Jsou politici a jsou státníci. Odcházející prezident Havel patří k těm nemnoha z druhé skupiny. Rozdíl se nejlépe pozná právě ve chvíli loučení s funkcí. Po státníkovi zůstává mezera, prázdný prostor, v němž cosi chybí. Běžná lidská paměť Havlovi shovívavě odpustí chyby a omyly, kterých se dopustil během třinácti let strávených na Hradě.
Ostatně je více než jisté, že na jejich výčtu a hodnocení se ani neshodneme, jak už to v politice chodí. Co naopak zůstane v učebnicích a hlavách pamětníků, bude to nerozporné - význam, který měl končící prezident pro tuto zemi. Václav Havel se stal symbolem změn v celé postkomunistické Evropě. Ať už si o jeho zásluhách myslí kdo chce, co chce, tohle je prostě fakt. Stejně zjevná je skutečnost, že republika z Havlovy pověsti profitovala, první český prezident byl pro nás tím, čím je ochranná známka na značkovém zboží. Důvěřovali mu přední světoví státníci, znali ho i taxikáři v New Yorku. Taková popularita pomáhá otevírat nejedny dveře. Je pravděpodobné, že Havel bude chybět i svým zarytým kritikům. Vždy se lépe strefuje do jasně viditelného terče. Pokud do prezidentského křesla usedne někdo méně výrazný, ztratí vymezování se vůči Hradu půvab. Když už tam nebude sedět Pan prezident. Havel si toto poněkud pateticky znějící oslovení zaslouží. Je na vší té slávě něco negativního? Jistě. Každý Havlův nástupce s ním bude poměřován a byť by byl sebelepší, to měření nejspíš nebude spravedlivé. Uvidíme,který odvážlivec nakonec začne zaplňovat ono prezidentské vakuum.
