říkají „exit z krize“, doopravdy však jde o jasný exitus.
Pohřeb kontinentálních nadějí bude dlouhý. A žádná paní kněžna za oknem nezvolá: „Šťastná to Evropa!“
