Menu Zavřít

Parádní rána do zad

6. 2. 2009
Autor: Euro.cz

Kapitola 163

Odškodnění jako Pandořina skříňka * Brzezinski to rozsvítil * Policie ve vlastní pasti

Odškodnění jako Pandořina skříňka

Třebíčská nemocnice bude musel zaplatit přes tři miliony korun, protože zaměnila děti rodičům, kteří ve své prázdnotě věnovali lásku jiné malé lidské bytosti. To je uvrhlo do existenciálního zmatku, za což žádají odškodnění.
V budoucnu se můžeme dočkat vlny testování DNA, zda matky nevyměnily dětem tatínky. Tatínkové s odlišným DNA pak budou po svých chotích třeba také žádat odškodnění. Nemocnice však budou z obliga a nepraví tatínkové si budou muset na své odškodnění vydělat, protože asi půjde z rodinného účtu. Možná by oni tatínkové mohli takovým problémům předejít. Neboť, jak se říká, kdyby byli častěji doma, mohlo být víc dětí jejich.
Pěknou zapeklitost však mohou připravit soudům jedinci, kteří prožili nevyvedené dětství a rozhodnou se nemocnice žalovat z přesně opačného důvodu – protože je nevyměnili! A budou-li to posuzovat stejně „osvícené“ soudy, pak mohou nemocnicím hrozit za odškodnění docela pěkné pálky!

bitcoin_skoleni

Brzezinski to rozsvítil

Na poradce několika amerických prezidentů Zbigniewa Brzezinského existuje mnoho názorů. Po první únorové neděli jich bude v Česku ještě víc. V české televizi v přímém přenosu zhanobil všechny zastánce radaru, protože jej prohlásil za nevyzkoušenou technologii, která má chránit Evropu, jež o ni nemá zájem, proti v příštích deseti letech nereálné hrozbě. Jeho autoritativní výrok má oporu v jeho profesionální pověsti a zastávaných postech. Na rozdíl od plédování našich amatérských radarofilů, jejichž motivace často pramení pouze z protiruského resentimentu.
Druhé možné vysvětlení, proč někteří místní zatvrzelci zastávají radar, se může skrývat ve výroku ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, že nejde ani tolik o instalaci radaru v dohledné době jako o „cenné jsou smlouvy s USA“, protože „výhodnější už nedostaneme“. Tedy jak pro koho a za kolik.
Schwarzenberg dále uvedl, že by bylo výhodné se propojit s Rusy na protiraketové obraně, ale že jsme „prozatím neslyšeli kladný názor z ruské strany“. Jako jediný zřejmě neslyšel ruskou nabídku na umístění protiíránského radaru v Ázerbájdžánu! Můžeme být jen zvědaví, jaké další pseudoargumenty vynesou „výhodně kontraktovaní“ radaroví nadšenci, pokud však rozdýchají onu parádní ránu do zad od Brzezinského.

Policie ve vlastní pasti

Policie sdělila veřejnosti výsledky své práce. Prezentovala je formou takzvané objasněnosti. Tedy statistik, v nichž se porovnává počet zjištěných a vyřešených trestných činů. S uctivou vzpomínkou na Winstona Churchilla („věřím jenom těm statistikám, které sám zfalšuji“) musíme legendu ke statistikám trochu poopravit – ve skutečnosti nejde o poměr trestných činů zjištěných a objasněných, ale jejich evidenci.
Některé policejní útvary nejsou o tolik lepší než jiné, ale „kdo umí, umí“. Vandaly v jedné ulici poškozená auta se evidují pod jedním číslem jednacím, aby nerostl počet neobjasněných činů. Pokud se je však podaří vyřešit, dostane každé utržené zrcátko vlastní jednací číslo. Podobně je to s chatami v zahrádkářských koloniích. Nebo jakým zázrakem se třeba z ukradených jízdních kol, jejichž cena nepřevyšuje hranici trestného činu (tudíž se nepočítají), stávají po objasnění horská, tentokrát již příznivě ovlivňující statistiku?
Celý problém spočívá v přetrvávajícím čárkovém systému, který může být do jisté míry pomocným kritériem, nikoli však hlavním ukazatelem činnosti policie. Nejlépe vyhovuje funkcionářům, kteří jsou praxe neznalí a nepříliš stateční, a proto nedovedou vyhodnotit prospěšnost dlouhodobých, či naopak drobných opatření, dle typu trestné činnosti, a obhájit takovou práci svého útvaru. Namísto toho podléhají echtovně bolševickému systému čárkových statistik. Tento jev opravdu nepatří mezi společné bolesti policií na celém světě. Když se začátkem devadesátých let vrátil jeden policejní velitel z návštěvy policejních útvarů v USA, nechtěl se nechat vtlačit do nesmyslné krusty čárkového systému. Ptal se v USA na jejich policejní statistiky. Když dospěli k „celkové objasněnosti“, řekli mu: Nemáme. Nepočítáme. Nesčítáme jablka a hrušky. Každý kraj je jiný. Každé město je jiné. Čím víc železnic, dálnic, letišť, přístavů, tím hůře se hledají pachatelé. Neurážejte policisty čísly. Zamyslete se konečně nad jejich prací. Pokud možno hlavou.

  • Našli jste v článku chybu?