Celá ekonomika trpí kvůli centrálnímu plánování v rámci drastické územní a stavební regulace, která se v podstatě neliší od předlistopadových dob
Nedávná aktivita Národního památkového ústavu, který chce protlačit jedno sídliště v Brně na seznam kulturních památek, posouvá naši zemi k dosud nepoznané úrovni ocenění poválečné české architektonické a stavební historie.
Po době českého stavitelského „temna“ charakterizované pestrostí stylů a „sobeckého“ individualismu, jež vrcholilo za první republiky, bylo nutné do územní a stavební regulace vnést skutečný „řád“ a „veřejný zájem“. Na první přelomový moment se „bohužel“ muselo čekat až do období protektorátu, kdy byla vládním nařízením č. 48/1940 Sb.
zřízena plánovací komise pro Prahu a okolí. Budovatelský racionalismus Skutečný „budovatelský“ impulz ale přišel teprve se zákonem č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí. Ten konečně přistřihl soukromým vlastníkům křídla, potřel výstřednou individuální kreativitu feudální a buržoazní minulosti a „zracionalizoval“ rozvoj unifikovanou panelákovou výstavbou. Do dnešních dnů se přitom v jeho pojmovém, myšlenkovém a územněplánovacím odkazu rozhoduje o tom, jak „zločinným“ developerům pořádně zatopit a připomenout jim, že o zdroje je „nutné“ se dělit.
Architektura, územní a stavební rozvoj „musejí“ být přece pod tuhou veřejnou kontrolou a vyjadřovat politickou (z)vůli samospráv. Je tohle ale opravdu recept pro úspěšný národohospodářský rozvoj naší země?
Dnešní neutěšený stav celého stavebnictví a úrovně architektury má být zřejmě dovršen prohlášením panelákového sídliště za kulturní památku, aby tak vznikl další námět pro nějaké absurdní drama. V naší zemi se totiž opravdu jedná o skutečné ekonomické a společenské drama. Celý systém podkopává princip vlastnictví a práva stavět na svém pozemku.
Zvyšuje se nejistota, jelikož nikdo nedokáže odhadnout, jak nákladné bude překonat územní a stavební řízení. Jejich politizace pak nutně znamená ryzí socialistické plánování, které nemá cokoli společného s racionální koordinací využití území a výstavby. Vytváří se umělá vzácnost, která je kapitalizována v podobě politického populismu a „podnikání“, jež z povolení a změn územních plánů dělá běžný „obchod“. Sabotování jakékoli výstavby je téměř profesionální činností. „Vícenáklady“ samozřejmě zaplatí konečný uživatel ve vyšších cenách nemovitostí, v menší kvalitě a v horším umístění výstavby.
V naprostém rozkladu je ale též sektor dopravní infrastruktury. Neexistuje jakákoli hodnotová strategie a účelově se brání vstupu soukromého kapitálu, který by zajistil vyšší dlouhodobou kvalitu a transparentnost. Staví se salámovou metodou v závislosti na krátkodobých rozpočtech, evropských dotacích, bez jakékoli ekonomické racionality a bez vazby na okolní hospodářský prostor.
Celá ekonomika tak trpí v důsledku centrálního plánování v rámci drastické územní a stavební regulace, která se ve svém principu neliší od předlistopadových dob. Stavební sektor je v hlubokém úpadku, a přitom je v bankách přebytek zdrojů.
Problém není v nedostatku veřejných zakázek, ale naopak v tom, že stát a samosprávy svými regulacemi dusí hospodářský rozvoj.
destrukce a kreativita Nežijeme v zemi s panenskou přírodou, kterou je nutné uchovávat pro budoucí generace.
Kdyby takhle uvažovali naši předci, dodneška by nenastala žádná průmyslová revoluce a miliony turistů by nikdy nenavštěvovaly naši zemi. Naopak bychom měli být vděčni předkům za to, že naše bohatství můžeme zvětšovat z úplně jiné úrovně akumulace kapitálu. O to více bychom měli být ale odpovědni vůči budoucím generacím a vlastní kreativitou posouvat rozvoj kupředu.
Je v tomto ohledu skandální, že spojení podnikatel-developer se stalo téměř sprostým slovem. Místo toho je všem předhazováno, že musíme naši planetu chránit před lidskou destrukční činností a mezinárodní obchodní výměnou zvyšujícími uhlíkovou stopu. Výsledkem jsou pak „panenské“ lány solárních panelů, větrníků a řepky olejné.
Ekonomické zákony jsou neúprosné. Čím méně elastická je nabídka dostupných stavebních pozemků, tím větší je náchylnost k růstu nemovitostních bublin v dobách hospodářského rozkvětu a logicky i k drastičtějšímu pádu v době poklesu. Ostatně, ne náhodou byly největší hypoteční bubliny v Americe v rámci jednotlivých států zejména tam, kde mají nejsilnější územní a stavební regulace.
uŽiteČnÁ liBeraliZace
Výrazná územní a stavební liberalizace je v principu i nejlepší možnou sociální politikou.
Kdyby dnešní podmínky regulace existovaly i v 19. století, nemohly by nikdy vzniknout žádné dělnické čtvrti a města by zůstala dodneška v původních středověkých obvodech.
Kdyby existovaly takové územní limity, nemohl by vůbec vzniknout energetický sektor, a tedy ani potřebná průmyslová základna pro moderní civilizační rozvoj.
Kavárenské debaty o nevzhledných železobetonových konstrukcích mají dnes asi takovou relevanci jako dávné „dickensovské“ prozření z toho, že dělníci v dobách průmyslové revoluce se už nechtěli vrátit zpět do „panenského ráje“ hliněných chatrčí, těžké manuální orby a lovu v romantických a průmyslem nepoznamenaných luzích a hájích.
Těžko takhle mohl hovořit někdo, kdo nikdy nepoznal život na hranici naturálního přežívání. Nicméně i dnes v sociálně kritických regionech lidé tvrdě doplácejí na to, jak je nyní třeba sabotována výstavba klíčové infrastruktury. Z oblastí postižených nezaměstnaností se tak lidé nemohou dostat za prací a stejně tak i investice nejdou tam, kde je to potřeba.
Většina památkářů, ekologistů a bohužel i samospráv dělá z naší země doslovný historický skanzen a útočí na základní motor civilizačního růstu – lidskou kreativitu. Skutečnou hodnotu nemovitostí utvářejí lidé, kteří je postavili a užívají, nikoli ony samotné nebo ten, kdo je (ne)povolil z moci úřední. Tento vulgární materialismus je dnes jedním z největších brzd našeho rozvoje.
Doufejme tedy, že například právě probíhající demolice kdysi mocipánského hotelu Praha, který bude nahrazen školou, se stane určitým symbolem toho, co je skutečnou hodnotou a musí být zdrojem bohatství a pokroku naší země. ?
Výrazná územní a stavební liberalizace je v principu i nejlepší možnou sociální politikou.
